U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Tříkráloví markazíni
Kategorie: Volný čas | Autor: Jan Rys
Sněhu toho roku nebylo mnoho, když jsem se vypravil o svátku Tří králů do Brd pod Studený vrch na výzvědy, zda tam ještě přichází ke krmelci urostlý jelen „viržiňák“. Již dávno jsem ho toužil fotografovat.
Blízko krmeliště stojí malý seník, kam jsem se mohl pohodlně skrýt jak před zvěří, tak před zimou. Když jsem dorazil do zasněženého lesa, bylo všude kostelní ticho, jen zmrzlý sníh mi hlasitě chřupal pod nohama. Mé kroky se rozléhaly do velké dálky a přestože jsem se opatrně blížil dubinou pod Studený, u jeslí s navršeným senem a korýtky plnými kaštanů nemohl být zákonitě vidět ani kus zvěře. Sníh na krmelišti byl ale udupán jako mlat; svědectví, že ji sem určitě dost přichází.
Můj úkryt – seník, stál v povzdálí při kraji smíšeného stojáku smrku a borovice, těsně u paty dost příkré stráně Studeného. Zahrabal jsem se uvnitř do voňavé otavy u větracího okénka, abych dobře viděl na krmelec. Čekání v hřejivém teple sena mě brzy ukolébalo; chvílemi jsem příjemně klimbal. Vůbec nevím, kdy přišel ke korýtkům s kaštany srnec šesterák, vyparáděný již pěknými novými parůžky v lýčí. Světla v lese začalo znatelně ubývat, protože obloha slibovala sněžení. Z povzdálí dolétl k mému sluchu něžný mňoukavý hlas. Domníval jsem se, že přilétla známá imitátorka zvuků – sojka. Z omylu mne ale hned vyvedl pohyb zvěře ve svahu stráně. K jeslím se blížily dvě daněly s odrostlým kolouchem. Jedna z nich se ozývala pomňoukáváním. Když všichni došli na krmeliště, koloucha zaujal srnec u korýtek; zvědavě se k němu přibližoval s nataženým krkem. Srnec se sveřepě proti němu postavil a podupl předním během, aby ho zastrašil. Koloucha zvědavost přešla a pak nastalo mezi všemi poklidné soužití při krmení.
Tichá idylka u jeslí trvala nějakou chvíli, když srnec náhle přestal mít o kaštany zájem; zpozorněl a díval se vzhůru na svah lesa. Něco se mu tam nelíbilo a pomalými krůčky se vzdaloval pryč. Daněly stály nehybně jako sochy a také sledovaly stejný směr. Vzápětí i ony v mírném klusu plaše zmizely. Hledal jsem příčinu, bedlivě přehlížel stráň nad seníkem. Pomyslel jsem na rysa – je v Brdech zabydlen skoro nastálo.
Začal jsem vnímat tlukot svého srdce, jak mne pomalu zaplavovalo vzrušení. Zčistajasna jsem uslyšel neobvyklé kvičení. A za chvilku jsem uviděl nezvyklý „vláček“ divočáků, sunoucí se sněhem dolů ke krmelci. Vpředu šel slabší kus, za ním mohutnější – a pak jsem nemohl věřit svým očím! Sněhem klouzala snad pár dnů stará pruhovaná selata – markazíni; tak jim přezdívají myslivci. Bachyně co chvíli starostlivě pochrochtávala a za jejich neustálého kvičivého nářku je pobízela k dalšímu postupu.
Kus za nimi se ještě táhli dva lončáci. První divočák často nejistě zastavoval a nabíral vítr. Matce markazínů se to nějak nezamlouvalo. Štulcem ho odstrčila do strany a ujala se vedení. Tlupa už byla pár desítek metrů od seníku, když se pojednou bachyně zasekla. Zvedla do výše hlavu a prudce ze sebe vyrazila výstražné „vuff, vuff“. Markazíni se v mžiku vrátili kus zpět a rozeběhli se stranou mezi obnažené povrchové kořeny letité borovice. Bachyně je následovala a u nich se otočila do bojovného postoje. Neustále hluboce funěla.
Bylo mi vše jasné – dostala do ryje můj pach. Byl jsem vyveden z míry nejen výborným čichem černé, ale hlavně ze živého lednového vrhu malých selat. Mezi myslivci všeobecně panuje názor, že v tuto dobu celé vrhy hynou. Škvírou mezi prkny pak jsem ještě viděl, jak celá tlupa černé zvěře rychle vběhla mezi stromy a ztratila se v lesním příšeří. Od té chvíle až do setmění zůstal krmelec osiřelý.
Popisy k obrázkům
Markazíni v úkrytu
Bojovná bachyně
Autor fotografií: FOTO AUTOR
