Chalupa, v níž se cvičí jóga a medituje

Fantazie a odhodlání proměnit sen v realitu Ireně a Alešovi Kubicovým rozhodně nescházely, a tak se jim během jediného roku podařilo přetvořit starou sudetskou chalupu na shalu, tedy jógové studio a penzion, v němž se dá komplexně relaxovat.

Moci se vrátit v čase zpátky, jen málokdo by dokázal správně odpovědět na otázku, kde bude za patnáct let. Majitelé penzionu Bohemian Cottage v Kamenné Horce, který stojí na vrcholu pětisetmetrové hůrky v dosud civilizací téměř nedotčeném koutu Lužických hor, by už ale tušili, k jak radikální změně je jejich intuice dovede.

Z Prahy do Českého Švýcarska

Než se před třinácti lety zřejmě s konečnou platností usadili v nejsevernějším koutě Čech, ve Šluknovském výběžku, prožili části svých životů na různých místech naší republiky i Evropy. Irena pochází od Plzně, její manžel Aleš je z Podkrkonoší, sem přišli společně z Prahy. Mezitím vystudovaná lékárnice pobývala ještě v Paříži, kde se věnovala studiu imunologie. Aleš si zase po absolutoriu na zemědělce v pražském Suchdole rozšiřoval znalosti na technice ve finském Tampere.
„Vydali jsme se sem na zkoušku, neměli jsme žádné závazky, chtěli jsme prostě do přírody,“ začíná vyprávění Irena a pokračuje: „Na nedaleké Vlčí hoře sídlí výrobce přírodní kosmetiky, takže mě to sem profesně i lidsky táhlo. Nakonec jsem pro něj nikdy nepracovala, ale byl to ten původní impuls.“
Oba manželé svorně přiznávají, že nové bydliště nebyla úplně láska na první pohled: „Nebylo to nijak idylické, protože to jsou Sudety, je tady zvláštní atmosféra i chladněji, prostě drsnější sever. Láska to byla až na druhý pohled, zato trvalá. Jsme tu moc spokojeni, i po těch letech jsme z kraje nadšeni. Je tu nádherná příroda, nevyšlapané cesty, ne jako v Krkonoších.“
V Krásné Lípě, jejíž součástí je dnes i 1,5 km vzdálená Kamenná Horka, si postavili před osmi lety dům. Chalupu, kterou přebudovali na penzion, koupili předloni.

K odpočinku po cvičení slouží relaxační místnost

Místo pro rozvoj těla i ducha

„Když jsem začala působit jako lektorka jógy, vznikla potřeba mít prostor, který bude tuto činnost zastřešovat, proto mám jógový sál s přidanou hodnotou, že ho můžu nabídnout jiným lektorům, aby sem mohli jezdit na pobyty. Využívám jej ale i pro své semináře a kurzy,“ vysvětluje Irena, jak došlo na potřebu dalšího domu.
„Líbilo se nám, že je tu klid, že je to tu hodně specifické. Lidé zde mohou dobře relaxovat, nejsou rušeni nějakým dalším hotelem v řadě. A je to i takové naše místo tím, že nedaleko bydlíme,“ dodává.

Chalupa na ně čekala

Se svými vzpomínkami se připojuje Aleš: „Navštívili jsme spoustu opuštěných domů a mlýnů. Těch projektů co bylo, rozjednaných i zaplacených, smluv ohledně koupě pozemku, protože jsme i zamýšleli postavit něco nového. Cesta byla klikatá.“
Slovo si opět bere Irena: „Co jsme tady na Kamenné Horce, tak jsme dům viděli jen opuštěný. Bývalí majitelé si ho opravovali na důchod, stihli udělat zadní přístavbu, pán pak zemřel a paní už to nedokázala ani dodělat, ani prodat. Měla k domu vztah, a proto to tu asi deset let jen chátralo.“
Že se původně jednalo o roubenku, už patrné není. Otazník zatím visí i nad přesným rokem výstavby. Usuzovat lze jen z toho, že se tu podstávkové domy stavěly koncem 19 století. Tehdy tu stálo dvě stě objektů, dnes už zbývá jen pár chalup. „Pátrali jsme po nějaké fotce původního stavu, ale starousedlíci tady prostě nejsou. Ale postupně k tomu dojdeme, pátrání nevzdáváme,“ je přesvědčený Aleš.

