V Tichém údolí

Zahrada si prý sama řekne, co potřebuje. Majitel této stinné oázy kousek od Prahy říká, že vše vzniká v symbióze člověka, který o zahradu pečuje, a jí samotné. Je to výsledek mnoha desítek let soužití těchto dvou prvků…

Stůl před domem je v místě, kde se setkávali jeho obyvatelé s hosty už počátkem minulého století

To krásné místo nad údolím si koncem 19. století vyhlédl pro svůj dům stavitel Novák. Měl tehdy v okolí spoustu zakázek. Stavba podle plánů Josefa Pokorného byla zahájena roku 1894. A zároveň byly vysazeny u pozdně secesní vily Boženy první stromy.

Ochrana před sluncem

Pozemek velký zhruba 4700 metrů čtverečních se rozprostírá na jihozápadním svahu nad údolím. Těžila se tady cihlářská hlína, a tak v něm vznikl hluboký zářez. Dost místa pro stavbu i zahradu. Většina okrasných stromů a keřů bujně vegetuje právě na rovině kolem vily.

Pěkný pohled shora od palouku

„Slunce se sem opírá téměř celý den. Zřejmě proto tady vysadil náš předchůdce před více než sto lety čtyři severoamerické jedle – vejmutovky, smrk i další stromy,“ vysvětluje malíř Alexander Hejl, který dnes žije s rodinou v přízemí vily. V patře nad nimi bydlí jeho bratranec a sestřenice. Od stavitele Nováka totiž koupili v roce 1926 nemovitost bratři Hejlové.

To byl ještě přístup na pozemek jen zdola od silnice. Pak se stoupalo schodištěm mezi volnými travnatými terasami vzhůru k rovince s domem. Pan Hejl si ještě vzpomíná, že jim vždycky uhlíř vysypal fůru dole a on s otcem nosil uhlí nahoru v putnách. Objízdná cesta, která nás přivedla k domu shora od palouku, jak místní říkají horní části zahrady, byla zpřístupněna až později kvůli hasičům.

Dětství plné jablek

Alexander s úsměvem vzpomíná také na otcovy jabloně. Na palouku i vpravo vedle domu totiž Jan Hejl – milovník ovocného stromoví a člen Dendrologické společnosti hraběte Silvy-Tarouca v Průhonicích – pěstoval višně a hlavně spoustu jabloní. „Mám pocit, že moje dětství bylo plné jablek. Nestačili jsme je spotřebovat, tak jsme je rozdávali známým. Jabloně bohatě plodily rok co rok. Určitě se vyčerpaly a předloni, kdy tady byl velký mráz, jedna popraskala a spadla. A dalších pár šlo za ní. Nakonec jsme se rozhodli staré jabloně vyřezat.“

Letité stromy vytvářejí nad cestou půvabné loubí

Za života otce Hejla se prý zahrada té dnešní moc nepodobala. Další jeho radostí totiž byl chov králíků. „Nastavěl tady králíkárny a u nich snad deset menších i větších boudiček a účelových staveb na seno, na nářadí a další potřeby. Vzrostlé stromy sice té směsici dělaly pěknou kulisu, a otec pár dalších také zasadil, ale já jsem si už ve čtrnácti letech, když jsem musel vynášet hnůj od králíků, umiňoval, že tady jednou udělám zahradu jen a jen okrasnou.“

Mladý muž začal svůj sen uskutečňovat ve dvaceti letech. Nejdřív přišly na řadu otcovy boudičky. „Vždycky jsme udělali větší zásobu dřeva a jednou za rok jsme ho na palouku pálili. Přijeli kamarádi, posedělo se… Tak vlastně vznikla tradice našich ohňů na prahu prázdnin,“ vypráví náš hostitel, věrně následován bílou fenkou Kirke. „Zatím jsme sem nemuseli přivézt ani prkénko. Nejdřív šly na oheň boudičky, pak se vyměňovala střecha a bylo prken a trámů na několik let. Pak se pálily podlahy, které na nepodsklepeném neizolovaném terénu shnily, nebo jsme sesbírali suché větve ze stromů, co jsou tady po stráni. I letos se tu sešla skoro čtyřicítka lidí.“

Hra světla a stínu

Zatímco Karolína s fotoaparátem už poletovala po zahradě a vybírala nejpoutavější zákoutí, my jsme se panem Hejlem usadili u velikého stolu na prostranství před domem, zkrášleným popínavou zelení.

