Duny u jihočeského rybníka


Na původně rovinatém pozemku vytvořil Milan Odvárka skalky, kterým dal podobu protáhlých dun. Daří se na nich tisícům skalniček, specialitou zahrady jsou však lýkovce.

Za pestrou skupinou dřevin vytváří skalka kamenný val zajišťující příjemné závětří pro venkovní posezení u domu

Zahrada je stará jen patnáct let, ale díky neuvěřitelné píli a houževnatosti majitele je již řadu let poutním místem skalničkářů a milovníků lýkovců. „Já a skalničky? Nesmysl.“ Takhle by vám nejspíše odpověděl amatérský entomolog Milan Odvárka ještě před šestnácti lety. On si přece kupuje pozemek ve Zdešově na Jindřichohradecku proto, aby si na něm vybudoval vlastní rybník a u něj chatu. „To byl můj prvotní sen,“ přiznává se majitel, jehož úmysly se během let změnily. Na pozemku se nakonec usadil celoročně, a tak si tu postavil i dům. „To bylo někdy v roce 1994,“ upřesňuje. „Vybagrovanou zeminu jsem dílem nechal odvézt, z části jsem vytvořil dnešní travnatý ostrůvek u rybníka a nepatrný zbytek jsem navršil jako základ první skalky.“ Pan Odvárka je podnikavá duše a jakmile se do něčeho pustí, tak naplno. Když usoudil, že by se na pozadí rybníka dobře vyjímala ještě jedna skalka, vydal se na dráhu skalničkáře. Když zjistil, že kvalitní literatura je jen v angličtině, začal se učit anglicky.

Skalky na dunách

„Snažil jsem se, aby se na mých skalkách rostlinám opravdu dařilo. Jsou lidé, kteří zbudují z krásných obřích balvanů kompozičně zajímavou skalku, všechno esteticky sesadí, ale žádná rostlina jim tam nevydrží, protože nemá odkud brát živiny a vláhu. Já měl štěstí, že tu mám jílové podloží, které udrží dlouho vlhkost a nevyschne. Takže na tu spoustu jílu jsem navršil kameny a mezery mezi nimi jsem vysypal betonářským pískem s jemnou šotolinou. A to je všechno, žádnou rašelinu nebo zeminu, to by pro moje skalničky nebylo.“

Jedním z důvodů, proč pan Odvárka brání přílišnému rozrůstání leknínů, je molo, ze kterého se krásně skáče do rybníka. Bez volné hladiny by se tu nedalo plavat

Nadšenému pěstiteli Odvárkovi zakrátko jedna dvě skalky nestačily. Na další šel docela jinak: „Založil jsem soustavu písečných dun. Jednu z nich jsem dokonce osázel mrazuvzdornými kaktusy. Vzhledem ke změnám klimatu si myslím, že kaktusy u nás mají perspektivu. Spousta skalniček už nepůjde pěstovat, ale kaktusy určitě ano.“

O recept na stavbu písečné duny se její tvůrce rád a s úsměvem podělil: „Stačí sto tun písku a na to tenká vrstva kamenné suti. Dnes se od skalek z velkých balvanů upouští, protože na nich nevyroste tolik druhů rostlin jako na písku. Jen se musí sázet brzy zjara nebo až na podzim, aby rostliny stačily prokořenit, než přijdou letní vedra. Ale pak vydrží všechno. Důležité je, že krček zůstává pořád v suchu. To u balvanových skalek není, ve štěrbinách se dlouho drží voda a rostlina uhnije. Na duně také nemají šanci plevele. Než stačí prokořenit třiceticentimetrovou vrstvou písku, tak je slunce spálí.“

Zahrada podle obrazu

Pan Odvárka nenechává nic náhodě – nejdříve ze všeho si budoucí vzhled své zahrady namaloval: tady bude duna, pod ní údolíčko a tam rybník, tady skalka a zde bude lem z dominantních dřevin. Na plánku, který dosud visí zarámovaný v jeho pracovně, podrobně rozkreslil dvacet číslovaných sektorů i s přesným rozmístěním výsadby. Díky této evidenci jsme zjistili, že v zahradě roste kolem 6 tisíc druhů a kultivarů rostlin.

