Zrekonstruovaná chalupa v jihočeské vesničce

Před rokem jste spolu s námi zavítali do citlivě zrekonstruované chalupy Viktorie stojící na samém konci jihočeské vesničky Sumrakov. Rodině patří i stejně půvabná sousední chalupa, kterou jsme se vydali navštívit tentokrát.

usedlost

Sára je usedlostí uzavřeného typu. Foto: Robert Virt

Chalupa nesoucí jméno Sára bývala spolu s Viktorií součástí rodinného hospodářství. Stojí vedle sebe v téměř totožných zahradách, oddělené jsou jen cestou vedoucí na za nimi se rozprostírající polnosti už půldruhého století. Pamatují toho tudíž už hodně a jejich zdi by mohly vyprávět příběhy mnoha lidských osudů. Třeba ten o námluvách prarodičů Soni Váňové, jejíž rodina dnes obě chalupy vlastní. Dědeček pocházel ze Sáry a babička z Viktorie a jejich sňatkem se rodové statky spojily. Jako by tu fungovala i magie čísel. Sára byla postavena o osm let později než Viktorie, v roce 1858. Viktorii Soňa zdědila po babičce už jako dívka a za stejný počet let, jaký od sebe dělí vznik chalup, se Soně podařilo získat Sáru zpět poté, co ji její maminka prodala. Od té chvíle se píše nová radostná společná historie obou chalup. Přestože nyní ani v jedné Sonina rodina nastálo nebydlí, starají se o ně s láskou a svým hostům zajišťují pohodlí a příjemné prostředí k relaxaci.

Uzavřený dvůr skýtá naprosté soukromí. Foto: Robert Virt

Všichni dosavadní majitelé citlivě pracovali s každým nalezeným artefaktem. Foto: Robert Virt

S citem a pokorou

Předchozí majitelka, akademická malířka, s manželem chalupu citlivě zrekonstruovala, Sára neztratila nic ze své autentičnosti. Dveře a okna zůstaly původní, pouze prošly renovací. Autentické je i kamenné zápraží. Na podlahy položila paní malířka s domem ladící staré půdovky, pod něž nechala instalovat podlahové vytápění. Dvůr zpřístupnila z interiéru dřevěnými tabulkovými francouzskými okny. Také citlivě propojila její spodní obytnou část s výminkem. „Krásně navázala na původní architekturu, má velký podíl na tom, jak dům vypadá. Vždycky říkám, že před námi tu žila žena, která měla velký cit pro toto místo, pro tento dům a v tom nejlepším slova smyslu se na něm podepsala,“ skládá jí poklonu Soňa. Nezpochybnitelnou zásluhu mají i Sonini rodiče: Taťka, ještě než se statek prodal, z něj chtěl udělat skanzen, proto se tu vše vedlo v tradičním duchu. Nic nebylo chalupě odejmuto, nic nebylo zničeno, naopak vždy sem bylo něco přidáváno. Navozil sem i spousty krásných artefaktů.“

S pomocí památkářů

Je třeba říct, že usedlost je památkově chráněná, takže se v ní ani žádné úpravy bez souhlasu památkářů provést nemohly. Památkovou ochranu dostala ze dvou důvodů, prvním je výjimečná místnost s polygonálním půdorysem ukrytá v rohu chalupy, kde na ni navazuje stodola. Za Sonina dětství mívala zcela prozaické využití jako kozí chlívek, nyní slouží jako dílna. Druhou pozoruhodností je kompletně zachovaná pec na chleba v kuchyni. „My jsme se o pečení v ní nikdy nepokusili, ale je dobře na dvacet chlebů. Zasahuje ještě do současné špajzky,“ popisuje vzácnou součást domu Soňa a ještě doplňuje: „Dřív to muselo být nejteplejší místo v chalupě. Dnes, když se pec nepoužívá, je paradoxně nejchladnější, protože metrové zdi v ní udržují stálou teplotu.“

Ve veselé kuchyni je radost připravovat pokrmy i stolovat. Připomínkou dávných časů je původní chlebová pec. Foto: Robert Virt

podkroví

Otevřením do krovu získal obývací pokoj světlost. Foto: Robert Virt

Co se týče památkářů, Soňa je považuje za potřebný dozor, aby se nezničily historické prvky: „Vždy, když si lidé na památkáře stěžují, že do všeho mluví, stojím na jejich straně. My s nimi máme ty nejlepší zkušenosti, dokonce nám dvakrát pomohli dotacemi, když jsme v rekonstrukci Sáry pokračovali. Nejprve nám památkový ústav přispěl na opravu střechy, podruhé na rekonstrukci stodoly na obývání, poté co nám zatrhl půdní vestavbou se samostatným vstupem zvenku, abychom mohli Sáru částečně využívat komerčně. Nebylo to na základě žádných konexí, skutečně nám vyšli památkáři sami vstříc. Proto, i když nám něco nepovolili, je tu z naší strany stále respekt a vděčnost.“

krbová kamna

Obývacímu pokoji vévodí originální krbová kamna, která jsou napojena na teplovodní vytápění. Foto: Robert Virt

