Dvě stě let na návsi


Nabízí se i titulek „Statek u netopýra“, německy „Das Fledermausbauernhof“. I ten má opodstatnění.

Za vraty a vrátky, které navazují na předzahrádku, začíná rozlehlý dvůr. Na méně frekventované části trávníku čekají na svou příležitost kameny, tzv. štuky, zbylé z pilířů a zadní stěny stržených stodol

Kromě Čechů, kteří v tomto roubeném patrovém podstávkovém domě dnes žijí, a také Němců, kteří jej postavili a žili v něm do přijetí Benešových dekretů, jej totiž obývají i netopýři.

Kdo ví, jak dlouho tu netopýří kolonie na trámech pod střechou žije… Možná celých dvě stě let, kdy tady dům stojí. Přesněji řečeno, může to být i o pár let déle, protože vročení, které dávní stavitelé vyryli do trámu na štítové straně obrácené směrem do návsi, udává rok 1794, případně 1797. Poslední číslice je špatně čitelná.
Býval to největší statek v obci. K velkému patrovému domu s pavlačí náležely dva výminky a dvě stodoly. Výminky – dvě menší, přesto však dost velké patrové roubené chalupy v těsném sousedství, dnes patří jiným majitelům. Hlavní obytné stavení, rozlehlý dvůr, uzavřený bránou, a zahrada tvoří celek, který obhospodařují manželé Vinklerovi.
Marie a Slávek dostali chalupu darem od Mariiných rodičů. Ti ji koupili v roce 1969 od státního statku i s nájemníky – manžely Podařilovými. Těžko odhadnout, kolik majitelů se tu od války vystřídalo. Vesnice byla kdysi převážně německá. Po vysídlení původních obyvatel po druhé světové válce sem přišly různé existence. Dokud bylo co brát, brali a pak zase táhli dál. Vybydlené chalupy spadly do klína státnímu statku, který se jich později zbavoval.
„Naše čtyřčlenná rodina – rodiče, já a bratr – bydlela v Praze v bytě dva plus jedna bez balkonu,“ vzpomíná Marie. „Když bylo stále zřetelnější, že se do zahraničí nepodíváme, rodiče koupili chalupu. Tahle vyhrála, protože mamka si moc přála chalupu s výhledem do krajiny. Tady byl výhled pouze na skálu, ta je však dominantou celé zahrady. Auto jsme měli, a tak bylo jasné, kam budeme jezdit na víkendy a prázdniny.“

Nejdřív hnůj a potom střecha

V přízemí zděné části býval chlév a nahoře se skladovalo seno, sláma a podobně. Tam si Marie se Slávkem vybudovali „naši“ místnost. Okénko úplně vpravo nahoře, na tomto pohledu částečně zakryté pavlačí, patří k ložnici zvané „Vlaštovčí“

Ze všeho nejdřív bylo nutné zlikvidovat následky socialistického hospodaření. Dvůr byl jedno velké hnojiště a hromady odpadků – do chalupy bylo možné vejít pouze po prknech. Za chalupou rozebraný prasečák a naproti stržený teletník. Odpady z prasečáku a teletníku byly svedeny do studny. Když si uvědomíme, že v chalupě ještě byli staří Podařilovi, kdo z nás by takové „dobrodružství“ dobrovolně podstoupil?
Nehledě na to, že pozvat si na jakoukoliv práci řemeslníka, vlastně znamenalo sehnat meloucháře, kteří se nechali vozit a kteří automaticky čekali basu piva a nějakou kořalku. „Občas mezi pivem a cigaretou i něco udělali,“ sarkasticky poznamenává Marie. K začátkům chalupaření patřily věčné dohady s jézéďáky, kteří jim traktorem neustále bořili sloupky v přední zahrádce a vjížděli jím i do již částečně upravené zahrady, kde se otáčeli a přitom projeli plotem, a také poznámky místních, že jim lufťáci všechno vykoupí: „No jó, Pražáci!“
„Na domě se jako první musela opravit střecha,“ vypočítává Marie. „Na novou krytinu naši peníze neměli. Celou dovolenou jsme proto sundávali eternitové šablony a drhli je v modré skalici. Šablony se pak obrátily a dávaly opět na střechu.“ Vzhledem k tomu, že do všech místností v chalupě Podařilovi zavírali po léta psy a kočky, bylo nutné tyto místnosti doslova vykydat. Zbytky uskladněného sena a zvířecích výkalů se za tu dlouhou dobu proměnily v hnůj.
Další nezbytnou prací byla likvidace stržených stodol – prasečáku a teletníku. Než buldozer odhrnul zbytky, všechen použitelný materiál se vybral a čistil. Následovala provizorní oprava oken a některých dveří v chalupě. Uvnitř i z venku se zatím vedl nekonečný boj se všudypřítomným červotočem. Než skončila první etapa, kterou lze nazvat „velký úklid“, pan Podařil zemřel a vdova po něm se odstěhovala k sestře.