Majitel při budování rybníka nezapomněl na ostrůvek určený k odpočinku, ke kterému se chodí přes dřevěný můstek

„Naštěstí jsem začal hned se sázením stromů. Po patnácti letech už konečně začínají vytvářet dostatečný stín, aby se tu dařilo i vlhkomilným hajním střevíčníkům, kopytníkům a vemeníkům.“

Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale na zahradě pokryté dunami s porosty suchomilných rostlin a skalniček bývala mokrá louka s ostřicemi, celá poddrenážovaná. Rybník i jezírka, které se tu zdají být odjakživa, vznikly až díky současnému majiteli. V jezírkách žijí pstruzi a rybník je plný kaprů, raků a škeblí. Milan Odvárka dokonce jedná s ochranáři, že by tu založil záchranný chov vzácné rybky hořavky a raky vrací zpátky do přírody.

A na travnaté ploše u lesa kvetou přirozeně vysemeněné vzácné všivce a prstnatce. Voda v podobě minipotůčků obtéká skalky, aby vznikly rozličné varianty mikroklimatu. Pan Odvárka vysvětluje: „Na úpatí sázím vlhkomilné druhy, na vrchol sukulenty a ještě mohu volit mezi plně a méně osluněným svahem skalek.“

Zahradnická alchymie

Když lýkovce na jaře kvetou, zahradou se line úžasná vůně. „U mě se jim nejlíp daří na suťovišti. Kam se jen podíváte, všechno je lýkovec.“ Když se zeptáme, proč si majitel padl do oka se špatně množitelnými a neochotně zakořeňujícími lýkovci, dozvíme se jen: „Prostě se mi líbily…“

Aby jim porozuměl a zjistil, jaké podmínky potřebují ke svému růstu a množení, začal za nimi jezdit. V poslední době ho uhranuly zejména lýkovce z italských Dolomitů a rakouských Alp.

Rybářské posezení je oblíbeným místem otce majitele zahrady

„Skutečný skalničkář musí jezdit do přírody, aby viděl, v jakých podmínkách rostlina doopravdy žije.“ Skalničky nevyrývá, nanejvýš si vozí semena nebo řízky. Tím se přírodě neuškodí. „Velký zájem je dnes také o přírodní křížence, ale to v horách musíte najít třeba tisíc keříků, aby mezi nimi byl jeden kříženec,“ říká a hned pokračuje ve výkladu: „Aby měl člověk úspěchy, nesmí se bát experimentů. Mne občas rostliny hodně překvapí: například Haplocarpha ruppellii roste v Africe na pouštích. A mně se natáhla do vody a kvete tu jak blázen. Ostatně mluvil jsem se skalničkáři, kteří se vypravili do Afriky. Spousta kytek, které u nás podle doporučení literatury moříme suchem, tam kvete vysloveně u potoků.“

Prozradíme, že náš hostitel jako zapálený znalec a cestovatel objevil i velkou vzácnost: nový, dosud nepojmenovaný a do atlasů nezařazený lýkovec. Jako správný pěstitel „má“ i svůj vlastní čarověník: „Manželka ho objevila na smrku nedaleko v lese. Čarověník byl vysoko a nešlo pro něj vylézt… Tak jsem uprosil myslivce, aby mi ho kulovnicí sestřelili. Pojmenoval jsem ho Zdešov.“

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER


Komentáře

Napsat komentář

LÝKOVEC JEDOVATÝ
Latinsky Daphne mezereum. Chráněný, 30 – 150 cm vysoký keř roste v listnatých a smíšených lesích od pahorkatin až do hor. V nižších polohách vyhledává polostín, v horských oblastech vystupuje na výsluní. Je velmi ceněnou ozdobou skalek. Kvete na jaře, kdy jeho silně vonící fialové či jemně růžové květy vyrazí dříve než listy. Během roku remontuje. Plodem je krásně červená peckovice.