U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.

NÁVRAT DO KOKOŘÍNSKÉHO ÚDOLÍ

Kategorie: Návštěva | Autor: MARIE RUBEŠOVÁ

Paní Kateřina se po mnoha letech strávených v Anglii vrátila do Čech. Táhlo ji to na Kokořínsko, kde měla její maminka rekreační chalupu. Přestože vyrůstala v Praze, romantické divoké údolí se jí v cizině vybavovalo snad nejvíc.

Když projížděli s mužem poprvé pod hradem českých králů, úplně se do toho kraje zamiloval. Řekl tenkrát: „Tady bych chtěl žít.“ Uplynulo patnáct let…

   V předem dohodnutý čas se otevírá brána a my vstupujeme po pečlivě sestřiženém trávníku do zahrady s pravou jeskyní a můstkem přes potůček, který už v tomto čase po kaskádách neskáče, do prostoru s vysokými patníky připomínajícími menhiry ze Stonehenge a s romantickým rybníkem vzniklým ze spodní vody stažené z podzákladí níže položené chalupy. Jsou tady dvě a staly se pro dvojici světoběžníků domovem.

Jak získat „kouzelný proutek“

O volném stavení jim počátkem devadesátých let pověděli známí. „Bylo obyvatelné, ale nepěkně zařízené, všude samá zeď. Nedalo se tam dýchat. Zahrada byla rozparcelovaná na malé dvorky plné smetí. Hnuli jsme s tím rychle, za rok bylo hotovo,“ ukazuje naše hostitelka dům a prostor, o němž je řeč. Jejich konání vyvolalo v okolí úžas. Všechno šlo jako mávnutím kouzelného proutku. Ovšem ten „proutek“ má zcela prozaické základy.

   „V Anglii jsme oba s Christopherem pracovali pro velikou právnickou firmu v Londýně. Málokdo si umí představit intenzitu a náročnost takové služby. Denně jsme dojížděli vlakem téměř šest hodin. Mnozí jezdí ještě z větších dálek, protože v City je bydlení hodně drahé. Člověk se trochu vzpamatoval jen o víkendu, uklidil, dal do pořádku zahrádku – a znovu do práce. Po návratu do Čech jsme otevírali kancelář firmy i tady a potom v Moskvě a Pekingu. Christopher nejdřív zůstal na české pobočce sám a já jsem dojížděla z Anglie. Ale moje návštěvy se pořád protahovaly, až jsem taky zůstala natrvalo. Dnes už jsme pracovní aktivity přece jen omezili.“

   Po pěti letech od doby, kdy se nastěhovali do kokořínského údolí, přikoupili sousední chalupu. Nemohli se prý koukat na to, jak chátrá a postupně se jim před očima rozpadá. Několik let byla zcela opuštěná a stála prakticky ve vodě. Přitom její bývalá krása se dala tušit. Aby ji zachránili, použili opět svůj „kouzelný proutek“.

Radost sobě i památkářům

Jde o chalupu památkově chráněnou, proto se rozhodli rekonstruovat ji pod dohledem odborníků. „Je úžasná, ale musím říct, že za tu cenu bychom postavili dva nové domy. S památkáři jsem se střetla, jak už to bývá, kvůli oknům a toaletám. Kadibudku na zahradě jsem odmítla. Nakonec jsou okna replikami původních, kvůli prosvětlení částí, které se proměnily v obytné, dokonce tři přibyla. A koupelny tu máme dvě a tři splachovací záchody,“ vypočítává chalupářka radostně.

   Na její naléhání řemeslníci také probourali prostor mezi světnicí a kuchyňkou, která byla tmavá, bez oken. Hodně vzrušeně se prý diskutovalo kolem podkroví, které mělo podle názoru památkářů zůstat černou dírou. Když majitelka tvrdošíjně odmítala, napadlo autora projektu architekta Doubnera, že by se daly ve střeše proříznout dlouhé úzké vikýře, jaké se dělaly v sušárnách chmelu. V podkroví tak vznikl krásný prostor, v němž je pracovna, koupelna, několik ložnic a dokonce sál s kulečníkem.

   Skutečnost, že stavení bylo v dezolátním stavu, protože bývalý majitel neměl na opravu, se ukázala být výhodou. Neudělaly se totiž ani žádné nevhodné zásahy. Klenby byly sice spadlé stejně jako obrovská pec, povalový strop zdevastovaný, z oken lítaly třísky, ale všechno bylo možné repasovat, rekonstruovat, nebo použít jako předlohu pro repliku. A přestože bylo stavení mnohokrát vykradeno, cenná malovaná skříň, která dnes zdobí sednici, byla opatřena takovým množstvím nátěrů a špíny, že se ani zlodějům nelíbila…

   „Nemůžeme si vynachválit architekta Karla Doubnera. Pomáhal nám už s horním stavením a ujal se i té památkově chráněné chaloupky. Měl sice tendenci občas se rozlétnout, on je duše poetická, ale kolega Culka od památkářů ho trochu korigoval,“ usmívá se paní Kateřina při vzpomínce. Spojité „nádoby“ rybniční Pod silně podmáčenou roubenkou bylo třeba odvodnit základy, dříve chybějící, dobře ji proti vodě izolovat a vykopat dýchací kanálky okolo stěn v interiéru. Voda, která už si nemohla proudit, jak by chtěla, se nastěhovala okolo staré rozbité studny. Stačilo jen trochu prohloubit dno v jílovité půdě a vznikl rybník. Ale to vodě nestačilo. Objevila se i na několika dalších místech, takže bylo nutné udělat čtyři nové studny.

