U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Opravy omítek
Kategorie: Omítky od a do z – speciál | Autor: Alfred Schubert, Jan Pešta
Předchozí generace přistupovaly k opravám (nejen fasád) vždy velmi šetrně a tudíž i hospodárně, proto bývaly soudržné vrstvy omítek vesměs zachovány a pouze lokálně vyspraveny.
Pokud se objekt opatřoval zcela novou fasádou, starší vrstva omítky zůstala ponechána na místě a jen někdy byla zdrsněna tzv. pekováním, aby se dosáhlo lepší přilnavosti nové povrchové vrstvy. Proto nebývá výjimkou, že na jednom objektu nalezneme i několik omítkových vrstev, které jsou významným svědectvím jeho vývoje.
Nejčastější poruchy
K nejčastějším problémům patří odtržení a odpadnutí omítky od podkladového zdiva, její zasolení, trhliny a eroze povrchové vrstvy, vzniklé působením povětrnosti. Ještě před zahájením fasádních oprav je nezbytné nalézt pravou příčinu poškození a pokusit se ji odstranit, jinak by oprava omítky mohla být pouhým plýtváním časem a penězi. Příčin poškození může být celá řada – například nadměrná vlhkost spodních partií zdiva, jeho zasolení (projevuje se charakteristickými výkvěty krystalů minerálních solí), nebo třeba jenom špatně vyřešený odvod srážkové vody ze střešního žlabu. Větší souběžné trhliny v omítce zase mohou signalizovat statické poruchy zdiva či základů. Při plánování rozsahu oprav se nevyplatí spoléhat pouze na názor zedníka či majitele stavební firmy. Pro ně totiž bývá větší rozsah práce výhodnější a navíc často i jednodušší a pohodlnější (to platí i pro jiné opravy staveb). Zedníci proto neváhají otlouct omítku až na holé zdivo, a to i v případě, že je původní omítka na objektu zachována bez závažnějších poruch. Ani když omítka zní při poklepu dutě, nemusí totiž jít o známku jejího odtržení od podkladu; dutý zvuk může vydávat tvrdší povrchová krusta, což je možné ověřit menší sondou.
Není-li fasáda tradiční stavby již porušena předchozími necitlivými úpravami, měli bychom respektovat soudržné plochy starších omítek. Časem se na ní možná objeví menší rozdíly mezi starými a nově provedenými místy (což bývá častým argumentem pro kompletní rekonstrukci), určité nepravidelnosti na fasádě však dodávají tradiční stavbě přirozený a věrohodný vzhled.
Zapomeňme na geometrii
Při opravě fasády má většinou hlavní slovo mistr zednický. Už v učení si zvykl používat olovnici, šňůru a vodováhu a srovnání omítky do přesné roviny považuje za otázku stavovské cti. Všechny hrany musí být „jako když střelí“. Vlastník chalupy by si ale měl dodat kuráže a rázně mu vysvětlit, že má jiný názor. Jinak se dosud malebné stěny změní ve strohou soustavu geometricky přesných ploch a hran.
Zedníci by proto na vesnických stavbách neměli používat způsob omítání, na jaký jsou zvyklí u novostaveb – tedy strhávání omítky do přesné roviny hranou prkna. Omítka musí živě kopírovat povrch zdiva se všemi jeho nepřesnostmi. V opačném případě bývají nerovnosti eliminovány zbytečně silnými vrstvami omítek. Jsou známy i případy, kdy zedníci použili k vyrovnání omítky dokonce hurdisky. Dochází tím samozřejmě nejen k estetickému znehodnocení stavby, ale toto řešení je pochopitelně pro stavebníka nevýhodné i z ekonomického hlediska, neboť znamená nesmírné zvýšení spotřeby materiálu. Silnější vrstva omítky je také náchylnější ke vzniku trhlin.
Hrany nároží a dveřních i okenních otvorů by neměly být rovnány k přiloženému prknu, ale vyspraveny od ruky, se zachováním případného zaoblení či sešikmení. Oprava náročnější štukové výzdoby je dosti náročná, proto bychom si na ni měli raději přizvat specializované řemeslníky.
Tipy a rady pro omítání Pro tradiční venkovské stavby se nejlépe hodí vápenná (případně mírně nastavená) omítka, upravená dřevěným hladítkem. Při opravě zachovejte architektonické členění fasády i její drobné nerovnosti (plasticitu). Pokud děláte zcela novou omítku, nesnažte se vytvořit geometricky dokonale přesné dílo. Nebojte se nepravidelností a drobných odlišností různých míst na fasádě. Nesnažte se prosté fasády venkovských staveb vylepšit různými nepůvodními a romantickými prvky – šambránami, odhalenými plovoucími kameny a podobně, obvykle to nedopadne dobře. Nenechávejte volnou ruku zedníkům a firmě, které jste práci zadali, ponechte si nad nimi kontrolu. Při nejistotě o vhodnosti použitých technologií se můžete obrátit třeba na architekty v památkových ústavech.
Popisy k obrázkům
1 Estetické kvality tradiční vápenné omítky, kopírující nerovný podklad zdiva, vyniknou nejlépe na šikmém slunci, které vykouzlí na průčelí hru světel a stínů
2 Staré omítky mohou prozradit velmi mnoho o stavebním vývoji objektu. Na zchátralém průčelí jednoho ze šumavských dvorců u Horní Plané vidíme hned tři etapy – nejmladší
omítka z 19. století překrývá starší omítku barokní, s malovanými rámy, pod níž je renesanční sgrafitová výzdoba s motivem rožmberské růže
3 Klasická, ručně hlazená vápenná omítka s drobnými vysprávkami a vápenným nátěrem působí na průčelí chalupy velmi přirozeně a malebně
4 Kvalitně opravené průčelí drobné hospodářské stavby s kontrastem “ostře” hozených ploch a utažených rámů, zvýrazněným sytě barevným vápenným nátěrem
5 Detail omítkového lizénového rámu, se „živými“ stopami ruční práce
6 Zcela nevhodný, bohužel však stále běžný způsob „tvrdé“ úpravy průčelí
Autor fotografií: FOTO JAN PEŠTA
