U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.

JAK SE CHALUPA STALA DOMOVEM

Kategorie: Návštěva | Autor: PAVEL VESELÝ

Ona hraje v pražských divadlech, on působí jako doktor v pražské nemocnici. Z toho by vyplývalo, že budou bydlet v hlavním městě. A přece jsme herečku Slávku Hozovou a jejího muže potkali v domku na vesnici u Hořovic. A na první pohled bylo jasné, že tady nejsou jenom na víkend.

Dům na fotografiích byl nejprve chalupou, kam jezdili jen na soboty, neděle, svátky a dovolenou, než se jednoho dne proměnil v domov k trvalému bydlení. Tento trend se v posledních letech objevuje stále častěji.

   Proč vlastně Slávka Hozová odešla natrvalo z metropole? „To bylo tak. Vyrostla jsem v domku v podstatě na venkově, na okraji Prahy mezi spoustou zeleně a potokem Botičem. To je vzpomínka, která se mi hluboko vryla do paměti. Po studiu DAMU jsem odešla do angažmá v Ostravě, potom v Hradci Králové a bydlela v činžácích. Po návratu do Prahy jsme s mužem bydleli nejprve v žižkovském činžáku, potom na pražském sídlišti. Nakonec moje putování za hledáním vlastního životního stylu skončilo návratem na venkov. Oklikou jsem se pokorně, a hlavně cíleně vrátila k přírodě!“

Změna životního stylu

Jako herečka s láskou k venkovu a přírodě měla rozhodování o změně životního stylu trochu snazší než její muž. Nikdo z herců totiž nebývá obsazen ve všech hrách divadelního repertoáru a nehraje a nezkouší denně. Proto si Slávka dojíždění do Prahy uměla docela dobře představit, zatímco její muž, který je v nemocnici vytížen po celé dny, tolik časové svobody neměl.

   „Nejprve jsme sem jezdili jen na víkendy, prostě jako na chalupu: upravovat dům, krášlit zahradu, a když bylo všechno jako ze škatulky, jelo se do Prahy. Marně jsem toužebně otáčela hlavu za svým baráčkem, oázou klidu a míru. Jednoho dne musel nastat zlomový okamžik, ve kterém jsem vyslovila přání, abychom se sem přestěhovali nastálo. V dlouhé diskusi mě manžel upozorňoval na zápory tohoto činu. Kladů to mělo podle něj vskutku málo. Ale když viděl, že jsem neoblomná, mlčky se zvedl, nechal mi tu auto, odešel na nádraží a odjel vlakem do paneláku. V neděli večer jsem se jako obvykle vrátila do Prahy a manžel mi řekl tři slova: Jdeme do toho.“

Z chalupy do stodoly

Aby měli prostředky na rekonstrukci, museli prodat byt. Dva roky bydleli na stavbě, než starý dům proměnili ve stylové obydlí. „Byla to sto let stará chalupa se stodolou, chlívky, venkovní kadibudkou, se senem na půdě a zabydlenými kunami, se shnilými okny a podlahami, s houpajícími se stropy,“ přibližuje tehdejší stav nového domova paní Slávka. „Měla jsem takovou ideu, že ze stodoly bude studio, něco jako tvůrčí dílna-herecký ateliér, ale nakonec k tomu nedošlo. Okouzlila nás atmosféra stodoly, takže v původním domě jsme vybudovali odkládací prostory, místo pro kotel na vytápění, šatnu, žehlírnu, botárnu, koupelnu, saunu a hostinskou místnost, zatímco vlastní bydlení jsme soustředili do bývalé stodoly.“

   Do ní vestavěli moderní kuchyň se všemi současnými technickými pomocníky. Veliký pokoj je širokým dřevěným schodištěm spojený s otevřenou galerií, za kterou pokračuje obytná půda nad zděným domem. Na zahradě vybudovali bazén přitápěný vodou ohřívanou ve slunečních kolektorech.

   „Když se jedním dechem vyjmenuje přítomnost moderní kuchyně, koupelny, sauny a bazénu, může to působit ,zazobaně‘, avšak v tomto případě nejde o žádnou ,pompu‘. Myslíme na praktičnost. Od května do září si můžeme zaplavat v bazénu, kdykoliv zajít do sauny, kterou máme rádi, a nemusíme za ní jezdit kilometry daleko. Zahradu jsme osázeli novými stromy, za humny máme louky a brdské lesy. Jsme v přírodě, jak jsme si přáli, a žijeme tak, aby nám dům a věci v něm dobře sloužily, nikoli abychom my byli jejich otroky. Protože už jenom údržba a neustálé kutilství nám zaberou spoustu času…“

Rady architekta i vlastní nápady

Původní zahrada byla plná starých křovin a vysokých stromů. Všechny švestky byly nemocné šarkou, takže je museli tak jako tak vymýtit a zahradu pak podle vlastních představ zalesnili. Zahrada si žije svým životem devatenáct let – to ovšem netušili, jak rychle si příroda umí svoje území podmanit. Nejspíš teď přišla chvíle zajít za zahradníky nebo zahradními architekty, aby pomohli a poradili s její další úpravou a obnovou.

