Dům vykročil ze stínu


Usedlost není památkově chráněná, a tak bylo možné volit výraznější barevnost; vpravo jsou bývalé chlévy, obytné stavení a zimní zahrada

Rozhlíží se do krajiny z jednoho z hřebenů Českého středohoří. Je mu neuvěřitelných 363 roků. Jednou sice obytné křídlo vyhořelo, ale zborcené stěny byly znovu vystavěny a hrázdění obnoveno. O zachování starého rázu domu se poctivě snaží i stávající majitel. Když potkal architekta Jiřího Vorla, rozhodl se stavbu ještě ozvláštnit.

Oba pánové považují tu chvíli, kdy se před deseti lety náhodou setkali v Chorvatsku na dovolené, za velmi šťastnou. Zrodil se totiž nápad, že by se pan architekt ujal dokončení rekonstrukce zděděné usedlosti na severu Čech. Jeho hlavní pracovní náplní je sice navrhování bytových interiérů, ale venkovskou architekturu miluje. A je zastáncem názoru, že by se její výzdobě měl vrátit punc originality, který jí kdysi uměli vtisknout staří šikovní zedníci a tesaři.

Na stejné vlně

„Chorvatsko miluju, jezdívám tam pravidelně. Přijíždím prosolen a s batohem plným suchých olivových pahýlů, z nichž v zimě vyřezávám plastiky. V posledních letech mi pobyt u moře zpříjemnily diskuze o renovaci některých částí tohoto krásného komplexu, nad nimiž jsme se s majitelem zamýšleli,“ svěřuje se pan architekt.
Na každé dovolené důkladně probrali, co je v dalším roce čeká, detaily dolaďovali na místě. „Když člověk vnímá a cítí, že ho ten druhý chápe, může se zcela otevřít tvorbě. Leckdy se stane, že klient koncept příliš ovlivňuje a nedá tvůrci tolik potřebnou důvěru. Nebo do něj vstoupí řemeslníci. Znám velmi dobré tesaře a někteří si toho jsou příliš vědomi. Jejich pokornost klesá a začnou si stavbu přetvářet podle svého,“ pokračuje v úvahách Jiří Vorel.
Realizátoři proměn komplexu, který jsme navštívili, prý architektovy názory přijímali. „U takhle netypických úprav je však přece jen nezbytný autorský dozor. Je nutné postup stále sledovat a každý detail promýšlet. Této povinnosti se ujal sám majitel,“ pochvaluje si autor projektu, který bydlí ve vesničce na Jičínsku, tedy dvě stovky kilometrů daleko odsud.

Proč všechno bílit?

Jaká byla původní barva fasády před více než třemi sty lety, o tom se zprávy nedochovaly. Po požáru zhruba dvě stě let nazpátek prošla stavba velkou rekonstrukcí. Bylo třeba obnovit hrázdění i jeho cihlové výplně v patře obytné budovy a postupně i další části komplexu. Byl obyvatelný i v době, kdy jej převzal současný majitel. Ale on chtěl, aby vystoupil ze stínu předchozích stereotypů.
„Nejdřív jsme renovovali fasádu. Dům není památkově chráněný, tak jsme měli trošku volnější ruku. Protože jsem věděl, že v tomhle kraji bývaly i barevné hrázděné stavby, zvolil jsem jemný oranžový tón. Když jsme začali, byl jsem z té změny sám docela zaražený,“ přiznává architekt, „protože hrázděné stavby široko daleko jsou dnes bíločerné. Ale nakonec mě potěšila pěkná reakce z Chráněné krajinné oblasti, sídlící v Litoměřicích. S naší variantou souhlasili. Moje spolužačka z architektury, která tam pracovala, mi pak soukromě řekla: ‚Konečně se udělá něco, co není jako vybílené hrobky!‘ Dnes je totiž móda všechno bílit, což do naší krajiny nepatří. Bílá patří do mediteránní oblasti Středomoří, kde odráží tu přemíru světla. V našem pásmu je klima monotónnější a barvy by z lidových staveb neměly mizet.

