U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.

V MILOVANÉM KRAJI

Kategorie: Návštěva | Autor: MARIE RUBEŠOVÁ

Mnozí z lidí, kteří chtějí koupit chalupu, hledají a vybírají – čekají, až je „osloví“ ta pravá. Její okolí si oblíbí až pak. Věra a Michael začínali z druhého konce. Nejdřív si zamilovali onen kraj.

Jde o oblast Českého Meránu. Říká se tak Sedlecké kotlině, zformované obrovským ledovcem před půlmiliardou let. Většina tamních stavení je postavena z krásné pevné žuly, která při tom velkém vrásnění připutovala prý až ze Skandinávie.

Nesmí to být žádná ruina

Krajina protkaná kamenem, romantická a místy až divoká, lákala odedávna výtvarníky. Díky nim se zachovaly chalupy, z nichž stálé obyvatele vyhnal hlad do úrodnějších míst, v nezměněné podobě. Věra a Michael sem léta jezdívali za přáteli a podnikali společně dlouhé výlety do okolí. Když se rozhodli vytvořit si vlastní víkendové zázemí, věděli, že jejich cesty budou mířit zase sem.

   „Auto jsme před pětatřiceti lety ještě neměli a Sedlecko-Prčicko vyhovovalo naší představě i co do vzdálenosti od pražského bydliště,“ vzpomíná paní Věra. „Říkali jsme si tenkrát, že nesmí jít o žádnou ruinu. Aby se dalo hned bydlet. Nakonec to téměř ruina byla. Opuštěná stará kovárna na návsi. Když jsme ale zašli za stavení, otevřel se nádherný pohled do údolí a přes ně dál až k Vysokému Chlumci. V tu chvíli jsme věděli, že bude naše.“

   Získat kovárnu však nebylo jednoduché. V 19. století ji nechali společně postavit tři nejbohatší sedláci ze vsi a platili si i sezonního kováře. V době, kdy se jednalo o koupi, byla sice už státní, v majetku obce, ale stále vedená jako živnost. Zájemci tedy museli požádat ministerstvo financí, aby ji převedlo do jiné kolonky, a teprve pak dojednat na národním výboru koupi.

Pomalu a s potěšením

Čerství chalupáři, malířka a strojní inženýr, byli odhodláni zachovat stavení původní charakter navzdory tomu, že si chtěli upravit k životu dosud neobývané stavení.

„Od severu, tedy z boku, byla jen dvě malá okénka dole, aby bylo viděl na práci. A ve štítech na východní i západní stranu mělo stavení zase jen po dvou nahoře. Na půdě asi přespával sezonní kovář. Okna zůstala v nezměněné podobě. Nedostatek světla ve velké sednici, která vyplňuje prakticky celé přízemí, jsme vyřešili tím, že jsme směrem do louky probourali veliké trojdílné dveře. Samozřejmě prosklené.“

   Ani při zařizování interiéru se noví obyvatelé kovárny nechtěli zpronevěřit tradici. Nechtěli zkrátka do chalupy snést věci, které se doma nehodí. Zařizovali pomalu, s rozmyslem a potěšením. „Něco je po manželových prarodičích, kteří pocházeli z nedaleké Vlásenice, a další věci jsme získali nebo vyměnili s lidmi v kraji. Objevovali jsme zajímavosti v domácnostech, kde nevnímali krásu toho nábytku, nebo jej měli dokonce někde ve chlévě či kůlně. A intarzovanou postel s holubičkama jsem si koupila ve starožitnostech ještě za studií. Neměla jsem sice peníze, ale tolik se mi líbila, že jsem ji musela mít. A tady se pod jedno z malých okének báječně hodí…“

Chvála venkovských řemeslníků

Pán domu sice zná spoustu technických pravidel, ale sám se do řemesla neplete. A tak rozklížené židle a další mobiliář, získaný bůhvíkde, slepoval a vyplňoval pryskyřicí Věřin švagr. Ale do větších akcí se sekerou a pilou se nepouštěl ani on.

   „Měli jsme štěstí, že jsme potkali Pavla Tancibutku, zedníka z Nových Dvorů. Byl duší našich léta se táhnoucích stavebních úprav. A když si na něco netroufl, přivedl kamaráda,“ chválí chalupářka. „Tak jsme se seznámili i s panem Josefem Stiborem z Ředic. Je vyučený tesař, ale má blízko i k truhlařině. Zkrátka udělal nám ze dřeva všechno, co jsme potřebovali: dveře, okna, stropy, schody, police i postele v podkroví.“ Třetím ze řemeslníků, který zaslouží chválu, je sedlčanský kamnář. Vytvořil z bývalé kovářské výhně srdce chalupy, obílená kamna, která ji celou vytápějí. Dole teplem akumulovaným v cihlách kamen, nahoře vodou v radiátorech.