„Samozřejmě by to nebylo poprvé,“ říká Slávka Hozová. „Kamarád architekt nám dělal poradce v první fázi přestavby domu. Všechno zakreslil, propočítal technologické postupy a statiku. Byla jsem pověřena organizací řemeslníků. Stodola ,musela jít dolů‘, dělaly se základy, kopala kanalizace, montovalo se topení, pak přišel na řadu sádrokarton, odborně se zateplovala střecha a podkroví polystyrenovými kuličkami.“

   Velmi organicky je k původnímu domu a někdejší stodole přistavěna prosklená veranda, která spojuje oba obytné prostory a budí dojem, že je tady odjakživa. Je obyvatelná po celý rok, a tím, jak je zabydlena květinami a nábytkem, působí jako zimní zahrada. Je z ní hezký výhled na bazén, na zahradu se stromy, na venkovní krb, který je součástí prosté venkovní kuchyně. Dozvídám se, že některé prvky stavby vznikaly vskutku na rýsovacím prkně, jiné za pochodu během stavby.

   „Jinak probíhá stavba na zelené louce, jinak přestavba sto let starého domu. Všechno se na papíře vymyslet nedá,“ vzpomíná na tu hektickou dobu paní domu. „Koukala jsem samozřejmě do časopisů, po jiných domech, po domech přátel, poslouchala jejich rady, a z toho všeho se rodil náš styl bydlení. Objednávala jsem další a další řemeslníky. Někdy jsem zažívala horor, někdy příjemné překvapení. Například s dřevěnými schody na galerii. Byly nakresleny tak, aby nezabíraly moc místa, takže byly dost příkré. Truhláři přivezli obrovské monstrum, které mě vyděsilo, ale já neměla to srdce poslat je zpátky. S napětím jsem čekala na výsledek. Když je nainstalovali, zavolali mě. Schody jsou dominantní, pěkné a hlavně pohodlné! Truhláři ze zkušenosti dobře věděli, že se po takových schodech nechodí jenom jednou denně. Dodnes oceňujeme jejich důvtipnost.“

   Na výběr řemeslníků má Slávka Hozová vyhraněný názor. Myslí si, že dobré řemeslníky je dobré hledat nejenom na doporučení, ale taky se porozhlédnout po svém nejbližším okolí, protože člověku, který se chce nastěhovat do nového prostředí, to pomáhá dotvářet vztahy se sousedy. Kromě toho místní malé party jsou pružné a dokážou stavebníkovi lépe vyjít vstříc, než velké stavební firmy.

   „Například během stavby jsme se s manželem rozhodli změnit velikost a umístění oken. Myslím, že firma by s námi vyběhla, kdežto pro ,naše hochy‘ to nebyl problém.“ Domov s velkým D

A jak se naplnila očekávání, s nimiž se manželé Hozovi do přestavby domu pro trvalé bydlení pouštěli? „Manžel přes ten počáteční úlek a úprk zpátky na Prahu způsob života na venkově přijal. Jsme tu rádi, jsme tu šťastni. Už dávno jsme si zvykli na směr a cíl našeho cestování. Místo z města na chalupu jezdíme z domova s velkým D za prací do města. Já do divadla, manžel do nemocnice.

   Navíc mě těší, že jsem tady našla partu talentovaných lidí, se kterými jsem zde obnovila tradici amatérského divadla. Založili jsme Divadlo na Vísce Hořovice a už nastudovali svou první inscenaci – variaci na hru P. Shaffera Equus, která měla mimořádný ohlas mezi hořovickými i pražskými diváky.“

Popisy k obrázkům

K odpočinku nebo rozhovorům dobře slouží křesla a pohovka z mořské trávy

Venkovskému domu docela sluší moderní kuchyně

Veranda poskytuje po celý rok spojení se zahradou i vzdálenější přírodou

Světlo ze stropního okna hezky modeluje prostor pod sebou

Půda nad původním zděným domem se proměnila v prostorné a útulné podkroví

Kuchyňská dekorace na okně

Letní kuchyně s kamenným krbem slouží od jara do podzimu

Centrem letního altánu, který poskytuje příjemný stín, je „sluneční stůl“

Slávka Hozová se svými hadrovými spoluherci z Tyjátru na káře, s nímž v létě putuje po hradních nádvořích

Také dřevěná terasa před domem nabízí místo k odpočinku

Autor fotografií: FOTO: AUTOR

JAK SE CHALUPA STALA DOMOVEM