Krajina s koulí


Žulová koule o průměru pět metrů jako by skutečně spadla z vesmíru…

Tomáš Bosambo ji postavil u paty vysokého dubu na kraji pozemku u chalupy. Je dutá, protože má nejen zdobit, ale i poskytnout prostor k meditaci. Stavebně to není zrovna jednoduchý tvar, a tak mu dala trochu koumání. Odvaha jít do rizika však Tomášovi nechybí.

Zmíněnou vlastnost Tomáš prokazoval už při dětských hrách a ve věku jinošském, kdy začal trampovat a jezdit na vodu. Od té doby se také traduje jeho přezdívka Bosambo. To byl všemi ctěný mazaný náčelník, kterého Edgar Wallace obsadil do hlavní role série svých detektivek. Tomáš Dostál se s přezdívkou tak sžil, že skoro nahradila jeho příjmení. Zadáte-li na internetu jméno Tomáš Dostál, najdete šéfa firmy, která pokládá zámkovou dlažbu, inženýra navrhujícího interiéry nebo třeba lékaře z Miřetic, ale teprve když tam klepnete Bosambo, objeví se charizmatická tvář sportovce, sochaře a občasného stavitele, za nímž jsme se vydali na jih Čech.

Úžasné místo

Jeho chalupa stojí více než dvě stě let v nejzápadnějším cípu Vysočiny, v kraji, jemuž se říká Česká Kanada. Stejně jako ona zámořská vás uchvátí svou divokou krásou i velkou úrodou kamene. Chalupu, přesněji obytnou část staré usedlosti, koupili před třiceti lety Tomášovi rodiče napůl s přáteli. „Chodil jsem tehdy na strojařinu, jezdil na vandry, pilně trénoval kanoistiku i další sporty a chalupa mě vůbec nezajímala. Přišel jsem jí na chuť až později, až když jsem se oženil a přišly děti,“ vzpomíná Tomáš. Mezitím se událo mnoho věcí.

Meditační koule je v krajině nad rybníčkem skutečně krásně zasazená

Studium ČVUT mladého sportovce za srdce nechytilo, a tak šel po pár letech „oddechu“ v ČKD na fakultu tělesné výchovy a sportu UK. Tam získal diplom a ruku půvabné spolužačky Evy. Tomáš vozil medaile ze soutěží v rychlostní kanoistice, jeho žena zase z tuzemských a světových mistrovství ve volejbale.

„Když byla na světě Anička a Eva čekala Pepíka, koupil jsem v dvaadevadesátém roce od restituentů druhou část usedlosti: chlévy a obrovskou kůlnu. Pro pobyt s dětmi je tady úžasné místo. Co lepšího si můžou přát než tenhle široký prostor a venkovský klid?“ Tatínek jim navíc vytvořil ve stodole pravé eldorádo. Síť na lezení, provazový žebřík, kruhy, hrazdu, houpadla… Vyznává totiž opičí teorii, že děti mají co nejvíc viset, aby posilovaly ruce. „Mnohé je dnes používají jen na to, aby se najedly a pak honily myš kolem počítače. Z toho pak plynou všechny problémy se zády,“ promluvil z Tomáše tělocvikář. Aby se rodinka na chalupu vešla, chtěl původně o kus natáhnout obytnou část a ve chlévech udělat jen jednu místnost jako provizorní bydlení. „Nakonec jsem upravil i další prostory a přistavěl záchod. A provizorium funguje dodneška,“ konstatuje náš hostitel a vstává z lavičky před protáhlou přízemní budovou, aby nás provedl.

Kachlová kamna do jednoduché kuchyně v rekonstruovaných chlívcích postavil Tomáš po řádném nastudování postupu sám

Bydlení je to spartánské, kuchyňka s kachlovými kamny a nejnutnějším nábytkem, ložnice vyplněná širokánským letištěm, kam se ještě před pár lety naskládalo pohodlně všech pět členů rodiny. Do trojlístku malých Bosambů totiž přibyla Magdalena. „Dnes je naší nejstarší dcerce devatenáct a nejmladší patnáct, Pepík je přesně mezi. Když se tu sjedeme všichni, snažíme se je nějak rozstrkat, abychom se nepokopali. Holky, které hrají volejbal stejně jako máma, jsou štíhlé, ale Pepa, loni na kajaku stříbrný na mistrovství světa v Moskvě, váží sto deset kilo!“

Stavět nebo nestavět?

To bylo u Bosambů v posledních letech velmi časté téma (pro zjednodušení se přidržme této přezdívky, protože hlava rodiny je, jak už víme, z rodu Dostálů a paní Eva si nechala rodné příjmení Emingerová, pod nímž vystupuje s jazzovými orchestry). „Eva se diví, že jsem začal budovat další barák. Tvrdí, že se na nás děti vykašlou a nebudou sem jezdit. Já jí oponuju tím, že jsem ve dvaceti taky na chalupu nechtěl. Ale občas jsem se přece jen s rodiči vydal a vnímal, jak je tu pěkně…“

Tomáš tráví v Senotíně hodně času. Trenérský chlebíček pověsil po revoluci na hřebík a věnuje se sochařině. Přinesl si talent na svět v genech. Jeho děda z matčiny strany byl tesař a babička výborně malovala. Nejvíc řeže dřevěné figury, ale když je zájem, vytvoří sochu i z kamene. Pod venkovskou kůlnou jsou pro tvorbu ideální podmínky.