   „Je to složitý systém a nikdo kromě Christophera mu nerozumí. Voda ve studnách je užitková, ale než se pustí do podzemního závlahového systému, ještě prochází čističkou. Na celém našem pozemku složitě koluje a když je jí dost, teče také po kaskádě dolů do potůčku, z něhož ji čerpadlo vytlačí zase vzhůru. Čerpadel je tu mnoho. A mají ošklivý zvyk, že kdykoli odjedeme pryč, nějaké praskne,“ obrací paní domu problémy v žert.

   Tím však drama kolem vody nekončí. Když byl odvodněn „spodní“ dům, začala klesat hladina v obecním rybníku. Jmenuje se Kal a donedávna tak i vypadal. „Chytali jsme se za hlavu, co jsme to vyvedli,“ líčí Kateřina napínavě situaci, „tak tam celá léta pumpujeme vodu zpátky. A já se od té doby snažím přemluvit památkáře, aby pomohli svou autoritou a rybník se po sedmdesáti letech vyčistil. Právě letos na podzim se podařilo! Požádali nás, abychom přestali s pumpováním. Hladina je teď sice o něco níž, než bývala, ale drží se už několik měsíců. Jsem ráda, protože dost ušetříme. A věřím, že se teď obnoví i prameny a voda půjde ještě nahoru.“

Nehrabat jen na svou hromádku

Chalupu dnes obklopuje zahrada, která vznikla spojením původního pozemku a tří dílců, které chalupáři vykoupili od místních. Už si na jejich přítomnost a aktivity trochu zvykli. „Asi si s námi nevěděli rady. Do hospody nechodíme, protože já v kouři nemůžu dýchat a máme pořád moc práce. Ale když si jdeme v létě sednout třeba ven před hospůdku naproti, jsou moc milí. Christopher z toho byl zpočátku hodně nešťastný. Měl představu, že všichni budou spolupracovat, jak byl zvyklý z anglické vesnice. Lidi naopak říkají, nedělejte to, nestarejte se o to, co není vaše…“

   O čem paní Kateřina hovoří? O tom, že nechali opravit kapličku a upravit náves, vyčistit alej starých pěkných stromů od náletových dřevin, vyset tam trávu a vysadit keře a květiny. Nový kabát dostala také stará pumpa a letos v létě i polozborcená obecní zeď podél silnice. „Když už nějakou tu korunu máme, nebudeme přece hrabat jen na svou hromádku,“ říká dáma, jejíž ruce jsou zdrsnělé prací v hlíně.

   „Nesmírně si to tady užíváme,“ říká a širokýmúsměvem slova stvrzuje. „Samozřejmě pracujeme, musíme se uživit. Ale Christopher si stěžuje, že je stále těžší dostat mě k psacímu stolu. Je báječné, že člověk může od lejster vyskočit a jít posbírat třeba zeleninu nebo vajíčka na oběd, vyčistit slepicím kurníček… Měli jsme i králíčky, ale rozdali jsme je. Neměli jsme srdce je zabít.“

   Do chalupy pod Kokořín, do té, kterou vidíte na obrázcích, jezdí také hodně hostů, klientů a kamarádů. Jsou okouzleni stavením i přírodou. „V létě tu byli poprvé jedni známí z Anglie a moc prosili, jestli by nemohli přijet taky v zimě. Že by si to tady chtěli užít i se sněhem. A my budeme v údolí letos poprvé i na Vánoce. Vždycky jsme je slavili s dětmi v Anglii a sem jsme přijížděli až před Silvestrem. Moc se těšíme. Když mrzne jen praští a je sluníčko – je tady absolutně nádherně.“

Popisy k obrázkům

Rustikální nábytek novějšího typu a veselé textilie dodávají velké sednici na útulnosti

V síni je původní a stále funkční pec s peklem a nístějí pro snadnější přikládání a sázení chleba. Zatím se však nepeklo, a tak „jen“ vyhřívá prostor za stěnou, tedy velkou sednici

Kuchyňka je zařízena vším, co je k životu zapotřebí. Pod okny vidíte lavici, v níž jsou registry plynového etážového topení (dvě trubky opatřené měděnými plechy). Vpředu je zakrývá prkno s průduchem nahoře i dole, kudy teplo proudí do místnosti

Sporák v kuchyni i téměř 300 let stará pec v sousední sednici jsou znovu vyzděny z obyčejných cihel a obíleny. Dobře je zde vidět tzv. kamnovec, v němž se hřála voda, a také tradiční zdobení na stropě

Na rozdíl od podkrovní koupelny, v níž zůstalo roubení odhalené, je v navazující ložničce celé v bílém kabátě, stejně jako kryt izolace

Koupelnu obloženou širokými smrkovými palubkami s podlahou z korku najdete v patře, v přesahu střechy

Také v podkroví je díky chmelovým vikýřům světlý prostor, můžeme si tedy prohlédnout štípané vařené proutí, sloužící jako kryt pro izolaci, a také komín, který je díky pěknému štuku ozdobou místnosti

Kaskáda i oblázkové koryto už jsou bez vody, příroda se zvolna chystá ke spánku

Rybníček s rákosím, lekníny a starou studnou; člověk si na ní dovede dobře představit i vodníka…

To není kadibudka pro dva, ale převlékárna pro koupající se hosty (nelezou do rybníka, ale do bazénu)

Na kamenný můstek zřejmě navazovala „menhirová“ úvozová cesta. Dnes končí v betonu sousedovy zdi

Opravený roubený štít, situovaný na západ, byl tak vystaven tlaku vody a větru, že se stavitelé opět rozhodli jej celý přikrýt dřevěným „kožichem“. Široká prkna zdobí latě překrývající spáry

Autor fotografií: FOTO: OTA PAJER A AUTORKA

NÁVRAT DO KOKOŘÍNSKÉHO ÚDOLÍ