Jak jde čas ve Lhotě


Patrová podstávková roubenka vlevo patří Kalinovým, ta vpravo je sousedů. Obě těsně přiléhají ke skále

Vesnička, do níž nás zavedlo pozvání manželů Kalinových, se jmenuje docela obyčejně – Lhota. Ale jaká je to Lhota! Na návsi rybníček a kolem něj chalupy jako z obrázku. Jedna roubenka krásnější než druhá.

Idylický pohled podmalovávalo slunečné počasí a podmanivé ticho obyčejného všedního dne, kdy většina chalup čeká na své majitele. V černobíle pruhované roubence jsme však byli očekáváni. Kromě Miluše a Alexandra Kalinových nás vítali i dva retrívři – Buddy a Dusty. První dojmy nekonečné romantiky, kterou umocňuje masiv pískovcových skal zvedající se za chalupou, náš hostitel hned uvádí na pravou míru vyprávěním o tvrdých důsledcích minulosti. „Po revoluci mezi zdejšími chalupáři zavládla panika. Přijížděli sem autobusy a z nich vystupovali Němci se svými staříčky, kteří tady prožili mládí. Prohlíželi si svoje domy amístní je jen mlčky pozorovali a trnuli, zda nedojde ke zrušení Benešových dekretů. Vždyť tyhle všechny chalupy zachránili! Každá cihla jim prošla rukama!“

Prosím Alexandra Kalinu, aby nám pohnutou historii chalupářské vesnice rozkryl ještě blíže. „Po odsunu Němců po druhé světové válce bylo nutné ve vysídlených oblastech obnovit zemědělství. Domy se rozdávali komukoliv, kdo se přihlásil. Tito noví osídlenci často nechtěli nic budovat, jen si užívali lacino nabytého majetku. Dům obvykle vydrancovali a když se stal neobyvatelným, přesunuli se jinam. Zůstalo po nich plno prázdných zničených stavení, které přešly do majetku státního statku. A ten je v šedesátých a sedmdesátých letech prodával. V této době chalupářského boomu, v roce 1971, jednu z roubenek koupili i Miluščini rodiče,“ ukazuje chalupář přes silnici na pěkné stavení. A vzpomíná, jak sem spolu se svou mladou ženou a s miminkem jezdili k rodičům. „Sašovi se tady moc líbilo,“ usmívá se Miluška. „Celá léta snil o vlastní chalupě a vyhlídl si právě tu, na kterou jsme se dívali z okna. Žili v ní Frimlovi – starý pán, jeho žena a švagrová. Jejich a vlastně i náš osud poznamenala neobvyklá událost.“

Blesk z čistého nebe

„Byl krásný květen, modrá obloha. Najednou přišel černý mrak a ozvala se rána,“ líčí drama chalupář. „Vyběhl jsem ven a vidím, že kus Frimlovy chalupy chybí. Došlo mi, že děda je uvnitř. Utíkal jsem za ním. Škodu způsobil kulový blesk, který během dvou tří vteřin prolétl všemi chalupami. Většinou jen vyrazil pojistky, ale právě nad Frimlovými doslova uřízl borovici na skále, ta propadla stropem, zabořila se do podlahy a vymlátila všechna okna. Děda měl zraněnou ruku, byl v hrozném šoku a do roka umřel. Po jeho smrti obě paní odešly do domova důchodců a syn nám chalupu prodal. Říkal, že jsme blázni.“ Manželé Kalinovi uznávají, že koupili ruinu, ale chalupa rodičů byla ještě horší! Chalupa se vyloupla do krásy

Stavení museli nejprve vyklidit. Těch odpadků, které objevili v zadní části! Miluška ještě teď jako by nevěřila svým vzpomínkám… „Velkou výhodou bylo, že jsme mohli přespávat u rodičů. Ráno jsme šli na houby a po zbytek dne pracovali. Měli jsme jedno dítě, ale našli jsme si čas v létě i na kolo a v zimě na lyže. Pak se nám podařilo vyjet k moři. Narodil se druhý syn a potom už jsme jen chalupařili,“ shrnuje v krátkosti léta života.