Tomášovo pracoviště, kůlna a zcela vlevo dosavadní zázemí rodiny

„Jsme na kraji vesnice, v níž nebydlí moc lidí, takže můžu klidně nastartovat pilu nebo mlátit do kamene a nikdo o mně neví. A sousedi v okolí jsou výborní. Dokud můžu, chci dělat velké věci. Tedy figury. U nich je hodně vidět, když jsou proporčně špatně. Proto se čas od času vydávám i na světové festivaly, kde se řeže z ledu a písku. Tam se dělají veliké sochy a je to rychlá práce, takže si můžu proporce natrénovat. Někdo se mi posmívá, že jsem gigantista, ale já si říkám, že sednout si ke stolku a řezat malé figurky můžu, až budu starej. Na to je ještě času dost.“

Když potřebuje pauzu nebo si promyslet další postup tvorby, rozdělá si maltu a přidá pár dalších kamenů na sokl nové části chalupy. Až zpracuje všechen kámen, kterého tu zůstalo z rozvalené stodoly dost, začne s cihlami. „Stavební povolení mám, jen musím hlídat, aby mi nevypršelo. Nespěchám, děti sem zatím jezdit nebudou. Myslím, že to tak akorát stihnu.“

Houkání v kouli

Plot přece nemůže být rovný!

Do stavby budoucího domova se chalupář pustil až ve chvíli, kdy dokončil kouli. Má nejdokonalejší architektonický tvar v oblibě. O tom vypovídá i sestřih keříků, které potkáváme na mnoha místech zahrady. Vytvořit žulovou kouli o průměru pět metrů však jistě není nic snadného… „Však jsem taky strávil pěkných pár hodin v knihovně Klementina, než jsem se do ní pustil. Nechtěl jsem, aby spadla stejně jako plot. Tady vzadu na pozemku totiž bylo plno kamenů. Prorůstaly plevelem, nedalo se tu sekat a vypadalo to ošklivě. Začal jsem z nich stavět zeď. Kruhovou. Jel jsem do výšky, až kam mi vyšly kameny, ale protože jsem je ničím nepojil, kousek se vyvalil. Dostal jsem strach, aby zeď nepadla na děti a zase jsem ji rozebral. A řekl jsem si, že ta krajina potřebuje další kouli.“

Tomáš věděl, že s vrchní částí problém nebude, jde o klenbu, která je samonosná. Starosti mu dělala spodní polokoule. Ta se může váhou stavby lehce roztrhnout. „Provázal jsem spodek železobetonem, navíc je metr zabořený v zemi. Jako by koule spadla z vesmíru,“ vysvětluje. Ale to už prolézáme úzkým vstupem, orientovaným přesně na sever. V interiéru ještě trčí lešení, ale už si dovedete představit, jak stěny pohladí tajemný svit petrolejek a svíček, výklenky ve stěnách oživnou soškami a na kamennou lavici po obvodu zasednou se sklenkami v ruce besedníci.

Vstup do netradičního prostoru je opravdu jen pro štíhlejší osoby…

„Člověk se sem určitě rád zašije i sám. Prostor má díky zvukové akustice zvláštní atmosféru. Když se s někým postavíte proti sobě ve stejné vzdálenosti od středu, odráží se zvuk od stěn tak, že se sejdou z obou stran přesně u toho druhého. Povídáte si jako přes mikrofon. A když najdete správné místo, správnou vlnovou délku a zahoukáte, zvuk se krásně rozvibruje. Dal jsem to ve známost a lidi si občas přijdou zahoukat. Ovšem tlustý maj smůlu, neprolezou vchodem.“

Zkrátka pohoda

Zvolna jsme se vrátili na sluníčko, které stále objímá lavičku u současného, nebo řekněme už dočasného obydlí rodiny. Až bude v provozu nové, udělá si tady Tomáš zimní dílnu. Pod kůlnou jsou sice kachlová kamna, ale v nich se topí jen při nějaké veselé akci. O důvody u Bosambů není nouze. „Troubu jsem svařoval tak, aby se tam vešlo padesátikilové sele. Po šesti hodinách je maso měkoučké, že s tím jen klepnete a samo odpadne i od pánve,“ usmál se mlsně.

Z čeho máte největší radost? ptám se Tomáše Bosamba na závěr. Nezaváhal: „Největší radost nám dělají děti. Jsou úžasný. Všechny tři sportují na výborné úrovni, umějí vzít za hudební nástroj, zahrát a zazpívat, a všichni tři tíhnou i k té výtvarničině.“ Pak se zhluboka zamyslel. „Dál to vypočítávat nebudu. Ale rozhodně nemám moc důvodů nebýt šťastný. Nad věcmi, které mi dřív vadily, dnes mávnu rukou. A jsem si jist, že ten nadhled mi do určité míry dodal i pobyt tady, kolem chalupy. Soužití s přírodou, koupání, sauna. Zkrátka pohoda.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK VAŇÁSEK


Komentáře

Napsat komentář