Mlynářská pohádka

Bylo nebylo. V údolí   řeky Chrudimky se odpradávna těžil   kámen. Byl tady největší pískovcový lom v Českých zemích, z nějž se vozila i část kamene pro výstavbu a opravy Karlova mostu.

Mlýn se už pět set let majestátně zrcadlí ve vodách rybníka

Mnoho krásných pevných staveb, hlavně kostelů, vyzdili staří mistři z toho zlatého pískovce také v povodí řeky. Když z něj postavili mlýn nedaleko Slatiňan, psal se rok 1485.

Proměny mlýna Skály

Pro svou blízkost ke zmíněnému lomu se mohutné stavbě odpradávna říkalo mlýn Skály. Pískovcové kvádry jsou uloženy v nejmastnějším ze šesti druhů jílu, které se v okolí hojně vyskytují. Tenhle na omak připomíná ztuhlé vepřové sádlo. Byl také výborným spárovacím a izolačním materiálem. Dodnes ve spárách mlýna drží. Je z něj vybudována i hráz skalského rybníka, v němž se hromadí voda pro čas, kdy by jí v řece nebyl dostatek. Už neuvěřitelných pět set let totiž voda pohání soustrojí, které dodává energii mlýnu i stavení, v němž žil mlynář s rodinou.

Část mlýna, kde dřív bydleli mleči, dnes majitelé pronajímají rekreantům

A čas běžel. Po několika bezejmenných nájemcích ze slatiňanského panství se v záznamech z roku 1651 objevuje jméno Jan Mlynář. O padesát roků později už měl mlýn dvě složení a jeho výkon se podstatně zvýšil. Léta páně 1738 dílo převzal mlynář Valchař. Doplnil složení o dvě stoupy a vedle mletí obilí, které sem sváželi hospodáři ze širokého okolí, mačkal i olej. V roce 1874 už měl mlýn Skály čtyři kola na vrchní vodu. Klapal veselou písničku, i když tady osmdesát let mlynařili Kabeláčovi. Po nich přišel rod Malinovských.

„Náš praděd mlýn koupil v roce 1907. To tady stála jen část budov, obytné stavení je až z roku 1879,“ navazuje dávnou nit Vojtěch, starší ze dvou bratrů, současných vlastníků. Zůstal na mlýně a mladší Hugo – jak už to v pohádkách bývá – šel do světa. Nepatří však ke hloupým Honzům, a tak získal dobré zaměstnání v pražském astronomickém ústavu Akademie věd. Potkal tam i báječné lidi, kteří mu pomohli dostat se na Vysokou školu ekonomickou.

Vjezd a citlivě renovovaná obytná budova

Rodiče, babička i Vojtěch s rodinou žili dál ve mlýně, ale o všem tady rozhodoval národní správce. Neudržované stavby i technologická zařízení chátraly. V jednasedmdesátém roce se podařilo vlastní dům koupit zpět a o dvacet let později byl mlýn bratrům Malinovským navrácen. Díky jejich píli a finančním prostředkům, které Hugo dovedl „ve světě“ vydělat, repasovali cenná zařízení do původního stavu. Už se sice nemele, ale Francisova turbína dál zásobuje energií celý komplex mlýnských budov.

Sušárna v novém kabátě

Mladší syn se tedy vrátil domů. Tak to vnímá, i když žil třiačtyřicet let v Praze, oženil se tam a zplodil dceru. Ve mlýně tráví stále spoustu času. Je třeba nejen dokončit rekonstrukci areálu a udržovat obrovský pozemek, ale také se brát o stará mlynářská práva. „Nechtěli nám povolit provoz vodní elektrárny. Museli jsme znovu nechat obnovit vodní právo – a nebylo to zadarmo. Úředníci dokonce chtěli odklonit Chrudimku, aby netekla na mlýn! Naštěstí jsem našel v Hydrologickém ústavu v Praze původní mapy a zástupci Povodí Labe i ministerstva životního prostředí naše právo uznali,“ informuje Hugo a vede nás podzimně nostalgickou zahradou kolem rybníka k bývalé sušárně ovoce.