   „Výměník, který je vsazen za ohništěm v průlezném komíně, ovšem vyráběl manžel mojí kamarádky,“ upřesňuje paní Věra. „Je profesí jaderný fyzik a podobné experimenty ho moc baví. Tohle je, myslím, třetí kousek, co pro nás vytvořil. Nejdřív se spoje žárem roztavily, další se ucpával…“

   A roky běžely. Malá Šárka začala koukat na mámu svrchu, mělkou kopanou studnu vystřídal vrt, z něhož prýští do chalupy křišťál, po jedné dešťové kalamitě vznikl kolem celé chalupy sběrný kanál končící až dole ve stráni a vedle vznikl rybníček, obložený – jak jinak – žulou.

   Ani pan Tancibutka nezahálel. Protože z metr tlustých kamenných stěn čišel v zimě dlouho chlad, přizdil v nepatrném odstupu ode zdi pěticentimerovou příčku z dutých cihel. V tu chvíli ovšem táhl chlad zase shora, kde jsou stěny tlusté jen třicet centimetrů. „Nakonec jsme se rozhodli zateplit polystyrenem celou chalupu zvenku. Protože byla kvůli podchodné výšce podkroví proporčně lehce zvýšena a já jsem nechtěla, aby se příliš vypínala proti okolí, zvolili jsme pak namísto původní bílé fasádu v šedém tónu,“ ukazuje paní Věra.

Cestami dávných školáků

Než se před sedmadvaceti lety dali do rekonstrukce, která se s pomlkami protáhla na dvacet roků, užívali si ten pěkný kraj mnohem víc. A najednou už je zase čas leccos renovovat, vyspravovat…

   „Rozhodli jsme se nevnímat zub času a zase si trochu víc užívat. Chodíme s mužem, dcerou a dnes už i vnoučaty hrát golf na Čertovo břemeno, krásnou lokalitu nad naší obcí. Rádi také zajdeme do pěkné hospody ve Veletíně, kde se setkáváme s přáteli. A já jsem díky tomu, že je poblíž ranč Vlaďky Horákové, začala jezdit na koni. Žádného sice nevlastním, ale Nirvána má skvělou povahu. Je ze stáje paní Vlaďky, která se s rodinou stará téměř o třicet koní. Jsou milí, přátelští, určení k rekreačnímu ježdění, a tak se ke mně často připojí i dcera Šárka a její dvanáctiletý Zikmund a sedmiletý Prokop. Jezdíme po kraji, často stezkami, které kdysi vyšlapaly děti z okolních vsí cestou do školy. S radostí při tom pozorujeme ze všech stran i tu naši chalupu.

   Ještě před revolucí jsme s mužem koupili na okraji Prahy vilku se zahradou. Práce je kolem ní spousta a člověk už taky nemá chuť na dvou místech uklízet. Dcera se odstěhovala a má dokonce vlastní chalupu, a tak jsme zauvažovali, zda kovárnu neprodat. Nešlo to. Při té představě máme pocit, že by se nám zúžil svět.“ *

Popisy k obrázkům

K dobrému světlu u jídelního stolu přispívají nejen trojdílné prosklené dveře, ale i bílá barva stropního podhledu

Žulový obr pod chalupou připomíná, že jsme v Českém Meránu

Ke vstupním dveřím v citlivě konstruovaném přístavku dojdete po kamenném chodníčku

Výtvarné cítění paní domu dosvědčuje i dřevěný schůdek u dveří na terasu

Nezapomněla ani na předsíň plnou dveří, která se leckde stává „botníkem“ a odkladištěm všeho možného

Tvar kobky kamen, vzniklých v místě kovářské výhně, dává tušit, kde je zabudován výměník

Právě tuhle vyřezávanou postýlku paní Věra koupila už za studií ve starožitnictví

Okénko, které kdysi osvětlovalo kovářské dílo, má své kouzlo i dnes; nad ním se pohupuje vysloužilá „postýlka“, v níž zrál sýr

Tón v tónu, aneb když má chalupářka citlivou ruku a fotoreportér citlivé oko…

Autor fotografií: FOTO: ANTONÍN VODÁK

V MILOVANÉM KRAJI