U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
PROČ VĚTRAT POD PODLAHOU?
Kategorie: Stavení | Autor: Tomáš Trapl
REKONSTRUKCE
V případě, že chce mít majitel chalupy podlahu doslova tradiční, použije pro ni nenatřená smrková prkna. Ta při případném výskytu vlhkosti pod podlahou umožňují odvětrávání do obytných prostorů, a to jak póry ve dřevě, tak zejména spárami mezi prkny. Netěsnostmi v napojení stěn a stropu nebo alespoň kolem dveří a oken, kterých bylo ve vesnických staveních dostatek, pak uniká vzduch s vodními párami mimo stavení. Z tohoto důvodu se na podlahová prkna nesmějí pokládat, jak jsme se zmínili v předchozím článku, neprodyšné materiály, zejména linolea; jestliže chceme mít na podlaze kobereček, musí jít o typ řídce tkaný, který nesmí zabírat celou plochu místnosti. Jestliže stará prkna s mezerami natřeme, nebo na ně položíme nepropustnou textilii, pak se většinou brzy dočkáme vinou srážení vodní páry na jejich spodní straně zvýšené vlhkosti prken a jejich následného napadení plísněmi. Často se ocitneme v podobné situaci itehdy, když prkna (s mezerami) nahradíme podlahovými palubkami, u nichž jejich vzájemné těsné spojení téměř zabraňuje průniku vodních par. Podlahové palubky mají oproti běžným prknům tu výhodu, že zaručují velmi dokonalou rovinnost podlahy: spojení pery a drážkami je udržuje dokonale svázané i po letech; musí však být instalovány buď jen v dokonale suchých staveních, nebo se pod nimi musí vytvořit odvětrávací kanálky.
Odvětrávací kanálky
Protože vesnická stavení nebývají podsklepená, stýkají se jejich obvodové zdi s vlhkou půdou, která je samozřejmě i pod podlahou. Tzv. vodorovné izolace, které jsou předepsány dnes, se kdysi u těchto objektů neprováděly, a tak z půdy proniká zemní vlhkost do zdiva i do násypu pod podlahou. To mívá za následek výskyt plísní na spodní straně prken a postupnou degradaci celé podlahy. Vlhkost pod podlahou se dá nejsnadněji snížit odvětráním. V obvodových zdech vysekáme pod úrovní prken několik otvorů tak, aby z prostoru pod podlahou mohla unikat vlhkost. Jejich celková plocha by měla být asi 10 až 20 cm 2 a měly by být pokud možno na protilehlých stranách stavení, aby výměně vzduchu pomáhal vítr. (Pokud místnost nesahá od jedné obvodové zdi ke druhé, pak je vhodné místnosti propojit několika otvory pod úrovní podlahy, aby se tak prostory pod prkny mohly odvětrávat.) Otvory opatříme mřížkami proti pronikání hmyzu a hlodavců. Podobného výsledku můžeme dosáhnout tím, že položíme podlahové palubky o několik centimetrů kratší, než je šířka místnosti, takže po jejím celém obvodu vznikne mezera. Ta se zakryje obvodovou lištou, kterou od podlahy o několik milimetrů oddálíme (na vruty, kterými ji připevníme, navlékneme podložky, nebo na lištu zespodu přilepíme malé kousky dřevěných hranolků o tloušťce asi 5 mm); lištu přibijeme tak, aby mezi ní a zdí vznikla větrací mezera 3 – 5 mm.
Izolace pod podlahou
Vodorovné izolace jaké se uplatňují dnes, se většinou u vesnických stavení používaných jako rekreační chalupy realizovat nedají. Izolační fólie by musela být položena nejen pod násypy, ale také ve všech zdech. Jestliže bychom totiž fóliemi pod násypy zabránili pronikání vlhkosti plochou podlah, začaly by vlhnout zdi. Kapilární elevace je schopna dopravit značné množství vody do výšky i kolem dvou metrů; toto množství není možno běžnými nedestruktivními metodami (sanační omítky, Horp a pod.) nijak zvládnout. Z tohoto důvodu není vhodné ukládat pod násypy vodorovné izolace, pokud se zároveň neprovedou u všech zdí, nebo se u nich nerealizuje vhodné náhražkové řešení. Jde například o infuzní clony.
