Na ztracené vartě


Přijeli jsme za městečko, všude kolem jen les. Telefonní signál definitivně zmizel. Museli jsme se hodně pozorně dívat, abychom neminuli stavení přikrčené mezi stromy.

Z vrcholu se nabízí pohled na dům ukrytý za jeřábem porostlým podražcem

Nejbližšími sousedy téhle chaloupky, vystavěné z kamene, jsou z jedné strany skála, z druhé les. Není divu, že nás Jaroslav Faiferlík uvítal slovy: „Jsme tu jak na ztracené vartě.“ Chatař chalupář je od svého vzniku u Faiferlíků na návštěvě již po čtvrté. Kdysi sem zavítala paní redaktorka Irlbeková, která Jaroslava přemluvila k napsání několika článků, dvakrát přijel šéfredaktor Jiří Trnavský a dnes jsme tu znovu. Co nás sem láká? Zahrada Faiferlíkových je jiná než ostatní a navíc Jaroslav i jeho žena Jitka časopis od jeho začátků vnímají jako svůj. „Chalupu jsme koupili v roce 1968 na inzerát a o rok později začal vycházet Chatař. Každé číslo nás při chalupářské činnosti inspirovalo. Protože jsem tehdy už měl postavený dost výjimečný krb, napsal jsem do redakce o chalupě a hlavně o krbu.“

Branka uzavírá prostor dvora

Článek se objevil v č. 5/1970. V průběhu let Jaroslav na stránky časopisu přispěl svými radami, jak ledacos do chalupy vyrobit, i seriálem o zahradní úpravě rekreačních pozemků. V roce 1988 pak vyšla reportáž ze zahrady. Teprve dnes ale mají čtenáři možnost vidět ji v barvách.

Bez vody a elektřiny

Přestože Jitka a Jaroslav bydlí v Plzni v hezkém rodinném domku, rádi si užívají romantické dny na chalupě, i když tu mají mnohem menší pohodlí. Do chalupy ani dnes není zavedena voda ani elektřina. Pitnou vodu si sem musí vozit, užitkovou svedli z lesního potůčku. Léta svítili petrolejkou nebo i svíčkami a někdy stačí jen oheň z krbu, který jim zastupuje i televizi. Až teprve v roce 1990 Jaroslav zhotovil malou solární elektrárnu, která stačí akorát pro dobré posvícení a pro poslech hudby. Navzdory absenci moderních vymožeností je v chaloupce milo a útulno. Brzy poznáváme, že Jitka a Jaroslav jsou dobře sehraný pár, kterému jde o možnost prožít půvab prostoty, vzdálené od složitosti současného cítění a uvažování. Prožít to, co je krásné a v moderním dění zapomenuté. K radosti všedních i svátečních dnů tady stačí, že chalupa i zahrada jsou v pořádku. Vždycky to tak ale nebylo.

Začátky mezi haldami

Když chalupu koupili, byla obyvatelná, jen potřebovala novou střechu. Zato venku… Před okny měli zahrádku zarostlou kopřivami a zdivočelými angrešty a v sousedství haldy, které tu zbyly po těžbě kyzových břidlic. Stavení totiž bývalo kovárnou chemického závodu, v němž se vyráběla kyselina sírová. Jaroslav se ale nehodlal smířit s pouhými 400 metry pozemku, které jako majitel rekreačního stavení podle tehdejšího nařízení směl vlastnit.

Pěšina se po pár metrech ztrácí

„Chtěl jsem dvacet arů na botanickou zahradu – proto jsem chalupu kupoval! Na úřadě se na mě dívali jako na blázna. Naštěstí tam byl vedoucím kaktusář, s nímž jsem se domluvil. Byl se tady podívat a povolil výjimku. V sedmdesátém osmém roce jsem přes zimu zpracoval projekt zahrady, to už jsem měl kostru výstavby hotovou i vyhloubený rybníček, a mohl jsem se dát do díla. Další pozemky jsme přikoupili v osmdesátých letech. Mým záměrem bylo vybudovat mikrorajon s lužní rovinou, ohraničenou na jihu potokem a na severu jen sporou vegetací skalní stepi, v němž budu moci uspořádat několik přírodních společenstev.“

