Horní Javoří


Horní Javoří se může chlubit především dalekými výhledy

V kopcovité krajině středního Podkrkonoší na jih od městečka Pecky se nachází několik vesnic, v nichž se dochovaly roubenky, typické pro lidovou architekturu této oblasti. Horní Javoří je jednou z nich.

Se jménem Javoří jsou spojeny dvě menší sousedící vesnice, odlišené od sebe přívlastkem Horní a Dolní. Horní Javoří leží na úbočí hřbetu táhnoucím se od Krkonošské vyhlídky (531m n.m.), Dolní Javoří v údolí na jeho jihozápadním konci. Obě vsi se však kromě názvu ničím nepodobají, dokonce ani cesta je nespojuje. Zatímco Dolním Javoří protéká potok, na kterém kdysi klapaly dva mlýny, a chalupy lemující klikatou cestu se schovávají pod košatými korunami lip, Horní Javoří se svou nadmořskou výškou 477 m má rozptýlenější zástavbu i skromněji osázené zahrady. Místní říkají, že zjara – když v Dolním Javoří už všechno kvete, do výše položené vesnice je lepší si vzít kožich a teplou čepici. Zima a vítr se na severozápadním svahu jen tak nevzdávají.

Horní Javoří leží na severozápadním svahu hřbetu, táhnoucím se od nedaleké Krkonošské vyhlídky

Horní Javoří se může chlubit především dalekými výhledy. Přímo z návsi je za pěkného počasí vidět až k nížinám Jičína, kde začíná Český ráj, k Lomnici nad Popelkou, k Nové Pace, za kterou se zvedají návrší s nalezišti polodrahokamů – Levín, Kozinec, Čistecká hůra, a ještě dál na severu rámují obzor oblé hřbety Krkonoš.

Středověký původ

Přesná doba vzniku osady není známá, ale snad již v polovině 13. století tady stály tři statky v místech dnešních čp. 15, 16 a 18. Bližší informace pocházejí z roku 1532 v souvislosti s nákupem majetku Janem Litoborským z Chlumu, později obě Javoří patřila k bělohradskému panství. Po roce 1626 přešla jako jedna vesnice do majetku Albrechta z Valdštejna. V roce 1870 byla ves opětně rozdělena na dvě samostatné osady. V současné době je Horní Javoří správně přiděleno pod místní úřad v Pecce.

Drsný život v podhůří

Samu vesnici tvoří asi dvě desítky domů, které jsou soustředěny kolem rozlehlé návsi. Původní stavení tvořila veliký kruh, v jehož středu je i dnes rybníček, který nemá přítok. Shromažďuje se v něm dešťová voda. Přestože vesnice leží dost vysoko, voda se ve studních nachází a od padesátých let tudy vede i vodovod. Na návsi kdysi stával sloup se zvonkem a také tu rostly čtyři lípy a mezi nimi socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1807. Socha zdobí dodnes, jen místo zmiňovaných dožilých stromů byly vysazeny dvě mladé lipky.

V katastru Horního Javoří jsou i dvě samoty – Paseka se dvěma čísly popisnými je usazená níže na jižním svahu k Dolnímu Javoří a stavení s názvem Pavučiny leží směrem k Bělé u Pecky.

Drsné klima nutilo Javorské stavět tak, aby to z chalupy neměly do chlévů ani stodoly daleko

V Horním Javoří žije asi desítka obyvatel, většinu stavení ale vlastní chalupáři. Pravděpodobně největší rozkvět vsi proběhl kolem roku 1900, kdy tady žilo 170 obyvatel v 32 domech. Lidé se živili zemědělstvím, nebo docházeli za prací do okolních továren. V samotné vsi býval hostinec a kovárna a po chalupách se nad petrolejovými kahany opatřenými měchem na ostření ohně vyfukovaly z tenkých dutých skleněných tyčinek perle.

Život tu nebýval jednoduchý, neboť podnebí na Javoří je drsné. Vesnice je otevřená větrům ze všech stran, nejprudší jsou nárazy severáku. Ač vsí vede zpevněná cesta, žádná veřejná doprava sem nikdy nebyla zavedena. A tak obyvatelé Horního Javoří včetně školních dětí museli, a stále musí, k autobusu do Bělé či přes les do Pecky scházet pěšky. Podkrkonošské roubenky

Vzhledem k tomu, že Horní Javoří stále zůstává tak trochu stranou civilizace, přízemní roubené či poloroubené domy, typické pro krkonošské podhůří, se většinou dochovaly bez větších změn. Bývají to chalupy trojdílného komorového typu se síní, z níž se vchází do světnice a na protilehlé straně do komory. Stropy bývají trámové s prkenným záklopem, hraněné trámy přesahují přes vstupní stěnu domu tak, aby střecha nad nimi kryla zápraží.

Světnice mívá nejběžněji dvě okna ve štítu a dvě okna v přilehlé boční stěně, sousedící se zápražím. V koutě této nejlépe osvětlené části světnice stával pravidelně stůl. Někdy se připojovala další světnička ze strany protilehlé boční stěny, ve štítové stěně se pak zpravidla projevuje třetí okenní osou. V koutě světnice sousedícím s černou kuchyní měla své místo pec. Vytápěla se z černé kuchyně; sem a pak do komína z ní unikal i kouř.

Střecha převládá sedlová, buď s jednoduchým prkenným štítem, nebo se skládanou lomenicí. Roubení kryje nejčastěji červenohnědý nátěr; roubené stěny, aby se nebortily, bývají staženy stěnovými kleštinami.

TEXT A FOTO: MARTINA LŽIČAŘOVÁ


Komentáře

Napsat komentář


KDYŽ SE ŘEKNE

stěnová kleština

Úzké protilehle umístěné sloupky z tenkých trámů na vnější a vnitřní straně roubené stěny, které jsou v horní či dolní části stažené dřevěnými sponami nebo ocelovými šrouby. Stěnová kleština nedovoluje trámům roubení vybočit z roviny stěny. Byly připojovány dodatečně, když hrozilo borcení stěn.