Stavitel altánku kdysi neodhadl, že se smrček takhle rozroste

Můj pohled stále přitahoval secesní altánek, „podpíraný“ stoletým smrkem. Jeho prosklenými stěnami s pruhem lahodně zelených tabulek se jásavě linulo světlo. Ostatně většinu objektů – ať už to jsou ženské hlavičky, torza nebo koule z různých materiálů, umísťoval majitel s ohledem na jejich osvětlení a osvícení přirozené i umělé. Hra světel v kontextu s nejrůznějšími objekty je také hlavní inspirací v jeho malířské tvorbě.

Abychom nějaký zajímavý strom nepřehlédli, prošli jsme pak zahradou odshora, kde stojí na stráži bezhlavý pískovcový anděl. Pak se dá jít kratší cestou po kamenných schůdkách kolem nedokončené práce sochaře Redera přímo k domu, anebo úzkým koridorem, který lemují zajímavé stromy. Je tady liliovník tulipánokvětý, libanonský a převislý cedr, různé druhy cypřišů a také pěkně vzrostlý jinan dvoulaločný. Částečně dlážděný prostor s posezením lemují vzrostlé túje, tu a tam podepřené žebříčkem, borovice a další urostlé stromy se vyklánějí nad cestou do části zahrady před domem. Za několika metasekvojemi porostlými břečťanem se na kmeni prastarého smrku objevila rarita – téměř stoletá popínavá hortenzie.

U jednoho z květináčů, které si z betonu vyrobil sám majitel, vidíme kteřík lidově zvaný ostrolist

„Další stejně starý exemplář mají jen v Průhonicích,“ upozorňuje Alexander a vede mě k sibiřské jedli. „Ta se také vidí málokde. Otec ji přivezl z Průhonic v roce 1955. A támhle jsou zmíněné stoleté vejmutovky, stejně stará kavkazská růže a sedm desítek let starý vilín. To už je konec zahrady.“

Cestou zpět si všímám květin v nádobách, umístěných na kovových i kamenných podstavcích, a také různě velkých koulí, které se „vznášejí“ v zeleni. „Instaloval jsem je postupně tam, kde jsem cítil, že budou mít prostor a světlo. Všechny jsem dostal od jednoho štukatéra, který měl nahoře na kopci malou zahrádku. A sbírku koulí. Ty menší jsou železné, větší pískovcové nebo mramorové. Dal jsem mu za ně tenkrát nějaké obrázky,“ vysvětluje výtvarník.

Proměny zahrady

Zahrada v Tichém údolí se stále mění. „Někdy člověk nemá chuť si s ní hrát, ale když se plevele příliš rozrostou, musí se zasáhnout. Mě však ta práce těší. Při pletí přijdu občas na to, jak udělat třeba novou kompozici nebo zákoutí. Zahrada si sama řekne, nic jí nevnucuju. Vše vzniká v symbióze člověka, který o ni pečuje, a jí samé. Rozumět své zahradě – to vyžaduje léta.“

Když dělali v Tichém údolí kanalizaci, navezli hromady písku. Hejlovi v něm našli tenhle kamínek a Alexander mu vystavěl podstavec, aby vynikl

Alexander nechává dřeviny růst volně, prořezává je, jen když brání v chůzi cestičkami. „Nejsem ovšem takový stromomil, abych nechal růst strom, který není sbírkově hodnotný a ubíjí originální dřevinu v sousedství. Pár stromů, většinou smrků, jsem vyřezal i proto, že bránily určitému záměru. Něco zkrátka musí ustoupit.“

O vodu na zalévání se tady stará příroda a lidský důmysl. U domu nechal už stavitel Novák vybudovat veliký rezervoár, do něhož svádějí okapy veškerou vodu ze střechy. Pan Hejl vybudoval ještě jeden nahoře, kam z toho dolního vždycky po deštích vytáhne vodu čerpadlem. A tak není problém ani se zaléváním palouku a rostlin v horní části svažité zahrady.

Ještě než jsme s ozvěnou ptačího zpěvu za zády opustily s Karolínou zahradu v Tichém údolí, ptala jsem majitele, kde je jeho oblíbené místo. Řekl: „Všude. Ale jestli myslíte, kde rád sedávám, pak buď u Rederova torza nebo před barákem u stolu. To místo je energeticky silné, scházely se tu od počátku zajímavé společnosti. Stůl i židle mají původní kostru z meziválečného období, jen je třeba čas od času obnovit dřevo. Pokud není na palouku velký oheň, hosti se vždycky hrnou rovnou sem.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: KAROLINA NÉMETHOVÁ

V Tichém údolí