Po těchto slovech nastává nejvyšší čas vysvětlit, že nejsme na návštěvě u školeného zahradníka. Zatímco paní Jitka celý život pracovala jako zdravotní sestra, Jaroslava, slaboproudaře, byste až do devadesátých let zastihli ve výzkumu lokomotiv v plzeňské Škodovce. Zahrada je jeho velké hobby. „Aby byla podle mých představ, vzdělával jsem se, navštěvoval parky, botanické zahrady a mezitím rekultivoval a osazoval pozemek u chalupy.“

Když hotové dílo Jaroslava Faiferlíka uviděl tehdejší vedoucí botanické zahrady inženýr Trávníček, oslovil ho s nabídkou zahradničit v Zoologické a botanické zahradě města Plzně. „A tak jsem se stal vedoucím botanického oddělení. Práce pod jeho vedením na úplně nové vizi zahrady mě naplno zaměstnala, důchod nedůchod, až do roku 2006. Pak už bylo na čase skončit, protože chalupa a zahrada volaly o pomoc. V roce 2005 se tady přelila povodeň a nadělala škodu. Všechny podlahy jsme museli vyměnit, protože se v nich rozjela houba.“ V době naší loňské návštěvy bylo již všechno opraveno a zahrada ve výborné kondici.

Do lesa přes poušť a kolem rybníčku

Do zeleně za domem nás Jaroslav Faiferlík uvedl se slovy: „Líbí se mi divoká přírodní zahrada. Musí být tajemná, nepřehledná, při procházce by se měla objevovat stále nová zákoutí.“

Nad klenutým vstupem do sklípku je terasa s posezením u venkovního krbu

Z uzavřeného dvorečku, vydlážděného kamenem, stoupáme po několika schodech na terasu, vybudovanou nad sklípkem. Pod jednoduchou pergolou z kulatiny, porostlou wistárií a klematisem, je postaven krb a kamenný stůl. Osázení trsy levandule, santoliny a vítečníku navozuje středomořskou náladu. Cesty odtud vedou k rybníčku a také na skálu.

Náš průvodce nás vede vzhůru do suché stráně – severoamerické polopouště. Sotva znatelnými pěšinami, vyšlapanými mezi kameny, míjíme pichlavé juky, trsy kručinek a teplomilných travin a dojdeme až k vrcholu. Okolo vystrkují lodyhy netřesky, rozchodníky, nejrůznější skalničky a také mrazuvzdorné kaktusy, zejména opuncie. Sluníčko se opírá do vyhřátého svahu a nad kvetoucími rostlinami bzučí hmyz.

Z vrcholu se nabízí úžasný výhled do zelené kotliny s lesklou hladinou rybníčku. Blyští se mezi stromy, které jsou zbarveny do žluta, modra i červena. Jaroslav Faiferlík komentuje: „Břeh na jižní straně jsem osázel vlhkomilnými rostlinami, severní je komponován v rázu slatiny s umělým potůčkem a prameništěm v úpatí skály. A za rybníčkem jsou bučiny a smrčiny.“

Osázení skály odpovídá severoamerické polopoušti

Scházíme dolů. Z osluněné stráně vstupujeme pod klenbou japonského modřínu do boru. Pod převážně americkými borovicemi, k nimž patří Pinus ponderosa, Pinus rigida, Pinus contorta, Pinus jeffrey, rostou vějíře kapradin. Příjemné mikroklima dotváří uměle vytvořený vodopád s potůčkem. Uzástupců keřového patra Jaroslav upozorňuje, že plody všech muchovníků jsou jedlé a velmi dobré třeba jako kompot.

A už stojíme u rybníčku. Jeho břehy jsou osázeny tsugou, limbou, sibiřskou borovicí, zvláštností je opadavý jehličnan Taxodium distichum – tisovec dvouřadý. Roste v severní Americe, ale před dvaceti miliony let se mu dařilo v severočeské pánvi. Strom vytváří vzdušné kořeny, protože je zvyklý růst v bažinách. „Právě z něj a dalších rostlin třetihorních mokřadů dnes máme uhlí,“ vysvětluje znalec a ukazuje a pojmenovává další rostliny. Když procházíme smrčinou, narazíme na srnčí a jelení kosti. „Představují koloběh života. Až se rozpadnou, živiny se dostanou do půdy. Příroda nemá hřbitovů -uhynulý organizmus dostává jen nový smysl.“

