V zelené paspartě

Rubrika: Odpočinek na zahradě, rss-feed, Zahrada, Zahradní realizace

Do městečka v Českém krasu jsem se rozjela za přítelkyní, jejíž obrazy z té oblasti mě okouzlily. A přivezla jsem si odtamtud další obrázky, tentokrát rámované voňavou zelenou paspartou.

Natasha s manželem koupili dům na víkendy a chvíle volna v roce 1997. „Byl ve velmi dobrém stavu a v zásadě se nám líbil, i když byl postaven v polovině šedesátých let minulého století a má rysy té doby: trojdílná okna a břízolitovou fasádu. Hlavně nás však oslovilo prostředí a příroda okolo. Parcela je mezi kopci, v blízkosti je řeka a les. Sednout si na zahradu směrem k lesu a koukat do zeleně je pro městského člověka absolutně osvobozující,“ libuje si majitelka.

Kamenný chodník od domu zdobí modré zvonky

Žádné velké změny

Zahrada je obdélník o rozloze téměř tisíc metrů čtverečních. Před domem je plocha dlážděná betonovými dlaždicemi, které mají díky lišejníku příjemnou patinu, a kolem ní je seskupeno rozmanité společenství květin, keřů a stromků. Z této hlavní skupiny rostlin vybíhá jako tykadlo dlážděná cestička do sadu. A vpravo je směrem k cestě zasazeno jezírko lemované kameny, o které v Českém krasu není nouze.
„Před těmi šedesáti lety vypadala zahrada podobně jako dnes. Snažila jsem se akceptovat všechno, co se akceptovat dalo a ponechala jí původní výraz,“ vysvětluje Natasha. „K nějakým změnám samozřejmě došlo, protože stromy v sadě zestárly a řada jabloní mi bránila ve výhledu k lesu, což mě netěšilo. Miluju prostor, a tak jsem nedala na rady, ať si k ‚průhlednému῾ drátěnému plotu dám túje,“ směje se.
Od silnice postupně vysazuje habry z náletu, ale na druhé straně je plot volný. Přes sousední zahradu a louku je vidět, jak terén přechází pozvolna do lesa, který už je víceméně v kopci, na skále. „Zejména po ránu odtamtud lítají ptáci a úžasně zpívají. V tu dobu i já bývám svěží a vyjdu do zahrady. Mimochodem ti ptáci, když je horký den, jsou už večer taky unavení a zmlknou… Ale ráno zase začnou na plné pecky,“ líčí Natasha.

Verandu si majitelka moc chválí

Díky vodě zahrada ožívá

V zahradě prý byly i záhony s jahodami a nějakou zeleninou, ale ty rychle zmizely. „Jak je člověk nezalévá a neběhá kolem nich, je to marná snaha. Ale protože se moc ráda hrabu v zemi, mám tady nějaké nenáročné kytky,“ zlehčuje zahradnice půvab nepravidelných záhonů, v nichž se projevuje její cit pro kompozici a barevnost. „Chtěla jsem vytvořit jasný kontrast mezi shluky okrasných rostlin a travnatou volnější plochou s ovocnými stromy.“
Základ, s nímž se nedalo hnout, byla studna. Je dnes celá obrostlá psím vínem, tedy přísavníkem pětilistým, takže se proměnila v zajímavý solitér. A kolem něj se všechno rozrůstá.
Zemina vybraná při hloubení jezírka se stala základem skalky. Její povrch je zajímavý symbiózou skalniček, vlhkomilných rostlin a nízkých keřů, ale i kameny rozmanitých druhů, tvarů a barev. Ostatně oblé valouny, většinou posbírané při čištění řeky o povodních, se elegantně povalují na mnoha místech v zahradě i u domu.
„V jezírku bývali zlatí karásci, ale asi před třemi lety voda zcela zamrzla a to nepřežili. Jezírko sice není veliké, ale dnes už je mi přítěží,“ přiznává zahradnice. „Dělají se v něm řasy. Občas do něj vlezu a vyrvu je. Čirá voda v jezírku však rozhodně není, ale v zahradě je nesmírně příjemná a potřebná. Objevuje se kolem ní spousta živočichů, ptáci tu pijí a jednou jsem na břehu viděla i užovku s malým užovčátkem. Byli úplně stočení do sebe. A jsou tu šnečci, kteří prý žerou odpad, tak mi vlastně pomáhají.“

Jezírko nepravidelného tvaru lemují skupiny kamenů různých tvarů i barev

Ne všechno se osvědčí

Nad jezírko se začal rozpínat obrovský ořešák. Ořechy a listy padaly do vody a zbarvovaly ji do tmavě hněda, proto majitelka pozvala zahradníka, aby pár větví uřízl. „Strom se naštěstí vzpamatoval, ale v místě, kam zasahoval svým stínem, se změnilo mikroklima a tamaryšku, který už ořech vytlačoval, se letos daří bídně,“ konstatuje Natasha a pokračuje dál o tom, že by měl člověk poselství přírody vnímat velmi citlivě.
„Vyplatí se sledovat, jak je zahrada osvětlená sluncem a kde je stín, které stromy rychle rostou a vytvářejí nové stinné plochy. Než něco vysadíte, měli byste nahlížet k sousedům do zahrad. I když v tomhle kraji je jasné, že se bude dařit všemu, co má rádo vápno. Taky je třeba vypozorovat, kudy vane vítr. Mezi těmi našimi kopci bývá dost studený.“
S ohledem na vnější podmínky se nemusí osvědčit ani každý architektonický počin. A tak zůstala pergola u jezírka vlastně jen treláží; když se v ní usadíte, za chvíli je vám zima. A pod pergolou na dvorku je zase horko.

