S úctou k tradici

Když kupoval Milan koncem devadesátých let minulého století chalupu v Podkrkonoší, slíbil předchozímu majiteli, že se postará o to, aby sídlo jeho předků neztratilo svůj tradiční půvab. A slib dodržel.

Chalupa je tvořena obytnou částí, na jejíž roubení navazují do „L“ zděné chlévy, proti bráně je krásný patrový špýchar a vpravo stodola. Noví majitelé udělali v první řadě nahrubo záchod a koupelnu, aby se ve značně zanedbané chalupě dalo žít. Voda byla přivedena jen do jednoho kohoutku na chodbě, ale to zatím muselo stačit. Vlhkost vzlínající ze základů je hned potom donutila odizolovat obvodové stěny. Věděli, že může být nebezpečná pro zdraví lidí i stavby. Milan, jeho žena Martina a tehdy desetiletý syn Vojta tento náročný úkol zvládli rukou společnou a nerozdílnou. Vždycky část stěny vyklínkovali, kaprovkou vyřezávali a rukama vyhrabávali mech a jíl a po půl metrech vkládali do mezery izolační fólii.

Zpět k původnímu vzhledu

K vybourání příčky, která byla v sednici dozděna viditelně později, kovových futer mezi místnostmi a hlavně k rekonstrukci oken si však Milan přibral řemeslníka. „Místo původních malých byla do roubení vsazena paneláková okna. Když jsem to viděl, zhrozil jsem se,“ přiznává. Podařilo se mu přesvědčit místního truhláře, aby udělal okénka tradiční metodou. Kování i ozdobné hřebíčky s hlavičkami jako kytky si dělal sám a panty vyrobili jeho žáci z učiliště ve Strašnicích.

Dotvořit a zařídit světnici, ložničku, koupelnu a kuchyň jim dělalo velikou radost. Vraceli se k původnímu stavu, ale přidávali mnohé navíc. S jejich pojetím souhlasili i památkáři. Přijeli se podívat, přestože stavba, o níž je záznam už v roce 1803, není památkově chráněna. Podle stropu z poválků, které se dělávaly do roku 1750 a pak už ne, dokonce zjistili, že je ještě starší.

Oživlá konírna

Její nové vybavení ovšem s koníčkem souvisí. Milana odmalička táhla práce se dřevem, a tak tu najdete širočinu, poříz, prastarý hever nebo šlapací soustruh, který je pro lehčí obrábění připojen na motor. Na něm chalupář soustružil například zdobené tyčky, které chyběly na starých židlích v sednici.

„Nějaké staré nářadí jsem měl už dřív, porůznu postrkané v pražském paneláku. Nejdřív jen proto, že je krásné. A najednou se mi všechno hodilo.“ Nástroje se přestěhovaly do pískovcové konírny. V obecní kronice sice chalupáři objevili malbu, na níž byla roubená stejně jako chalupa. ale v tomto případě se k původnímu stavu vracet nechtěli. „Skanzen je skanzen, ale na chalupě v běžné zástavbě jsou myslím zajímavé i vrstvy dokládající, jak tam lidé žili. Ani to jinak nejde,“ filozofuje chalupář.

Tvrdí, že většinu svých dovedností rozvinul až při rekonstrukci a zkrášlování chalupy. Dokonce se pustil i do výroby nábytku. Prvním z parádních kousků, který vytvořil pomocí širočiny, pořízu a hoblíku ještě v Praze v kočárkárně, je postel. Trůní pod oknem ve světnici, nikde ani hřebík, zato na čelech i nohách má stylizované zdobení, jaké se objevuje i jinde ve stavení.

„Udělal jsem ji po chvilkách přes zimu a zjistil jsem, že to jde. Ani jsem neznal potřebný rozměr. Ale já nikdy nic přesně neměřím. Mám dobře vyvinutou intuici. Vezmu dřevo a dělám, jak to vyjde. Pak zjistím, že matrace v postelích pasují akorát do postranic. Anebo prkna na podlahu. Ta jsem vybíral taky bez metru. Vyšla přesně na šířku i délku, přestože je sednice mírně kónická. Fošny totiž taky nebyly stejně dlouhé. Moje žena je na tom s odhadem podobně. Je to naše společná úchylka,“ směje se spokojeně Milan. A jeho krásnější polovice přidává historku o nákupu bleděmodré barvy, kterou je omalováno zápraží. Tenkrát zapomněli vzoreček, podle kterého chtěli vybírat. Přivezli „tu pravou“.

Host velmi nezvaný

Ne všechno se ale na venkově vyvíjelo takhle radostně. Nejdramatičtější chvíle přišla před deseti lety. „Zrovna jsme měli všechno hotovo, krásně vymalováno,“ vzpomíná Martina, „a já jsem o víkendu plela skalku. Když jsem se vrátila domů, měl muž vyrvaná futra mezi síní a sednicí a ubourané kusy zdí. Chtěla jsem volat sanitku, protože jsem myslela, že ho chytil amok.“ Milan potvrzuje, že k tomu neměl daleko.