Nábytek v ložnici, kde jsou vidět původní stropní trámy, je památkou na Miluščinu babičku

Alexandr se vrací na začátek a doplňuje: „Dům byl zdevastovaný a vlhký. Do trámů stačilo bouchnout a samy padaly, jak byly shnilé. Naplánovali jsme si, že do dvou let budeme bydlet, a to se povedlo. Zvládli jsme zprovoznit dvě místnosti – obytnou v přízemí a ložnici v patře. A nahrubo koupelnu se žumpou.“ První roky práce na vlastním hodnotí: „Měl jsem již zkušenosti z opravy tchánovy chalupy, ale když bylo potřeba, pomohli všichni z vesnice. Pomáháme si dodnes. Máme velké štěstí na lidi okolo,“ chválí chalupář Lhotské.

Třicet let uplynulo jako voda. Stavení má novou střechu, vyměněný štít, zdravé trámy, nová okna. Od vrátek vede chodníček ze zámkové dlažby. Před úhledným laťkovým plotem si natřásají sukénky bílé kopretiny a dychtivě čekají, až se začne fotografovat. Alexandr Kalina, který má za sebou první měsíce důchodu, však stále plánuje: „Teď se vracím k tomu, co se úplně podle mých představ nepovedlo, protože na trhu nebyly stavební materiály. V nejbližší době se chystám dodělat podhledy. Jsem rád, že naše zahrada je vlastně jen takový malý dvorek, aspoň mám čas sekat i veřejné prostranství. A pojďte se už konečně podívat nahoru do skály,“ zve nás. „Mým velkým snem je, abychom se konečně my chlapi sešli a uvnitř si zahráli na kytary.“

Ještě než se dostaneme na zmiňované místo a projdeme všemi patry chalupy, musím vás připravit na malé překvapení. Lhota má jednu zvláštnost. K chalupám na severní straně od silnice patří velké zahrady. Na jižní straně jsou pozemky malé, ale lidé si je rozšiřují budováním sklípků ve skále. Kalinovi mají dva sklípky přístupné ze dvora (původně to byly maštale) a ještě jeden za zahradou. Do dalších skalních komnat se vstupuje přímo z chalupy.

Plány otužilců

Beternitové šablony, které sem přišly namísto eternitu, památkáři nechtěli povolit. Chalupě ale sluší

Přízemí začíná chodbičkou. Vpravo je velká obytná světnice s navazující malou kuchyňkou. Miluška vysvětluje, že v ní vaří jen v létě, v zimě se topí v kachlových kamnech. Rekonstruovali je teprve před čtyřmi lety. Kamnář Weinlich z Mělníka, který na jejich plášť použil stejnou barvu kachlů, jako byla původní, poznamenal, že s tak zvláštním odvodem kouře se ještě nesetkal. Je schovaný nahoře za kachlovým obkladem. Paní domu na kachlový sporák nedá dopustit, zejména na obě trouby. Maso nejdřív peče nahoře, kde je menší teplota, a pak pekáč přendá dolů, kde se udělá krásná kůrčička. V chalupě dříve bývala i „černá pec“. Dozvídáme se, že je to místní výraz pro komůrku s chlebovou pecí. Ještě dnes je klenba v chodbě trochu očouzená.

Komín, který v přízemí jen tušíme, je moderní dvouvložkový Schiedel. „Před patnácti lety jsme opravovali střechu a při té příležitosti jsme postavili nově i komín. Již to bylo nutné. Starý se rozpadal a navíc půdou vedl šikmo a v jeho blízkosti byly trámy,“ vysvětluje náš hostitel. „U sousedů, kteří jej měli v podobném stavu, dokonce hořelo,“ varuje před neviditelným nebezpečím.

Levou část přízemí tvoří chodbička, koupelna se sprchovým koutem a se záchodem a malá televizní místnost. Z ní vedou dveře do skály. Zatímco venkovní skalní prostory Kalinovi využívají jako dílnu a sklípek, tato jeskyňka zatím na svoje využití čeká. Majitelé jej chtějí propojit s jednou z venkovních maštalí, jak sklípkům stále říkají, a vybudovat v něm vinárnu anebo bazén.