Místo skleníku veranda

Co se naopak velice povedlo, bylo zasklení verandy kryjící vstup do domu. Bývala otevřená, stříška stála jen na čtyřech sloupcích a táhlo sem ze všech stran. Přitom u garáže byla opřena velká tlustá skla, která si bývalý majitel připravil na skleník.
„Přivezl je z nějaké výstavy v Brně, ještě na nich byly propagační nápisy. Jedno sklo už bylo naštípnuté a právě o ně se ošklivě zranil pitbul našeho známého. Všude bylo plno krve a já řekla: skla musí pryč, než se zraní ještě děti. Měli jsme už dvě vnoučata,“ vypráví Natasha. Žádní sklenáři však nechtěli staré tabule ani zadarmo. Báli se, že jsou křehké, když byly tolik let na slunci. Tak se zrodil nápad, že se zasklí veranda. „Truhlář vyzdvihl stříšku, vyrazil původní sloupky, dal deset nových a zasadil mezi ně ta osmimilimetrová skla. Brali jsme je postupně, čistili, oškrabávali, byla to pěkná fuška. Ukázalo se, že jsou kvalitní, pevná, a tak si truhlář zbytek rád odvezl. Když jsme je nakládali, zjistili jsme, že ta zbylá jsou úplně čistá…“
Vznikla veranda 4 × 6 metrů, v níž se dá od jara do podzimu jíst, popíjet káva a vínko, pracovat a pozorovat okolní příroda. Je to absolutně báječný prostor.

Stará jabloň měla pět ramen; zůstaly jen tři, ale strom je stále krásný

Květiny, které má ráda

Natasha přiznává, že rostliny nevybírá jen podle jejich vztahu k vápnu, ale volí hlavně ty, které má ráda. Jsou to například okrasné trávy. Vidíme kostřavy, dochan, ozdobnici a na několika místech panašovaný zebrinus. Další skupinou, která se hodí do každé zahrady, pokud nemáte čas pravidelně zalévat a plít, jsou suchomilné a půdopokryvné rostliny. Dobrou volbou je kakost, který nejen zaplní prostor, ale také hezky kvete. V této zahradě jsou tři odrůdy v různých barvách.
„Náramně se tady daří čemeřici. Její bílé květy vykouknou pod stromy zjara jako první. Pak se objeví skalničky, jimž vévodí modré zvonečky hořce a doprovází je netřesky. Od jara do podzimu zdobí skalku i záhony dlužichy. V polostínu roste zelená a na sluníčku pár červených, kterým slunce pomáhá k výraznějšímu zabarvení. A na několika místech zlatě rozkvétá tařice a velmi odolná je tlustice,“ vysvětluje moje průvodkyně.
K jejím oblíbeným patří i dřevitá pivoňka rozkvétající zjara obrovskými růžovými květy a ořechoplodec, který nabízí pohled na jemně fialové kvítky v pozdním létě. Zahrada je zkrátka zajímavá po celý rok.
Nedaleko záhonků, kde se svými barvami hlásí o slovo růže doprovázené levandulí a šalvějí, je pod okrasnou jablůňkou bylinková zahrádka. „Mám tady šalvěj, libeček, pažitku, zbytek petržele, na které si rádi pochutnají šneci, pak je tu bobkový list a bylinka našich babiček – routa. U plotu na jižní straně jsou maliny a rybíz,“ ukazuje Natasha keříky ochráněné před nezvanými strávníky zelenou síťkou.

Zahrada plná života

V úvodu se majitelka zmínila o tom, že některé dřeviny v sadě bylo nutné pokácet a nahradit. Pár jich však zachovala. „Staré stromy jsou krásné. Mají bizarní tvary a pro zahradu jsou důležité, protože v nich žijí užiteční brouci, přilétají na ně datli a strakapoudi a vyťukávají svou morseovku. Líbí se tady i rehkovi, který si udělal hnízdo v poštovní schránce na plotě. Ve starém atlasu ptáků se o něm píše: Rehek zahradní, ptáče úpravné a sličné“, cituje Natasha z paměti.
Při doplňování sadu jí částečně pomohla sama příroda. „Je tu pár habrů a buků z náletu a u plotu se objevila líska, která přitahuje veverky. Z náletu je také ptačí zob, který lze dobře tvarovat. Už patnáct let ho pravidelně hyzdím, proto nikdy nevykvete,“ vysvětluje Natasha. „Zjara se vždycky vyřádím i na vrbičce ‘Hakuro Nishiki’. Ostříhám ji ‚na palici‛ a ona obrazí. Z počátku jsou lístky bělorůžové, vypadá to nádherně…“
Má ráda barevnou rozmanitost. Proto mezi habry a zelenolisté buky zasadila také jeden červený. „To však byla chyba, je totiž hodně vzrůstný. Už jsme ho několikrát hodně sestříhali a zahradník, který mi vždycky zjara pomáhá stromy upravovat, říkal, že mi z něj udělá bonsaj,“ těší se majitelka.
Závěrem Natasha ještě přidala radu začínajícím zahrádkářům. „Doporučovala bych každému, kdo se podobně jako já nastěhuje do nového prostředí, aby pokud možno nechal, co tam slouží. Vídám často návody, jak všechno zplanýrovat a vymýtit a znovu založit… Ujme se polovina a než začnou být keře a stromy pěkné, uteče spousta vody. Takhle si člověk zahradu užívá hned a zároveň se zachovává kontinuita a paměť místa.“

Text a foto: Marie Rubešová