Po čase, kdy spíš sledoval, zda je citrónově žlutý tón na stěnách dobře zvolen, totiž jeho pohled padl k zemi, přesněji na práh pod starými futry. „Zdobil“ jej okraj bílého koláče dřevomorky. „Chytil jsem sekeru a okamžitě začal bourat. Houba byla rozlezlá metr okolo – do zdí, do pece, pod dlažbu v síni. Když jsem odkrýval jednotlivé vrstvy kamenů a zdiva, bylo mi strašně úzko. Říkal jsem si, tady už přece nic nemůže být! Ale vlákna se táhla dál poréznějšími spojovacími materiály. Je to hrozná potvora. Vlezla i pod podlahu v sednici. Nové fošny ale nechala naštěstí na pokoji.“

Dnes Milan ví, že byla chyba uvěřit staré izolaci pod betonem. Odtud se vlhkost dostala ke starým dřevěným futrům, odkud se dřevomorka začala šířit. „Dobré bylo, že jsem ji objevil relativně včas, což potvrdila i přizvaná mykoložka. Dřevomorka ještě nestačila dozrát a vysemenit se. Proto jsem nemusel dodržet tak přísný režim likvidace. Stačilo veškerý materiál ošetřit Bochemitem a zanedlouho už všechno leželo na původním místě. Samozřejmě jsem také vykopal kořeny smrku, jimiž se vlhkost dostávala pod základy. A na novou vrstvu podkladového betonu, izolace a svrchního betonu jsem pod podlahou udělal větrací kanál.“

Když člověk musí vystěhovat zařízení, vyrvat podlahu, vybourat starý beton, vybrat skoro půl metru země a odvézt ji za vesnici na určenou skládku – není to chvíle, kdy si přece jen řekne: Dost a končím? „Mě to nikdy nenapadlo, ale Martina z toho byla špatná. Snad ani ne z dřevomorky, ale z toho, že u mě objevila podivnou vlastnost. Odvážel jsem ten sajrajt lokotraktorem na skládku, bylo hnusně a pršelo mi za krk, ale já se skoro usmíval. U takové práce totiž člověk nemusí přemýšlet, tak si u ní vlastně odpočine. Jenže ona je zdravotní sestřička a hledala v mém počínání kdovíco.“

V oblíbeném tónu

Klima na chalupě už je samozřejmě dávno vyladěno do úsměvu. Snad proto, že ti dva dovedou občas udělat jeden druhému ústupek. A určitě proto, že jsou duše spřízněné. O tom, že inklinují ke stejné barevnosti, se přesvědčujete na každém kroku.
„Nemyslete si, že je to prvoplánové řešení! Všechno je výsledkem hledání. Například kachličky do koupelny jsem vybíral až do úplného vyčerpání. O modré se říká, že je studená, tak jsme chtěli zkusit jinou barvu. Prošel jsem snad všechny obchody ve středních Čechách, až jsem se dostal do jedné prodejny v Uhříněvsi. Hned jsem věděl, že to jsou ony. Byly italské a nebyly levné. Martina tenkrát zrovna marodila, ale já jsem ji cvok vytáhl z postele a vezl jsem ji tam. Ona je totiž u nás přes barvy velitel. Byla sice apatická, ale řekla, ’to je nádherný,’ tak jsme je hned objednali.“

Kouzlo interiéru této chalupy však je nejen ve sladěnosti barev. Dotváří je nejrůznější věci a věcičky. Koupené, vyrobené nebo i darované. „Například koupelnový válec je dar od mého bývalého šéfa. Nebyl asi padesát let užívaný, tedy ten kotel, tak jsem si s ním pohrál. Koupat se tady je prostě slast. Zároveň si vždycky vzpomenu na člověka, s kterým si pořád výborně rozumíme. A máme tu další věci od lidí, kteří se třeba jen zastavili a pak přivezli nějakou kuriózní drobnost. Řekl bych, že to je nejcennější. Protože jít a vytáhnout velkou peněženku je hezký, ale tyhle věci v sobě mají i příběh. Jsou s někým nebo něčím spojené, a to se nám líbí,“ promluvil za oba Milan.

Čas běží mílovými kroky. Do Podkrkonoší už občas jezdívají s Martinou a Milanem nejen dvě děti, ale i čtyři vnoučata. Chalupa prý dostává zabrat. Ale věřím, že stejně jako v synovi a dceři zažehnou ti dva lásku ke krásné tradiční architektuře i v další generaci.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK MALÝ

S úctou k tradici

S úctou k tradici