Zimní (i letní) zahrada

Když zkrásněla fasáda, přemýšleli přátelé nad nějakým venkovním posezením, v němž by nebyla zima. I v tomto případě bylo nutné brát v úvahu vliv podnebí s častými větry od západu. Otevřený altán, jakých je hodně v nabídce dřevařských firem, tedy nepřicházel v úvahu. Proto vyrostla v místě, kde byly zbytky starého hospodářského stavení, ze tří stran prosklená zimní zahrada. Půdorys půvabné stavby, kralující dvoru, je obdélníkový. Vchází se do ní francouzskými dveřmi přes malou terásku, kde se dá posedět i přímo na sluníčku.
„Ke stavbě jsme použili smrkové trámy o tloušťce patnáct krát patnáct centimetrů. Dodrželi jsme rastr podobný jako u domu. Ale celý rám nad základem je dubový,“ ukazuje architekt. Paní domu nám naservírovala občerstvení právě do zimní zahrady. I když se tenkrát sluníčko opíralo do terakotové střešní krytiny Bramac i stěn pěkně energicky, uvnitř bylo díky izolačním dvojsklům v obvodové konstrukci i ve střeše velmi příjemně. „Dobře se tu dýchá také díky větrání střešními okny,“ přidal se do hovoru majitel. „Uvažovali jsme nejdřív o druhých francouzských dveřích naproti, odtah vzhůru však byl podstatně lepší volbou.
Stěny, jež nejsou prosklené, byly vyzděny, šikmé podkroví je zaizolováno a zaklopeno sádrokartonem. Omítka zvenku je na rozdíl od okolních do meruňkova laděných staveb okrově žlutá. Vpravo u zděné stěny zimní zahrady jsou krbová kamna, která prodlužují možnost pobytu venku. Prý se tady dokonce slaví Silvestr! Ve sněhovém objetí, a přitom v teplíčku, to musí být zážitek.

Dubové kouzlení

Potom se obnovovala fronta hospodářských budov, jejíž fasáda dostala také jemný oranžový tón. Nadpraží dveří a oken zaklenuli zedníci cihlovými pásy a tesaři vytvořili podle projektu u garáže předsunutý vstup, řešený podobně jako stěny zimní zahrady.
„Pak se rekonstruovala koupelna v patře obytné budovy, kde jsou ložnice. Dala nám spoustu starostí, protože jde o klenutý prostor. Návrhy jsem několikrát předělával,“ vzpomíná pan architekt na dobu zhruba před třemi roky.
Klenby byly „ve hře“ i při výstavbě nových schodů do patra. Ty staré byly úzké, příkré a nebezpečné. Hledali pro ně i jinou trasu, ale limitujícím faktorem byly právě klenby, které jsou ve všech obytných místnostech. „Museli jsme se tedy vrátit k úzkému, zhruba v polovině schodů doleva lomenému prostoru. Snažili jsme se schody co nejvíc prodloužit, aby byly pohodlné. Podařilo se nám snížit stupně schodů a prodloužením půdorysné délky schodiště jeho zaseknutím do nenosné části kleneb přidat tři stupně.“ Byly to ovšem dramatické chvíle. I když byla příprava velmi pečlivá – architekt spolu s majitelem vymysleli sedm různých alternativ – tesaři nakonec v boji o každý centimentr klenbu skoro prosekli. „Naštěstí jsem tady tenkrát byl a všechno se za pochodu přizpůsobovalo. Stupně jsem jim maloval přímo na zeď. Všechno dobře dopadlo a schody, jež jsou, jak říká můj tchán, alfou a omegou domu, jsou pohodlné. Zbývá dokončit už jen pár drobností.“
Obdivujeme schodiště zdola i shora. Ozdobilo prostor přízemí i patra, kde je zakončeno stylizovanou postavou v bachraté sukni. Suknička je dubová stejně jako celý tento solitér. Velkou chválu zaslouží autor i realizátoři, kteří si s tvrdým dřevem ze středočeských lesů poradili mistrovsky.
„Nepoužíváme žádné jiné než tuzemské dřevo. A právě dub mám velmi rád. Je to dřevina na světové úrovni. Krásná, odolná, dokonalá. Teď se bohužel v mnoha případech nahrazuje teakem nebo exotickými materiály. Dub ztrácí odbyt a lesy trpí, protože nejsou peníze na jeho obnovu,“ rozohnil se odborník. „Pěstění dubu je náročné, výhony se musí do patnácti let stromu ořezávat, aby se vytvořil mohutný kmen.“ Pan architekt zdůraznil, že bude se svým oblíbeným dřevem pracovat i při dalších úpravách usedlosti, kterou jsme navštívili.
„Ještě připravujeme vrata a štít,“ prozradil nám. Štít bude předsazený, dřevo upevníme na krakorce. Řekl bych, že právě štíty jsou kamenem úrazu dřevěných staveb. Uvětšiny roubenic jsou renovovány nepěkně. Dřív byly například na Novopacku nebo severně od Jičína, kde bydlím, k vidění krásné skládané štíty plné výtvarnosti, poetiky. Dnes mají lidi pěkné fortelné roubení, ale štít je málokde dobrý. Nemuselo by jít o návrat k původnímu řešení, ale měla by se mu věnovat určitá invence. Podle mě nestačí dřevo jen poskládat či přeskládat přes sebe nebo udělat jednoduché slunce. Štít je korunou stavby a zaslouží si, aby jeho vzhled byl na úrovni.
Funkcionalizmus tady sice měl své oprávnění, ale přinesl i názor, že všechno, co se označí pojmem zdobnost, nemá pravou špičkovou hodnotu. A to je omyl. Měli bychom umět vykročit z toho stínu.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ, FOTO: MARTIN MAŠÍN


Komentáře

Napsat komentář