Přes listy šípatky se díváme do bučiny

Při okružní cestě kolem rybníčka si všímáme červených a modrých vážek nad hladinou. „A to se ještě nevylíhlo šídlo!“ usmívá se Jaroslav. „To si hlídá vodu a kontroluje mě, co kutím na břehu.“

V nejvzdálenějším místě od domu je bučina. Pod korunami vzrostlých buků je rozptýlené světlo a ideální podmínky pro hajní rostliny. Daří se tu pokroucené lísce a červenolistému javoru i přízemním porostům barvínku, mařinky, čemeřice, hrachoru, kokoříku, hořci tolitolitému, sasankám. Jaroslav se pro cosi shýbne a vybízí: „Ochutnejte!“ Aromatické listy česneku mědvědího mají příjemnou štiplavou chuť.

Z lesa se dostáváme opět k rybníčku. Stinná partie vlhkomilných rostlin začíná různými druhy kapradin od drobných až po největší podezřeň královskou, mezi nimiž bíle kvete až dva metry vysoká udatna lesní. Navazují nízké hosty a vyšší trsy bambusu. „Letos vykvetl.“ Na otázku, proč tedy vypadá tak špatně, mi průvodce beze stopy smutku vysvětluje: „Když bambus vykvete, zaschne. Znamená to, že dožil.“

Rozhoduje zima

Stojíme před domem u jezírka a výčet rostlin pokračuje: jeřáb, dřišťál, třemdava, jalovce, málo známý citronečník nebo-li Poncirus, začínají kvést zvonky, budou následovat monardy a denivky. Kruh se uzavírá před borovicí hustokvětou, kde je slatina s klikvou a rojovníkem a také tu stojí lavička. Procházíme trávníkem k pěšince, která se vlní podél potoka. Většina tady vysázených trvalek teprve kvést bude, a tak zatím upoutává hlavně vrbina a žluté rozcuchané kvítky na keři, který se jmenuje kérie.

Mnohým rostlinám by to ani jinde než ve skalní skulině tolik neslušelo

„Těžko se tu zahradničí,“ reaguje na moji chválu chalupář. „V údolí často bývá inverze a za přízemních mrazíků rybník zamrzá. Nejhorší jsou však mokré zimy, kdy je vlhko a zima a rostliny uhnijí. Své udělají i srnky, které leccos okoušou. Co můžu ale dělat?“ usměje se. Jejich návštěvy bere s humorem.

Když se ptám, zda ještě kupuje nové rostliny – mně se totiž zdá zahrada zaplněná do posledního místečka – odpoví: „Na jaře mně to přijde holé a mám chuť zajet k zahradníkovi a rostliny dokoupit. Dříve jsem měl styky s botanickými zahradami, mezi nimiž existuje výměna semen. Dnes se ale dá hodně objevit v zahradnictvích. Z Holandska sem vozí zajímavé věci. Při výsadbě se hlavně snažím, aby skupiny vypadaly přirozeně.

Růžová secese

Když vstupujeme do chalupy, mám hlavu ještě plnou názvů rostlin. V příjemném pološeru a chládku registruji dvě místnosti v přízemí – kuchyň a pokoj – a dozvídám se, že v podkroví jsou další dvě: ložnice a hostinský pokoj, který je tu připravený pro návštěvu syna s rodinou.

U stolu v parádním pokoji se podává pohoštění, když se sejde větší společnost

Zatímco v kuchyni chalupářskou atmosféru navozuje tmavý vyřezávaný nábytek po Jitčině babičce a velký krb, který Jaroslav postavil z lomového kamene a ze žulových patníků, pokoj, který slouží jako parádní jídelna, je doslova překvapením. Růžově vymalovaný s bíle natřeným secesním nábytkem jakoby vypadl z nějakého zámku. Jaroslav přistupuje ke starému gramofonu a pouští desku s rytmickou hudbou třicátých let. Ani bych se nedivila, kdybychom všichni začali tančit. Protože ale charleston zas tak neumím, raději ještě jednou vyběhnu nahoru na stráň.

Znovu se dívám na dům, posazený v dolíku. V korunách stromů, které ho částečně zakrývají, se prohání větřík. Jak tak vstřebávám klid a krásu tohoto místa, proběhne mi pod nohama ještěrka. Chvíli se dívám, kam zmizela, a v tom přihopká rezatá veverka. Na místě hald, které tu byly před čtyřiceti lety, leží zahrada, která žije.

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: LINA NÉMETH


Komentáře

Napsat komentář