Z textilu má hlavní slovo len

Až na zem

Původních prvků se na chalupě moc nedochovalo, originální je dřevěný strop či krásné kazetové vstupní dveře s okýnkem. Přesto se noví majitelé rozhodli ponechat zde i to novější, co bylo hezké, a to, co bylo opravené špatně, zrekonstruovali. Není ani třeba dodávat, že je čekalo hodně práce.
„Podlahy jsme čistili až na hlínu a následně vybetonovali. Byla tu tradiční škvára, ale někde pod linem na nás vykoukla jen hlína,“ vysvětluje Irena a pokračuje: „Manžel tady hodně pracoval, měli jsme i jednotlivé řemeslníky, ale žádnou firmu.“

Kutilská nadílka

Aleš k rekonstrukci dodává: „Jak něco odkryjete, hned je překvapení, třeba shnilé trámy. Další trámy jsme pak přidávali při spojování dvou pokojů, aby mohla vzniknout velká jógová místnost. A nahoře v patře jsou také nové.“ Podkroví je navíc kompletně zatepleno včetně půdních prostor, aby v pokojích nebyla zima ani vedro. V šikminách je minerální vata, do štítů majitelé použili polystyren.
Jako téměř u všech starých objektů bojovali na počátku Kubicovi s vlhkostí, špatně na tom byla zejména kuchyň. Tentokrát nešlo ani tak o vzlínající vlhkost, jako o důsledek zatékání. „Z přístavku teklo dovnitř do domu, protože tyhle přístavky byly vždycky udělané špatně. Nějaký kutil to nějak vymyslel a nějak to udělal,“ vysvětluje Aleš.
Obložení chalupy včetně nově přistavěného zádveří je smrkové, napuštěné pouze impregnací, aby postupně získalo přírodní patinu. Ohledně možností výběru dřeva si Kubicovi posteskli, že pro fasádu jsou k sehnání v této šíři jedině smrková prkna, v jiných dřevinách jsou pouze „desítky“, jenže s nimi by chalupa vypadala jako chata. Okna jsou také dřevěná, některá ještě čekají na výměnu. Samozřejmě nejsou původní, jsou dvacet let stará a je vidět, že do nich předchozí majitel sice investoval hodně, ale špatně se o ně staral, takže tři z nich už byla ztrouchnivělá. Nově byla osazena vikýřová okna, která obstarávají přísun světla do podkrovních apartmánů.

Vydařená symbióza

Odrazovým můstkem pro styl vybavení byl historický nábytek, který se v chalupě dochoval. Nový nábytek je ze smrkového dřeva, jen pracovní desky na kuchyňské lince jsou z tvrdé dřeviny. „Kuchyně dělal náš kamarád truhlář, ale nechtěli jsme po něm přesné kopie. V penzionu je nutnost jisté praktičnosti. Nábytek ve mně evokuje, že patří do chalupy, ale zároveň je jeho design nadčasový. Stejně jako porcelán, motiv je cibulákový, ale design modernější,“ sděluje nám Irena a ještě svou vizi upřesňuje: „Hodně mně totiž na vybavení záleží. Chci je pořizovat od někoho, kdo tady žije nebo je mi blízký. Snažila jsem se podpořit regionální výrobce. Sklo je například od pana Haidla ze Svojkova, je to kamarád, má rodinnou sklárnu, kde vyrábí repliky historického skla. Lněné věci mi šila kamarádka švadlena a výšivky dělala známá, co vyrábí kabelky a rovněž tady žije. Plastiku ženy a stromu vytvořil dohromady další kamarád, sochař z Krásné Lípy se svojí ženou výtvarnicí. Nechtěli jsme, aby na hosty z vybavení koukal obchodní dům. IKEA je teď skoro všude, kam se podíváte. To se nám snad podařilo, i když to stálo víc úsilí.“

