Osudová výzva


Tak vnímá majitelka své setkání s chalupou na návsi malé vesničky za Nižborem. Okolnosti, jež ji přivedly do kraje opředeného vzpomínkami na keltskou minulost, i setkání s lidmi, kteří vtiskli stavbě současnou podobu, se zdají být vskutku osudové.

Fasáda do návsi se vrátila k podobě, jakou měla po požáru v 19. století; zmizela samozřejmě i trojdílná okna…

Paní Míťa Kaněrová odjela v šedesátých letech minulého století do Anglie na prázdniny. Stále odkládala návrat, až přišel rok 1968. Sociologii tedy dostudovala v Londýně a pak sama začala na univerzitě učit. Vdala se a narodila se jí dcera. Domů za rodiči nesměla, proto sledovala s nadějí vývoj po listopadu 1989. V roce 2002 se konečně ocitla v Čechách.

Věděla jsem, že sem patřím

„Sama jsem tehdy cítila, že je čas na změnu. Dcera dospěla a moje manželství skončilo, v Anglii mě v zásadě nic nedrželo. Rozhodla jsem se, že koupím penzion někde v krásné křivoklátské krajině,“ vypráví majitelka svůj příběh.
Sedíme na pohodlném gauči pod jedním ze širokých eliptických oblouků klenby v přízemí domu, který naplnil její představy v míře vrchovaté. Rozlehlý prostor, do něhož jako by velikými okny vstupovala i scenérie dvora, má fantastickou atmosféru. „Jsem přesvědčena, že mi tenhle krásný starý dům byl souzen,“ prohlásila majitelka a hned své tvrzení vysvětlila.

Do citlivě tvarovaného rozhraní mezi kamenem a hladkým zdivem protější stodoly umístila majitelka plastiku; přivezla si ji z jihu Anglie

„Pocházím z Krušných hor a prvních pět let jsem žila v Jáchymově. To je v mém příběhu dost podstatné. Když jsem totiž počátkem devadesátých let jezdila Křivoklátskem, najednou vidím na ceduli Nový Jáchymov. Zbystřila jsem. Pak jsem zahlédla směrovku Krušná hora. Tak se totiž jmenuje kopec kousek odtud. Výšlap jsem odložila na jindy a pokračovala v cestě. Dojela jsem na náves malé obce, kde stála hospoda. Jmenovala se U Ježíšků. To už jsem věděla, že mě sem opravdu přivedl osud, protože moje babička se zamlada jmenovala Ježíšková.“

Jedna usedlost se širokými vraty byla na prodej. Nelákavá, oprýskaná, zbavená trojdílnými okny svého tradičního půvabu. Navzdory prvnímu dojmu paní Míťa do realitní kanceláře zavolala. Řekli, že za cenu, kterou majitel požaduje, může dům zbourat a postavit nový. Přizvala si tedy na poradu bratrance, architekta. Prohlásil, že by rekonstrukce byla příliš komplikovaná.
„Ani jsem se mu nedivila. Chalupa byla plná harampádí, vlhká až do poloviny zdí, okna na dvůr rozbitá… Když jsem tenkrát přišla domů, byla jsem rozhodnutá nabídku odmítnout. Ale v noci jsem měla vizi, jak by stavení šlo opravit. Hned jsem ji také načrtla na papír. A pak už jsem byla tímhle prostředím a prostorem doslova posedlá.“

Štěstí přeje odvážným

Koupě se trochu zkomplikovala, protože z jednoho vlastníka se vyklubali čtyři – rodina, jejíž členové spolu deset let nemluvili. „Nakonec jsme se přece jen dohodli a smlouva byla uzavřena. Až na to, že jsem neměla po ruce prostředky. Ani v Anglii nejsou platy učitelů závratné a těch pár set naspořených liber nestačilo. Naštěstí jsem měla v Londýně vlastní byt.“

Fasáda si oddychla od spodní vody; pomohlo odkopání a provětrávání základů a uvnitř speciální omítka a podlahové topení

Vydala se tedy do Londýna a do nejbližší realitky. Prodej mohl trvat týdny! Ale štěstí stálo opět při ní. Zničehonic se objevil známý. Slyšel o prodeji a přišel se na byt podívat. „Vysvětlila jsem mu, že mě v Čechách čeká starý dům, který potřebuje velkou opravu. Koupil byt okamžitě a platil hotově. A ptal se, zda mám na přestavbu architekta. Když mi dával kontakt na Evu Jiřičnou, s níž se dobře znal, byla jsem jako Alenka v říši divů.“
Se stejným pocitem pak Míťa navštívila studio Evy Jiřičné. Paní architektka měla před sebou mnoho zakázek, ale dala krajance kontakt na ateliér AI Design, který založila v Praze. „Sama si také vybrala na architektuře spolupracovníky. Byli to samí mladíci. A jeden z nich řekl, že se přijede podívat. Bylo vidět, že ho projekt zaujal.“