Škoda, že lidé nemají křídla. Pohled nad chalupami přímo vybízí k letu

A nebude v bazénu zima? – reaguji okamžitě, když se dozvídám, že uvnitř skály je stálá teplota 10 až 12 stupňů. Pro uskladnění brambor a mrkve jsou to naprosto ideální podmínky, ale koupat se tu? „My si na teplo nepotrpíme,“ zní odpověď.

Zpívat bude celá skála

Ještě než se vydáme do patra, hostitelé nás upozorňují, ať si na schodech i při vstupu do horních pokojů dáváme pozor na hlavu. Hodně nízké dveře tu rády rozdávají boule.

Původně bývaly obytné jen místnosti s okny ve štítu, tedy ty vpravo od schodiště. Levá část sloužila jako hospodářská. V přízemí byl dřevník, v patře seník, přístupný jen po žebříku. Dnes je vpravo ložnice, vlevo pokojík se vstupem na pavlač a ještě úplně malinkatá ložnička.

Opatrně stoupáme do podkroví, které je zařízeno velmi jednoduše a je určeno hostům. Velký prostor nedělí žádné příčky, takže tu vyniká nová plovoucí podlaha. Střešními okny nakukujeme k sousedům. Zvenku obě chalupy vypadají, jako by zadními trakty srůstaly. „Snahou jejich stavitelů bylo co nejvíc využít skálu,“ vysvětluje nebývale těsné sousedství Alexandr a na důkaz svých slov nás vede ke dveřím na samém konci prostoru pod střechou. Je to trochu zvláštní pocit, když víte, že se dalším krokem musíte přenést přes průrvu mezi chalupou a skálou. Zvědavost je však silná. Čeká nás stoupání po příkrých točitých kamenných schodech, které hlídají osminozí strážci z řádu pavouků. Odměna je nádherná! Ve skále je několik prostorných propojených místností s průzory ven. Zvenku vypadají jako pukliny, ve skutečnosti jde o přírodní „okna“. Protože jsme poměrně vysoko, pohled na okolní chalupy z ptačí perspektivy dává křídla i myšlenkám. Až se jednou splní chalupářovo přání o kytarové sešlosti, bude zpívat celá skála.

A ještě pohled na skálu za domem a na přístřešek pro auto. Je tady dobře schované

Už dole na dvorku se dozvídáme, že skalní místnosti vznikly během třicetileté války v 17. století. Sloužili spíš jako únikové prostory, než jako obydlí. Vzhledem k tomu, že tato chalupa je stará jen asi sto let, je možné, že tu stávalo již dříve nějaké stavení. Anebo se do jeskyní lezlo po žebřících? Kdo ví…

Náš den u Kalinových končí. Znovu otáčíme hlavy ke skále, která zvenku vypadá docela nenápadně. Buddy a Dusty se líně zvedají z chodníčku a jdou nás vyprovodit. Miluška se chystá zalévat kytky, které tak nádherně zdobí květináče a truhlíky v oknech, a Alexandr přemýšlí, jak na návsi postaví zvoničku.

Bohužel ten den ještě nikdo z nás netuší, že jedno z prvních zvonění bude za Milušku. Vloni koncem října zemřela. Věřím, že se z nebe svýma něžnýma očima dívá směrem ke Lhotě.

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: JAROSLAV HEJZLAR


Komentáře

Napsat komentář


Tenkrát…

Chalupa, kterou Kalinovi koupili v červenci roku 1981, trpěla vlhkostí, protože stála přímo na skalním podloží. Trámy v přední části byly natolik shnilé, že musely být vybourány. Dnes má chalupa podezdívku a dolní část štítu vyzděnou až k vodorovnému podstávkovému trámu tak, aby falešné roubení nebylo poznat. Eternitový obklad nahradila jednoduchá prkenná lomenice.