Chalupa, kde straší Vondrouš


Když manželé Paurovi objevili starou chalupu v Říkovicích u Litomyšle, byli okouzleni. Byla sice ukrytá v roští, ale místo, historie i architektura stavení, postaveného v dobách Marie Terezie, je oslovilo.

Pohled na chalupu Paurových od severní strany - z opuky vystavěná stodola a někdejší sýpka přechází ve střední část s vystupující bývalou síní, na niž navazuje obytná světnice s přístavkem výminku

Usedlost je rozložena na rovinatém plácku nad potokem. „V devadesátém třetím jsme jeli s kolegou kolem Moravské Třebové a on najednou hlásí, že ví o pěkné chalupě a že by nebyla drahá,“ vzpomíná majitel. „Zavezl mne sem, od silnice mi ukazoval les, co tu vyrostl, a říkal: Někde v tom roští je schovaná chalupa. Ona totiž ‚ta pěkná chalupa‘ byla už dvacet let opuštěná. Paní, která v ní naposledy bydlela, umřela už v šedesátém osmém roce. Bylo mi jasné, že je to krásné místo, ale také strašně moc práce. To nic, utěšoval jsem se, budeme budovat pomalinku. Rok jsme vyřezávali roští, káceli staré stromy a klučili keře. Teprve pak jsme zjistili, že jsme spolu s chalupou koupili i malý výměnek…“ Po patnácti letech usilovné práce se však z ruiny vylouplo místo, kde by se od hodiny mohla natáčet pohádka.

Byla tu „pokoutní“ škola

Nahlížíme do kroniky s obrázkem chalupy a letopočtem 1793, kterou Paurovi objevili, a nasloucháme vyprávění o tom, že tu občas straší. „Tu a tam spadne polička, občas něco lupne a skřípne, ale nám to nevadí, je nám tady dobře,“ tvrdí majitelé s potutelným úsměvem. „Straší tu totiž jen dobrý duch pana Vondrouše, vojáka, učitele a prvního majitele. Při studiu Litoměřického archivu jsme také zjistili, že si tady pan Vondrouš na samém konci osmnáctého století otevřel pokoutní, tedy nepovolenou školu. Byla tu asi osm let.“

Obytná světnice je okny obrácená do zahrady tak, jak to bývalo u usedlostí na Litomyšlsku zvykem

Tato kresba z kroniky se stala jedním z vodítek při rekonstrukci stavení. Majitelé se však také inspirovali tradičními stavbami Litomyšlska a Poličska. „Naše chaloupka náleží k typu tzv. poličského domu, což je roubený dům v rámci čtyřbokého uzavřeného dvora. Dvůr byl ze všech stran obestavěn obytnými a hospodářskými budovami. Štíty měly šikmo vyskládanou a řezbami zdobenou lomenici.“

Právě na výzdobě lomenice a částečně i na vyřezávaných detailech okenních šambrán si dal majitel hodně záležet. „Výzdoba je bohatá, ale dělal jsem ji podle vzorů, které lze v kraji vidět.“Nikdo z návštěvníků, kteří se tu při cestě kolem zastavují a okukují chalupu, nejspíš ani netuší, že majitel měl na obklady k dispozici jen dřevo ze starých palet, z nichž pracně vytahal hřebíky, vyřezal ozdoby a pak vše natřel luxolem.

Šišatá, ale krásná…

Světnici majitel přepažil miniaturním pultem se zapuštěnými skřínkami. Paní domu si libuje, že takto má vše po ruce

Zastavěná plocha roubené chalupy je 250 metrů čtverečních – lidé však pro sebe měli jen jednu světnici s povalovým stropem. V ní si také současní majitelé zbudovali hlavní obytnou místnost. Vše ostatní bylo hospodářské zázemí: stodola, sýpka, chlívky, sklepy a sklípky…

„Strop tu byl šikmý a mírně zvýšený nad kamny, asi kvůli tahu. Při přestavbě jsme si museli poradit s faktem, že za tereziánských časů se stavělo bez vodováhy, takže chalupa byla postavena jakoby do zatáčky. Rozdíl mezi výškou pozednice v obytných místnostech a ve stodole byl neuvěřitelný metr a půl. Stavbu však patrně založil kameník, některé rohy a zdi jsou totiž absolutně přesné, ale zbytek majitel dodělával sám.“