S moderním nádechem

S architektem Jiřím Huškem si majitelka padla do noty. Shodli se, že je třeba zachovat ráz venkovského stavení, ale dát mu moderní nádech. „Všechno, co navrhoval, sedělo. Nejen pokud jde o stavební úpravy. Objížděli jsme spolu dodavatele, vybírali dlaždice, koupelnové prvky, navíc mi doporučil netradiční materiály, které se tady báječně vyjímají.“
Řeč je hlavně o překližce, kterou známe z minula spíš jako podřadnou náhražku masivu. Buková překližka multiplex, vrstvená z dýh různých tlouštěk, je krásným tvárným materiálem, který odolává i nešetrnému zacházení, oděru a vlhkosti. „Pan Hušek říkal, že se z překližky dělají hlavně stěny, ale že by ji rád použil i na podlahy. Nejdřív jsem váhala, nejde o levný materiál a bylo třeba položit dvě stě padesát čterečních metrů podlah. Ale byla to dobrá volba.“

Knihovny ze zdvojených překližkových desek jsou zasazeny na míru mezi pásy elipsovitých kleneb

Začala jsem se ohlížet po překližkové podlaze, ale okolo nás jsou keramické dlaždice barvy písku vymývaného mořem. V přírodních odstínech, pěkně sladěných, jsou i stěny a zařízení. Paní Míťa se usmála mému obdivu a přiznala, že původně tady chtěla mít výraznější barvy. „Ale pan Hušek řekl: Pojďme zkusit bílou kávu. A dnes si pro tenhle relaxační prostor nedovedu jiný tón ani představit,“ libuje si majitelka a vede nás přes jídelnu do předsíně, kde odvážně stoupá do podkroví schodiště. Schodištní stupně i obklad stěny kolem jsou solitérem, vytvořeným z překližky. A desky s tmavou kresbou, kterou ještě zvýrazňuje speciální povrchová úprava, se táhnou celým podkrovím. I když leží na podlahách domu, který slouží už šestým rokem jako penzion, není na nich vidět žádné opotřebení.
„Však jsou taky s láskou pokládané,“ směje se naše průvodkyně. „Když se lidé ze stavební firmy rozpakovali překližku na podlahy použít, našel pan Hušek člověka – bohéma, který se tady přímo vyžíval. Pracoval ve dne v noci a pořád mi posílal esemesky. Liboval si, že je tady báječná atmosféra.“

Dalšími nepřehlédnutelnými materiály v domě, který jako by vykročil do nové dimenze, jsou sklo a kov. Jiří Hušek nezapře své učitele. Kovová jsou zábradlí schodiště a zdá se, že také rámy lemující obrovské plochy izolačních dvojskel, velkoryse použitých v oknech na dvůr. „To se opravdu jen zdá. Kovové rámy byly tak předražené, že jsme použili dřevěná eurookna a natřeli je na černo,“ vysvětluje paní domu.

Staří i noví „přátelé“

Všechny prostory – ty, které paní Kaněrová pronajímá, i víceúčelová komnata v poslední části podlouhlé stavby, která je jejím domovem – zútulňují sedací zákoutí. Všude vnímáte citlivou ženskou duši a ruku, která interiéry doplnila koberci a koberečky, polštáři, vázami, miskami, květinami a samozřejmě obrazy.

Tento rozkládací jídelní stůl provází paní Míťu už od dětství…

„Obrazy, zrcadla a knížky jsem si přivezla z londýnského domova a některé jsou taky po mamince. Bohužel mě opustila ještě před dokončením rekonstrukce. Tenhle kousek je taky z její domácnosti,“ ukazuje Míťa na rozkládací ořechový stůl. „Dostala ho věnem od svého otce, který truhlařil. Mám k němu velmi sentimentální vztah. Stejně jako k hodinám, které jsou po babičce z Hořovic.“

Pak je tady hodně věcí, které majitelka náhodně nakoupila v bazarech, vetešnictvích a krámcích s nábytkem. Některé jako by prý na ni přímo čekaly. „Kruhový stolek v jídelně je z antiku v Horoměřicích. Židle jsem získala v Komárově, byly málem vyhozené. Nechala jsem je zrestaurovat a nově potáhnout a dělají parádu. Křesílka a gauče s látkovými potahy jsou slovenské, ale kupované v Kobylisích. A bílou italskou sedačku v obývacím pokoji, kterou si každý hned oblíbí, jsem objevila v Karlíně ve výprodeji. To ještě barák nebyl hotov, ale já už jsem ji tady viděla. Je úžasná.“