Mít svoje…

Poté, co Marie poznala Slávka, začali cestovat na chalupu spolu. Slávkovi tenhle kraj i chalupa přirostly k srdci. „Po čase nám rodiče dovolili, abychom si zobytnili prostor v patře nad bývalým chlévem. Zatím v něm byla jen sláma a nepořádek,“ rekapituluje Marie.
V ostatních místnostech roubenky již bylo plno. Přízemí sloužilo všem společně, nad ním byly ložnice, o které se tehdy dělili s rodiči a s bratrovou rodinou. Velkou obytnou místnost, tak zvanou „naši“, stavěli v letech 1990 – 1991. Přespávali zatím v malém pokojíku vedle schodiště. Na zbytku lustru měly hnízdo vlaštovky, které se sem po léta vracely. Není divu, že i dnes se téhle ložničce říká Vlaštovčí.
V nové místnosti využil Slávek vysokého stropu a postavil tu dřevěné patro. „Nahoře spaly obě naše dcery a dole my. Topili jsme dřevem v nově zbudované peci. Děti měly teplo a nám byla zima,“ směje se Marie.
Kromě patra, které velkému prostoru vévodí, se sem vešel i jídelní stůl se židlemi a také kuchyňský kout, kredenc, postele a skříň po babičce. Všechno vznikalo postupně a víceméně svépomocí.

Velká rekonstrukce

Dvě ložnice s okny na náves čekají na návštěvy dcer nebo známých

Roky ubíhaly a Marie a Slávek poté, co jim rodiče chalupu darovali, začali s velkou rekonstrukcí. Slávkovi se pracovně tehdy celkem dařilo, a tak mohli vydělané peníze investovat do oprav, po kterých stavení už volalo. Velká rekonstrukce vypukla v roce 2002.
„Začali jsme na podzim žumpou, protože z té původní zděné před chlévy protékal obsah do domu,“ říká chalupář. „Vybagrovala se díra a do ní jsme jeřábem vsadili betonovou jímku. Následující rok v lednu se dělal kompletní vnitřek. V dolní síni bylo nutné vykopat podlahu do metrové hloubky, pokládaly se nové vodovodní trubky, odpady a rozvody elektřiny, dělaly se izolace. Nahoru přišla nová dlažba, protože ta původní byla zničená. V horní síni se musela zlikvidovat kompletně zničená podlaha včetně nosných trámů. Tesaři vyráběli nové pozvolnější schodiště a vyměnili i špatné stropní trámy. Vše se dělalo v původním stylu, ale s použitím nových materiálů. Při té příležitosti jsme nechali zkontrolovat i komín.“
V „naší“místnosti v patře přibyly koupelna a spíž, z chodby pak vznikla kuchyň a WC. Asi po roce tady nechali Vinklerovi postavit ještě krb.
Na stavební firmu Tamchyna z Doks, které svěřili i další práce venku na zahradě, vzpomíná Slávek Vinkler s úsměvem: „Velká spokojenost! Až na to, že v rozpočtu udělali chybu. Jako by ho zapomněli vynásobit dvěma!“A hned vysvětluje, že šlo skutečně o chybu ve výpočtu, protože jen těch aut s betonem a tvárnicemi bylo nepočítaně.
Marie ještě podotkla: „Víte, Slávek je hodně technicky zdatný. Řemeslníkům vždycky dokázal vysvětlit, jak to chceme a jak to lze udělat. Třeba, když začali říkat, že něco nejde…“

Chalupaření konec nemá

Ani v dalších letech se nepřestalo budovat. Náš hostitel se usmívá: „Říká se, kdo má chalupu, ten má zadek v kalupu,“ a dodává, že jde o nekončící práci. „Tyhle budovy,“ ukazuje při tom přes dvůr na pěkné nové zděné kůlny, „a také oplocení kolem zahrady, které bylo také potřeba udělat, trvaly firmě dva měsíce. Sám bych je stavěl pět let. Když jsou peníze, je příjemné, jak práce poskočí. Do dodělávek se pak víc chce, protože je vidět to světlo na konci tunelu.“
Z dalších slov je zřejmé, že Vinklerovi jsou na chalupě skutečně šťastni. Natolik, že byt v Praze opustili. Již deset let bydlí v roubené chalupě na návsi, spí ve Vlaštovčí a těší se, až přijede na návštěvu některé z dětí. A nebo maminka, která sem od dubna do listopadu stále jezdí na „letní byt“. Marie nám prozradila, že mamince bude letos v listopadu osmdesát roků a celá rodina je pořádně oslaví. I my se připojujeme, posíláme pozdrav a přejeme všechno nejlepší!

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: JAROSLAV HEJZLAR


Komentáře

Napsat komentář