U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
VIKÝŘE NEBO STŘEŠNÍ OKNA?
Kategorie: Střecha a podkroví – speciál | Autor: ING. ARCH. JAN PEŠTA
Podkrovní prostory chalup umožňují často rozšíření obytných prostor. Expanze obytné funkce do původně nevytápěných a většinou neosvětlených prostor však s sebou nese četné technické problémy a rizika.
Chceme-li podkroví užívat k bydlení, je samozřejmě třeba řešit zateplení, odvětrání, parozábrany a zejména osvětlení. I když na osvětlení podkroví rekreačních objektů neklademe takové nároky, jako u běžně obývaných staveb, přesto se zvolený typ prosvětlení na podobě stavby projeví.
Na úvod si řekněme, že jakékoliv prolomení střešní roviny je většinou v rozporu s tradicí a tudíž je žádoucí jej z architektonického hlediska maximálně potlačit. Pokud je to alespoň trochu možné, volíme raději osvětlení pomocí běžných oken ve štítu. Co když je ale štít zdobený (lomenice, štuky), nebo potřebujeme osvětlit místnost uprostřed dispozice? Pak nám zbývá už jen volba mezi střešními okny a vikýři.
Tradiční vikýře
Vikýře nejsou prvkem zcela netradičním. V minulosti však na vesnických stavbách sloužily jiným účelům než osvětlení podkroví a tomu odpovídala jejich podoba. Téměř na každé – alespoň přízemní – české chalupě nalezneme buď sedlový nebo vzácněji pultový vikýř, zvaný někdy podávák. Sloužil k přesunu sena na půdu a tomu odpovídá jeho podoba i poloha – obvykle je situován v blízkosti dveří do síně nebo chléva (nikoliv přímo nad nimi). Aby se umožnil snadný vstup do podkroví, mívá čelní otvor podobu poměrně nízko nasazených dveří (práh je v úrovni podlahy půdy), zakrytých bedněnými, ven otvíravými vrátky. Čelní stěnu podáváku tvoří trámkový rám, boční stěny jsou bedněné. Často se prkna bednění kladla ve spádu, rovnoběžně s rovinou střechy, což zaručovalo zpevnění vikýře.
Vzácněji se v Čechách setkáme i s jinými typy vikýřů. K obvyklejším patří tzv. volská oka – vikýře s oblými čely a nejčastěji oválnými nebo půlkruhovými okénky (bez výjimky poměrně drobnými). V některých regionech, především v někdejších chmelařských na severozápadě Čech, jsou běžné podélné dlouhé vikýře s plynulými náběhy, často v několika řadách nad sebou – tzv. chmelové vikýře nebo chmeláky. Někdy se kombinovaly s volskými oky. Krajovou specialitou, kterou objevíme jen na Děčínsku, Šluknovsku, v Českém Švýcarsku a Lužických horách jsou štěrbinovité vikýře s řadou okének a šikmými náběhy. Podle německého slova Hecht se pro ně vžil výraz štika nebo štičí tlama.
V bývalých německy mluvících krajích českého severu i západu se můžeme setkat i s jinými vikýři – např. drobnějšími pultovými či sedlovými vikýřky, často v bizarní kombinaci s jinými tvarovými typy vikýřů. Dokládají, že v kraji bývalo zejména u smíšených zemědělsko – řemeslnických hospodářství využití podkrovních prostor běžné.
Inspirace pro dnešek
Pokud je třeba řešit prosvětlení střechy vikýři, je určitě žádoucí inspirovat se regionálními zvyklostmi. Třeba chmelové vikýře se hodí do severozápadních Čech (Kokořínsko, Středohoří, Českolipsko), jinde by bylo vhodnější spíše vzít zavděk vikýřem inspirovaným běžným podávákem. Chmelový vikýř na šumavské chalupě bude prostě působit jako pěst na oko. Volské oko (není-li moc velké) lze při troše tolerance užít na většině území Čech, i když svůj původ má rovněž spíše v oblastech severozápadu.
Na paměti však je třeba mít nejen regionální zvyklosti. Podobu vikýře nutně ovlivní také střešní krytina. Vikýře s oblými čely (volská oka, chmeláky) lze uplatnit v případě krytin ze štípaného šindele, bobrovek nebo přírodní břidlice. Vpřípadě eternitu nebo plechu už je to trochu problém (i když jej lze vyřešit), do keramických drážkových tašek, natož velkých novodobých typů, ale volské oko prostě udělat nelze.
Při konstrukci a návrhu vikýřů se bohužel často chybuje a výsledek tak neodpovídá očekávání a chalupu spíše hyzdí. Problematika vikýřů je velmi široká, proto uvádíme nejčastější architektonické (nikoliv technické) chyby – i s návrhem eventuálního správného řešení.
Kam střešní okna
Jak jsme již v úvodu naznačili, vikýř není jedinou možností prosvětlení podkroví. Další variantou je střešní okno. Ani mezi odborníky nepanuje shoda, co je vlastně lepším řešením. Jednoznačná odpověď neexistuje – záleží na každém individuálním domě. Dovolím si zde proto jen uvést několik nesporných předností střešních oken, které mohou někdy převážit klady vikýřů.
Tak předně – montáž střešního okna je podstatně jednodušší, než konstrukce vikýře, nevyžaduje zásahy do krovu ani technicky komplikované (a často problematické) detaily úžlabí apod. Do interiéru také vzhledem ke své velikosti pustí více světla.