Se středomořskou atmosférou

Vycházíme na podlouhlý dvůr, který prošel také velkou proměnou. Prales kopřiv byl vymýcen a na jeho místo nechal pan architekt navézt jemný štěrk. A protože majitelka toužila po nějakém vodním prvku, umístil do středu dvora sedm metrů dlouhé betonové koryto. „Měla jsem na mysli spíš něco malého, ale pan Hušek vymyslel tohle. Nejdřív mě velikost zaskočila, ale zakrátko mi došlo, že se do protáhlého prostoru a k venkovskému stylu výborně hodí. Z podobných koryt přece kdysi zvířectvo na dvoře pilo.“
Při naší návštěvě by měli koníčci smůlu, bylo pokažené čerpadlo. Ale prý už voda zase prýští, což vyprahlému, jižně situovanému dvoru moc svědčí. Díky sluníčku, jehož sílu ztlumí až v podvečer stín zdi sousední stodoly, má prostor téměř středomořskou atmosféru. Kamenný dům však poskytuje i v létě chladný azyl.

Prosklený vstup nad jednoduchými schody k Mítinu obydlí je konstruován ve stejném stylu jako vikýř nad hlavním vchodem

Samozřejmě jsme vyšlápli i jednoduché kovové schody, které vedou do Mítina soukromí. V jedné místnosti o necelých dvaceti metrech čtverečních má vše, co potřebuje. Pracovní, kuchyňský i odpočinkový kout, oblíbené obrázky a dřevořezby. A když ulehne ke spánku na prostorné podestě, vidí širokým oknem do koruny staré vrby. Prý je to nejhezčí ukolébavka.

Zahrada teprve rozkvete

Netroufla jsem se zeptat, na kolik rekonstrukce přišla. Prý se platilo postupně a všichni byli velmi ohleduplní. Ale když se měla vedle malého sklípku, který je pod majitelčiným bytem, budovat sauna a v zahradě galerie, musela říct: Stop. Její úspory i peníze za maminčin byt byly pryč.
„Nejsem zadlužená, ale nevydělávám. Provoz mého Village House nezaplatí ani náklady, pořád dům trochu dotuju z penze. Nedává to smysl a známí mi říkají, že jsem šílenec. Zpočátku lidi přijížděli jen přespat a zase zmizeli. Ti současní však už vědí, do čeho jdou, a dovedou si náš klid užít. Dělají mi radost. Čas od času pořádám večírky a koncerty, což přiláká další zájemce i o pobyt. A v poslední době také organizuju kurzy zaměřené na rozvoj osobnosti.“

Autorem plastiky, která přispívá k duchovnímu působení zahrady, je sochař Jan Rynda

Majitelka se opravdu nenudí. Vede penzion sama, pro zájemce vaří snídaně a večeře. Jen občas si přizve paní na úklid, a když je tu ubytováno víc hostů, přijede kamarádka pomoci s vařením. Dost času zabere i příprava kulturních akcí. Ale to je velmi příjemně strávený čas.
„A taky tady s místními děvčaty cvičíme jógu a zájemce učím angličtinu. Těší mě, že starosta moje aktivity podporuje, že ve vesnici panuje vzájemná vstřícnost. Měla jsem veliké štěstí.“ Minulý čas není na místě. Představy, jak by mohla vyhlížet meditační zahrada s galerií z kamene a skla, už jsou na papíře. Velmi zaujaly jednoho známého architekta. A Mítina dcera Zoja, která za maminkou jezdí z Anglie s manželem i přáteli, se přeškolila na zahradní designérku. Osud má rozehranou další partii…

www.willagehouse.cz

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: PETR ZHOŘ

 


Komentáře

Napsat komentář

Tenkrát…

Otročiněves je velmi starou obcí, v roce 2005 slavil milénium. V roce 1876 však v tomto statku vznikl požár, který se rozšířil, a vyhořela skoro celá ves. Dnešní úprava je z období po požáru, původní stavení bylo zřejmě mnohem starší. Možná tady stálo už v době, kdy Keltové převáželi z Krušné hory železnou rudu po Habrovém potoce až do Nižboru.

Chalupa byla plná harampádí, vlhká až do poloviny zdí, okna na dvůr rozbitá…