Co příroda dá

Kamenná Horka dostojí svému jménu, všude je prý samý kámen. Ty velké, co majitelé vyrubali při hloubení jezírka, použili k jeho obložení, aby v krajině zůstaly. „Co nejmíň věcí chceme dovézt, dřív se také stavělo z toho, co bylo dostupné v okolí. Zkoumali jsme, jestli by vykopaný jíl z pozemku šel použít na hliněnou omítku, ale není dostatečně čistý,“ vysvětluje Aleš a Irena ještě doplňuje: „Omítku jsme nakonec dovezli z Německa. Do těchto speciálních věcí se řemeslníkům moc nechce, nakonec ji dělal manžel s pomocí německého kamaráda.“
Nad jezírkem krouží vážka. Přitahuje ji vzniklý biotop. „Je moc hezké pozorovat v něm život. Jezírko máme i doma, pro děti to je stálá zábava. Nakonec všechno pominulo, i ta klouzačka na zahradě, ale voda je pro ně magická. Žijí v ní čolci, mohou pozorovat vývojová stádia různých živočichů. V zimě, když jezírko zamrzne, tak se na něm kloužou. Je to prostě kus přírody,“ vyznává se z lásky k ní Irena: „Nám se nelíbí bazény, zvláště u chalup.“

Odstranění starých laků z podlah a dalších dřevěných prvků nebyla marná práce

Práce nikdy nekončí

Oboustranný krb, rovněž opatřený hliněnou omítkou, má za úkol především vytvářet atmosféru, hlavním zdrojem tepla je elektrokotel. Majitelé zvažují doplňkovou solární energii. Až doslouží střecha, spojí s rekonstrukcí instalaci panelů.
„Máme vydané stavební povolení i na přístavbu stodoly, která tady pravděpodobně byla. Chybí nám zejména prostor na kola, ale máme záměr vytvořit ještě větší prostor na jógu, než je ten stávající,“ seznamuje nás s plány Aleš. „Až se nadechneme,“ dodává věcně Irena, a doplňuje dalším postřehem: „Víme ze zkušenosti, když jsme stavěli svůj dům, že nejcennější nebylo to, co vymyslel pan architekt nebo i my sami, ale zjištění, že když se ve stavení pohybujete, vnímáte jeho i své potřeby. Stejně je tomu tady, svůj fokus máme teď namířen na zahradu, abychom ji dokončili. Vnímáme i to, jak se tu lidem bydlí, co potřebují, a chceme se tomu v rámci možností přizpůsobovat. A až ucítíme, že jsme připraveni stodolu postavit, tak to uděláme, a když ne, tak nebude. My máme vše hodně na volno.“
„Je hezké mít nějaký plán, ale pak je potřeba orientovat se v reálném čase, věci jsou živé a mnohdy jsou úplně jiné a lepší, než si člověk naplánoval,“ přidává se Aleš.

Rozum a cit

„Jsem intuitivní typ, cítila jsem krásu místa, že může lidi obohacovat. I interiér domu jsme tvořili víc citem než rozumem, protože některé prvky jsou v něm nezaplatitelné. Je to věc osobního vkusu, naladění. Chtěli jsme vytvořit něco odlišného od toho, co kolem vyrůstá. Nejsme hotel, jsou tu čtyři apartmány celkem se sedmnácti lůžky. Penzion řídíme sami, máme šikovnou babičku, ta nám pomáhá, a chceme, aby to tak zůstalo, nechceme zaměstnance. Preferujeme komorní skupiny, věříme, že energii, kterou sem vnášíme, takoví hosté pocítí a ocení,“ uzavírá vyprávění Irena Kubicová.

Kdo tu žije

Irena a Aleš Kubicovi zde provozují penzion a jógové studio

Kde

Ve zrekonstruované chalupě v Kamenné Horce v Lužických horách

Tenkrát…

Když Irena s Alešem chalupu koupili, byla už deset let opuštěná. Ztratila i původní vzhled roubenky, proto se rozhodli pro modernější fasádu.

 

 

Text: Zuzana Ottová
Foto: Robert Virt

Chalupa, v níž se cvičí jóga a medituje