Infuzní clony
Vodě, která z prostoru pod základy vystupuje vzhůru, lze v této cestě několika způsoby zabránit. Vedle velmi účinného podřezávání zdiva a vkládání izolací, které je pro svépomocného stavebníka prakticky nezvládnutelné (je nutné stavební povolení, dozor statika, práce bez příslušné mechanizace bývá většinou nemožná), je možno izolaci ve zdi, která vodě zabraňuje stoupat vzhůru, nahradit izolací chemicky vytvořenou, tedy tak zvanými infuzními clonami. Do zdí se šikmo dolů navrtají početné otvory (asi do 3/4 síly zdi) a do nich se vpraví roztok vhodných látek, které vytvoří zábranu pro vodu téměř tak dokonalou, jako jsou vkládané vodorovné izolace. Metoda je méně pracná a nehrozí při ní zřícení chalupy. Namísto speciálních roztoků, které používají některé stavební firmy zabývající se těmito technikami, se otvory vyplní (velkou nálevkou) roztokem asfaltu v toluenu (koupíme jej jako gumoasfalt), řidšími syntetickými pryskyřicemi nebo řidší syntetickou barvou. Otvory by měly mít průměr asi 30 mm a musí být vedle sebe ve vzdálenosti asi 10 – 15 cm. Je vhodné, aby řady otvorů byly dvě, výškově vzdálené asi 10 cm a posunuté o polovinu rozteče. V případě, že zdi opatříme těmito izolacemi, bude možno fólii pod násypy položit; musíme ji ovšem “vytáhnout” nad úroveň okolního terénu a ukončit pod úrovní infuzních clon. Voda se tak do obytných prostorů ani do zdí nedostane a podlahy i stěny zůstanou suché. Uvedené řešení se však doporučuje doplnit drenážemi, vykopanými souběžně s obvodovými zdmi, do nichž se voda, která nemůže pronikat fóliemi a infuzními clonami, bude stahovat.
Vodorovné izolace
Jestliže se odhodláme k tak radikálnímu zásahu do stavení, jako je realizace infuzních clon a výměna podlah (ta je nutná, pokud je dřevo napadeno plísněmi nebo dokonce některou z dřevokazných hub), musíme původní podlahová prkna vykopat, odnést je v igelitových pytlích mimo dům, abychom neinfikovali dosud zdravé dřevo v domě a okolí, a spálit. Písek použitý pro násypy musíme vyvézt bezpečně mimo dům a zakoupit nový; do něj je vhodné přisypat malé množství chlorového vápna. (Ještě lépe se pro tento účel hodí škvára, protože síra v ní obsažená zabraňuje výskytu plísní.) Původní dřevěnou konstrukci (“polštáře”) pod prkny rovněž odstraníme a prostor vykopeme do hloubky nejméně 30 cm pod úroveň plánované podlahy. Namícháme betonovou mazaninu (písek a cement v poměru asi 1:7 objemově; zhruba na jedno kolečko písku dáme jednu lopatu cementu) a v síle zhruba 15 cm ji rozprostřeme po podkladu. Do mazaniny můžeme založit vhodnou armaturu; stačí například vyřazené lešenářské trubky a různé úhelníky. Po vytvrzení betonu jeho povrch opatříme penetrací a položíme vrstvu, která znemožní pronikání zemní vlhkosti – buď asfaltovou lepenku, nebo moderní plastovou (PE) fólii. Na tuto izolaci bychom měli položit zateplovací vrstvu, která bude zároveň zabraňovat poškození fólie vahou podlahy (např. pěnový polystyren o síle kolem 5 cm). Na ten by měla přijít další vrstva betonové mazaniny a teprve na ni násyp pokud možno ze škváry o síle alespoň 15 cm.
Polštáře a vlastní podlaha
Na násyp (písek či škvára nesmí mezitím navlhnout!), jehož povrch srovnáme a udusáme, položíme trámky, tzv. polštáře. Měly by mít profil aspoň 5 x 5 cm a před uložením musí být impregnovány. V místnosti musí být položeny “na délku”, aby podlahová prkna byla k nim kolmo. Oba krajní trámky umístíme asi 5 cm od zdi a ostatní tak, aby vznikly rozteče asi 60 – 80 cm. Jsou-li kratší než délka místnosti, nevadí: nastavíme je pomocí “výměn” z prken, která k nim z obou boků přibijeme. Prkna musí být samozřejmě rovněž impregnovaná. Vodorovnou polohu této konstrukce ověřujeme vodováhou; změny docílíme udusáváním násypu. Podlahová prkna musí být asi o 1 – 2 cm kratší, než je šířka místnosti. Ta krajní k polštářům přibijeme, nebo přišroubujeme vruty vhodné délky (síla podlahy + síla trámků). Ke každému z nich pak přiložíme další dvě prkna a pomocí kramlí či větších vrutů a dvojic dřevěných klínů je “utáhneme” těsně ke krajnímu prknu; teprve pak je přibijeme, nebo přišroubujeme. (Začínáme v místech, jež zůstanou viditelná; prkna nebo palubky, které musíme zúžit, aby se vešla, umístíme tam, kde nebudou tolik na očích.) Postup po přibití každé trojice opakujeme. Nakonec připevníme kolem místnosti obvodové lišty. Můžeme volit ty s vnitřním vybráním, v němž je možno skrytě vést šňůrové vodiče elektrické instalace nebo například svod k televizi.