Z architektonického hlediska je střešní okno určitě vhodnější u mladších, zejména pak patrových domů s půdními nadezdívkami či nižším sklonem střechy. Na tyto domy se obvykle vikýře nehodí. Nespornou výhodou je také to, že nemění siluetu střešní krajiny (vnáší tam však zase rušivé odlesky). Také u střešních oken je vhodné trochu si pohrát s kompozicí, určitě lépe vypadá dvojice nebo čtveřice sdružených oken, než otvory plynule „rozházené“ po celé ploše střechy. Vždy se také snažíme volit pohledově méně exponovanou rovinu střechy.
Na výběr jsou i další alternativy. Existují střešní okna menších rozměrů, tvarově řešená jako běžné kominické výlezy (padáky), nebo lze naopak navrhnout ateliérové prosklení (třeba i okolo komína, kde bude nenápadné). Vždy je však nutné každý případ posuzovat individuálně a velmi pečlivě. Je rovněž možné kombinovat střešní okna s vikýřem -např. za jedním větším podávákem se při pohledu z návsi schovají dvě menší střešní okna. Zvláště v chráněných vesnicích (vesnické památkové rezervace a zóny) musíme mít na paměti, že k podobě, rozmístění a počtu vikýřů či střešních oken se budou oprávněně vyjadřovat i památkáři a mohou je i zamítnout.
A na závěr, jak si počínat u rekreačních chat? Zde máme v podstatě volné pole působnosti a záleží jen na fantazii a především architektonické podobě objektu. Ani zde jednoznačný recept nedáme. Obecně jen platí, že pro střechy s nižším sklonem jsou lepším řešením střešní okna. *
***
CHYBY PŘI KONSTRUKCI VIKÝŘŮ
* Mnoho vikýřů. Velké množství vikýřů stavbu opravdu hyzdí, střecha jimi posázená vypadá bez nadsázky jako holubník. Můžeme se pokusit řešit prosvětlení alternativním způsobem, nebo kombinací více typů prosvětlení (dva typy vikýřů, event. vikýř v kombinaci se střešním oknem, oknem ve štítu apod.). Pravidlo nelze jednoznačně zformulovat, ale měli bychom se přidržet zásady, že na menší chalupu by měl být posazen jen jeden větší vikýř typu podávák, u delšího domu max. dva. Výjimkou je severočeské a západočeské pohraničí.
* Umístění příliš blízko štítu. I správně navržený a pěkně zkonstruovaný vikýř blízko štítu kazí dojem z domu. U velkého vikýře typu podávák bychom měli dodržovat pravidlo, že by neměl být ke štítu blíže, než vstupní dveře do síně.
* Příliš robustní konstrukce. Vikýř má vypadat štíhle – jeho konstrukce je trámková (max. 16/16, lépe méně – 12/12), zateplení se schová v tloušťce trámků. Předsazený lem střechy je bez zateplení, jen v tloušťce krytiny, max. s podbitím pod střešními latěmi.
* Přemíra klempířských prvků. Tak jako na jiných místech střechy i tady přemíra klempířských prvků škodí. Vikýře vzhledem ke své velikosti opravdu nemusí mít vlastní okapní žlaby. Plechové lemy úžlabí je vhodné překrýt v maximální možné míře taškami. V některých oblastech se v minulosti úžlabí vyskládávala přímo z krytiny (nejčastěji z bobrovek) zcela bez použití plechu. Toto kvalitní, vysoce estetické a trvanlivé řešení však vyžaduje řemeslnou virtuozitu. V případě štípaného šindele obvykle nebývá problém, materiál vzhledem ke své povaze „zvládne“ úžlabí bez problémů.
* Zbytečně členěné okno. To je častá a zbytečná chyba. Měli bychom si uvědomit, že vikýř s oknem je principiálně architektonický novotvar a není tedy bezpodmínečně nutné osadit jej historizujícím členitým tabulkovým oknem. Navíc každá příčka ubírá světla do již tak ztemnělého podkroví. Což zkusit nečleněné zasklení, které se v době nepřítomnosti překryje jednoduchou dřevěnou okenicí na způsob dvířek podáváku?
* Příliš velké volské oko. Mějme na paměti, že volské oko není samospasitelným řešením. Jeho proporce by měly být úměrné velikosti domu, délka k výšce se udává nejčastěji v poměru 5:1. Příliš velká volská oka promění klidnou střešní rovinu ve vlnobití!
Popisy k obrázkům
1 Volské oko v ještě přípustné velikosti
2 Stříšky vikýřů ladně propojené s krytinou -úžlabí jsou ze šindele, bez oplechování
3 Neobvyklé prosvětlení střešním světlíkem
4 Vikýř ve střeše domku z Náchodska i její úžlabí zbytečně září plechem
5 Dům z česko-lužického pomezí s obnovenou střechou s typickou sestavou několika vikýřů
6 Střešní okna decentně umístěná za kulisou štítu téměř nepostřehnete
7 Při nevhodném umístění však mohou poškodit ráz celé vesnice
8 Kombinace dvou tvarů vikýřů na domě z Frýdlantska; úžlabí jsou pěkně vyskládaná z bobrovek bez oplechování
9 Takhle opravdu ne!
Na fotografii vidíte roubený dům z oblasti Podbrdska. Při jeho chystané rekonstrukci se počítá nejen s obnovou zaniklého kabřince a návratem šindelové krytiny na střechu, ale také s úpravou podstřeší pro bydlení. Obrázek ukazuje návrh střídmého prosvětlení podkroví, které nabídne kombinace dvojice vikýřů – volského oka a „podáváku“, s otvorem zakrytým okenicí.
Autor fotografií: FOTO: AUTOR A PAVEL MATURA