Střecha i krovy stojí na čtyřech trámových sloupech a vše, co tu stálo, bylo vestavěno mezi ně. Chalupa byla chudá a vyzděná jen z vepřovic, jako izolace sloužila sláma. „Všechny tyhle části jsme museli zbourat, všechno vyčistit a pak znovu vyzdít. Zdi jsme zbudovali ze dvou řad cihel se vzduchovou izolační mezerou. Tam, kde byl dům z kamene, což byly na sever obrácené hospodářské části domu, jsme opět použili kámen, tedy opuku.“

Ač to tak nevypadá, veškeré vnitřní i venkovní obložení včetně dveří je vyrobeno ze starých palet

Zajímavá byla konstrukce podkroví. Jako by stála chalupa na chalupě. Mezi stropem dolní místnosti a podlahou na půdě byla totiž metr a půl vysoká mezera. „Přesto jsme zachovali vnější dispozice, změnili jsme jen vnitřní uspořádání místností. Repliky oken v původní velikosti nám udělal místní truhlář. Manželce vadilo, že okny proniká jen málo světla, tak jsme sokl oken co nejvíce roztáhli a nezavřeli špaletou.“

Ostění místností i veškeré dveře v domě jsou vlastní výroby – majitelé použili stejně jako zvenku levné dřevo palet. „Mám rád jejich rustikální povrch, ale dal jsem si záležet na nátěrech,“ říká hostitel, který je mechanikem dieslových motorů, ale zvládl i taje dalších řemesel. Postupně se stal zámečníkem, svářečem a kovářem.

Kovařina ho baví ze všech řemesel nejvíc – a je to vidět na každém kroku. Obytnou světnici zdobí kovářsky zhotovený lustr, zvenku chalupu krášlí kované mříže na oknech a dveřích. A na zahradě jsme objevili sušák na prádlo kombinovaný s houpačkou a také kovaný gril. Stejně tak majitel zapracoval na posezení, vybudovaném na dvorečku, kde bývaly chlívky a hnojiště.

Zahrada na kopci

„Při budování zahrady nám bylo jasné, že ji chceme mít co nepřirozenější. Základem je trávník, ohraničený ze severní strany kamenným taráskem s brankou – ta je na stejném místě, kde býval původní vchod do dvora. Kamenný taras plynule přechází v hradbu pečlivě zastřihovaného smrkového plotu.

Malý můstek ve střední části zahrady

Ve střední části pozemku jsme chtěli mít vodu. Pohrál jsem si a vybudoval tu miniaturní jihočeskou krajinu se soustavou rybníčků a malým potůčkem. A protože jsem hračička, sehnal jsem i staré mlýnské kolo,“ říká pan Paur. „Jinak jsme do terénu nezasahovali – zůstala tu i stará jabloň, která už dávno nerodí a jejíž kmen skoro celý leží v zemi. Nechali jsme ji porůst psím vínem a vytvořili tak jednu z dominant zahrady.“ Pan Paur dovedně využil i dřevo, které mu poskytl starý buk, jenž rostl u cesty nad domem a před několika lety při vichřici padl. Z částí kmene například vyřezal repliky starých úlů.

Chloubou paní domu jsou muškáty a popínavé růže, jimž se tu mimořádně daří – dodávají chalupě ten správně starosvětský charakter. V létě četné květináče s muškáty dekorují tarásky, dodatečně přizděné k podélné linii domu, a nahlížejí do zahrady. Sem je také situována světnice, jejíž okna směřují na jižní a západní stranu pozemku, jak bývalo v tomto kraji zvykem.

„Lidé v dobách, kdy se chalupa stavěla, bývali uzavření a nedůvěřiví a i stavebně se vůči okolí ohraničovali. Celá dispozice domu i zahrady nasvědčuje tomu, že toužili po co největší intimitě,“ vysvětluje pan Paur a dodává: „Nám to taky vyhovuje, máme tu soukromí, které v paneláku postrádáme.“

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER


Komentáře

Napsat komentář

OKNA DO DVORA

Stará stavení na Litomyšlsku byla obrácena k cestě vždy jen roubenými částmi a komorami. Statky hledí okénky světnice do dvora a do sadu. Přístup ke stavení uzavírá branka, kterou se přichází na zápraží a vnitřní dvoreček obklopující chlévy a chlívky, stodola s mlatem a kolny, nad nimiž byly umístěny komory.