Při přestavbě staré sušárny snad měl Hugo k dispozici kouzelný proutek…

Představa staré sušárny se ovšem diametrálně liší od stavby, která se vynořila za keři. Hugo Malinovský se směje našemu údivu a vysvětluje. „Původní stavbu upravil už kdysi otec jako bydlení pro mlýnské zaměstnance. Jenže domeček byl v zoufalém stavu. Nechtěl jsem ho bořit, protože byl zapsán v katastru už někdy v roce 1720, ale poněkud jsem jej přestavěl. Inspiroval jsem se budovou mlýna v Dráchově, kde se otec po střední škole učil mlynařit. Měla podle jihočeského zvyku dva štíty. Můj domek je tedy i nostalgickou vzpomínkou na otce.“

S využitím starých technologií

Přestože dům působí díky prosklení jednoho ze dvou příčných křídel poněkud netradičně, využil Hugo při jeho přestavbě starých technologií. „Rozšířil jsem základy a nechal po celém vnitřním obvodu stavby udělat pod podlahou větrání. Vzduchové kanály bývaly už na starých hradech a stejným způsobem je odvlhčován i celý náš mlýn. Kanály mají vmístnostech nasávací otvory, aby tam mohl proudit vzduch, zaústěny jsou do komína.“

Z proskleného pokojíku je krásný výhled do zahrady i na mlýnský komplex

Původní část domku má stejně jako mlýn základy z pískovce. Pod částmi, o něž se rozšířil, však už je beton. Stěny vyzděné z cihelných bloků jsou proti vlhkosti izolovány speciální PE fólií a minerální vatou. Dřevěné konstrukce jsou smrkové, okna v domku i v celém obnoveném areálu z modřínu z vlastního lesa.

„Tady v prosklené části využívám od března do konce října skleníkového efektu,“ zve nás majitel do kouzelného prostoru s výhledem do tří stran. „Zvolil jsem tepelně izolační dvojskla s dobrým tepelným odporem, neboť u trojskel bych nevyužil teplo ze sluníčka. Při takhle velkém prosklení se odsud přihřívají i další prostory v přízemí. Pak se přidá teplovzdušný krb, který vytopí celý domeček s výjimkou bazénu a této místnosti. V zimě dochází v proskleném prostoru logicky k většímu ochlazování a o příjemné prostředí se musí postarat plynový kotel.“

Účelná kuchyňka, vytvořená na míru, je hned vlevo od vstupu

Plyn nechal Hugo přivést na vlastní náklady z vedlejší obce. Elektřinu si sice potomci mlynářského rodu vyrábějí sami a průmyslové části, kanceláře a dům, kde žije Vojtěch s rodinou, vytápějí vlastní elektřinou. Turbína však nemá takový výkon, aby utáhla všechno. I v hlavní budově se částečně topí na dřevoplyn. „Škoda, že tady v dolíku pod lesem nemůžeme využít energii slunce,“ zalitoval Hugo, který miluje tradici lehce okořeněnou současnými nápady.

Vodnické starosti

Jednou z velmi příjemných vymožeností je temperovaný bazén v přízemí. Využívá jej nejen pán domu, ale i jeho dcera Šárka, která má své království v podkroví.

Obdivovali jsme i další prosklený prostor – bazén se stylovým předpokojem

„Vodu pro bazén i pro celý komplex musíme brát z vodovodního řádu. Místní voda je narušená. Z Lukavice, to je dva kilometry proti proudu nad námi, totiž pořád sáknou zbytky pyritových kalů. Pyrit se tam těžil a vyráběla kyselina sírová, které bylo třeba pro výrobu střelného prachu zejména za turecké invaze. Náš praděd vedl dlouhé spory s knížetem Ausperkem, majitelem dolu. Když zapršelo a do řeky hrklo víc vody, byla to vlastně naředěná kyselina sírová a docházelo k úhynu ryb a vodní drůbeže i k narušení turbíny.

Těžba sice na přelomu devatenáctého a dvacátého století ustala, ale z odvodňovací štoly, což je mimochodem úžasná technická památka, vytéká pořád kal. Proto jsem obnovil pod Chrudimkou sifon a pouštíme tyto vody pod jez. Na mlýn nejdou, protože maznice na turbíně by vydržely asi tak půl roku,“ přibližuje Hugo „vodnické“ problémy. Vodníček, kterého na zeď u stavidla vymaloval akademický malíř Karel Přibyl, nám však pošeptal, že i tahle část pohádky bude mít dobrý konec. Lidé z příslušných úřadů už začali zbavovat půdu škodlivých zbytků -navezených olejů i pyritu – a chtějí stavět novou kanalizaci a pak čističku. Pokud jim budou síly stačit. Prospějí tak nejenom mlýnu, ale i spoustě lidí, kteří v romantickém údolí mlýna a řeky Chrudimky čerpají novou energii a tráví volný čas. *

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK VAŇÁSEK

Mlynářská pohádka