Pronájmem ke svobodě

Ještě když Soňa s bývalým partnerem žili ve Viktorce, uzrával v nich nápad o pronájmu. Hledali možnost podnikání, která by se slučovala s jejich životním stylem a přinesla jim svobodnější život, neboť se nechtěli stát pouhým kolečkem v systému. Odkoupení Sáry jim umožnilo přesídlit do ní a Viktorii začít pronajímat. Rozhodla o tom i větší užitná plocha pro pětičlennou rodinu. „Náš vstup do rekonstrukce tak byl sice velký, ale navázali jsme jak na původní architekturu, tak na malířku. Například jsme otevřeli obývák do krovu a vybudovali galerii a z ní přístupné pokoje v podkroví určené našim třem dcerám.“ Otevřením vznikl impozantní vzdušný prostor, hlavním důvodem však bylo prosvětlení. Obývací pokoj je situován na severovýchod, takže i za světlých dní v něm bývalo šero, střešní a štítová okna do něj vnesla tolik žádané světlo. Další dva pokoje vznikly v bývalém výminku. Zcela nezávislá na obytné části je nejzadnější místnost, které v rodině soukromě říkají ateliér, protože k tomuto účelu podle všeho sloužila předchozí majitelce. Je přebudovaná na společenskou místnost, konají se v ní silvestrovské oslavy a také svatby.

Krása, která něco stojí

Jistým minusem velkorysého obývacího pokoje jsou nároky na vytápění. Spotřeba dřeva v chladných měsících je skutečně velká. Nižší efektivitě nahrává také podlaha ze silných půdovek, které nepředávají do prostoru dostatek tepla z podlahového vytápění, jež doplňují radiátory. Uvažovala jsem o výměně za keramickou dlažbu, ale tím by podlaha ztratila historický vzhled. Zpětně si ale říkáme, že jsme to možná měli udělat. Také přesně nevíme, jak kvalitně je provedená izolace pod ní,“ popisuje Soňa situaci s topením a pokračuje: „Kdybychom tu dále žili, asi bychom zvažovali tepelné čerpadlo. Je tu krásné jaro, léto, podzim, ale v zimě to vytopit je hodně nákladné. Sezóna nám proto končí Novým rokem a znovu otevíráme až na začátku dubna. Přeci jen nejsme Středomoří, ale Vysočina.“

Krbová kamna s výměníkem, na něž je teplovodní vytápění napojeno, stejně jako všechny kované prvky v chalupě jsou dílem kováře Jožina Habermanna, vnuka asi nejslavnějšího českého uměleckého kováře Alfreda Habermanna, spoluzakladatele známých kovářských sympozií na hradě Helfštýn. V ložnicích ve výminku jsou ještě kamna bullerjan, v nichž se zatápí, když už je hodně chladné počasí.

květiny v okně

Z oken je možné pozorovat dění na dvoře. Foto: Robert Virt

Kouzlo netušeného

Tomu, že obě chalupy nejprve majitelům sloužily k vlastnímu bydlení, odpovídá i koncepce a dispoziční řešení. My jsme ani jednu neopravovali s tím, že by měla být k pronájmu, to vyplynulo až časem. Proto když do nich hosté vejdou, cítí se tam hned jako na vlastní chaloupce. Sára je prostě chalupa k rodinnému životu, jsou tu průchozí ložnice, ani jedna nemá samostatnou koupelnu, takže ubytování ocení lidé, kteří mají zájem o domáčtější prostředí, ne o anonymní komfort,“ vysvětluje Soňa, čím jsou chalupy pro hosty tak lákavé. „Když jsme se ze Sáry stěhovali, ponechali jsme v ní většinu vybavení, protože jsem měla pocit, že to, co patří k chalupě, už nemůžu nikam přesunout. Takže jak jsme si ji pro sebe zařídili, abychom se tady cítili hezky, tak to zůstalo pro naše hosty.“

Velkým bonusem jsou velké zahrady u obou chalup, které mají hosté plně k dispozici: Jedna paní si Sáru v létě pronajímá na pět šest týdnů a dělá si tu marmelády, protože ovoce je opravdu hodně. Myslím, že i to je důvod, že k nám lidé rádi jezdí, že si mohou něco vzít z bohatství venkova. Mají pocit, že jsou doma.“

Žádoucí otisky

„Mám zkušenost, že čím je prostředí vymazlenější, tím se k němu hosté chovají líp. Nikdy se nám nic neztratilo. Výjimečně se něco rozbilo, ale tím, že má chalupa patinu, tak když třeba pes někde škrábne podlahu nebo dveře, ani si toho nevšimnete. Sami jsme mívali hovawarta, což je velký pes, proto jsem tomu, že k nám jezdí hosté s pejskem, hodně otevřená. Venkov je se zvířaty hodně spojený a ke starému domu patina patří. Mně se líbí i zbytky barev na dlažbě v ateliéru, nikdy mě nenapadlo je oškrábat. Vždyť je to otisk ženy s uměleckým cítěním, která tu žila,“ vysvětluje svůj přístup Soňa a dodává: „Opravdu máme na hosty štěstí, proto mě pronajímání nesmírně baví, dělám ho s láskou a jsem za to vděčná. Když tu třeba proběhne svatba a lidé nám děkují, v duchu se zase já obracím ke svým předkům a děkuju jim za možnost to tu po nich převzít. Říkám si, že by byli rádi, že to funguje, kolika lidem děláme radost a že se dílo daří.“

Kdo tu bydlí

Soňa Váňová s rodinou

Kde

V Sumrakově

TEXT: Zuzana Ottová
FOTO: Robert Virt

Zrekonstruovaná chalupa v jihočeské vesničce