U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Historie je dar
Kategorie: Venkov | Autor: MIL
ZAHRANIČÍ
V jihozápadní Francii mezi Bordeaux a Bayonne leží kraj, nazývaný Landes nebo také Grande Lande, což by se asi nejsnáz dalo přeložit jako Velká země. Ve slavném filmu stejného jména se tou “velkou zemí” rozumí rozlehlé území v Americe, kam přijíždí “zelenáč” Gregory Peck, aby se tu utkal s drsnou, nebezpečnou přírodou a jejími ještě drsnějšími obyvateli. Francie nemá monumentální rozměry amerických stepí, přesto si ten širý kraj, ohraničený na jihu masivem Pyrenejí a na západě Atlantickým oceánem, název Grande Lande plně zaslouží. Na rozdíl od své americké jmenovkyně to ovšem není země nebezpečná ani drsná, ba právě naopak. Odedávna dýchá ten kraj pastevců a rolníků mírem, klidem a pohodou. Čas tady zřejmě nikdy nehrál příliš velkou roli. Hodiny proklouzávaly pastevcům mezi prsty stejně jako vlna z jejich ovcí, když si pletením krátili dlouhou chvíli. Každé jaro se vydávali se svými stády na sever na nekonečně zelené pastviny a pak celé měsíce pozvolna procházeli krajem od osady k osadě a jako dávní trubadúři sebou přinášeli novinky, příběhy, vyprávění. V zemích, kde si váží své historie, vědí, že stojí za to připomínat si, jak žili předkové. Vědí to i ve Francii a tak v roce 1968 vznikla myšlenka vybudovat na území Grande Lande – na základě dochovaných dokumentů i ústních svědectví – jednu takovou osadu a pokusit se tak uchovat neopakovatelného ducha a atmosféru minulých časů. Osada Marqueze dnes vypadá přesně tak jako v roce 1836, v době, kdy v ní žilo zhruba čtyřicet lidí a kdy byla jednou z největších v celém kraji. Ten měřil tehdy ve svém nejširším místě 32 kilometrů – což je pro zajímavost víc, než má dnešní Paříž – a jeho obyvatelstvo čítalo tři tisíce duší. Jádro tohoto skanzenu neboli “ekomuzea”, jak říkají Francouzi, tvoří majestátní dům Marquezů, v němž bydlela nejbohatší zdejší rodina. Budova byla pečlivě restaurována a postupně obklopena dalšími stavbami, vybranými z celého kraje. Ty byly podle skandinávské metody rozebrány na jednotlivé prvky a na místě pak opět složeny dohromady. Jejich zdi ze dřeva a mazaniny, natřené vápenným mlékem, většinou podpírají trojstrannou sedlovou střechu, přecházející na západě v jakýsi vějířovitý přístřešek, který skýtal ideální ochranu před špatným počasím. V létě se tu jedlo a odpočívalo, vítali a přijímali se zde hosté. Přístřešku se říkalo “estantade” a byl neodmyslitelnou součástí domu. Pozval-li majitel návštěvníka dál, vstoupil s ním do rozlehlé společné světnice téměř bez oken, vyhřívané a osvětlované impozantním krbem. Z ní se pak vcházelo do kuchyně, do přístěnku na mytí nádobí a do řady pokojů, protože nebylo žádnou vzácností, že pod jednou střechou žilo i několik generací. Podlaha bývala z pálených cihel a nábytek tvořily jen nejnutnější kusy: dlouhý stůl, několik lavic a nějaká ta truhla či skříň jako úložný prostor. A pak samozřejmě židle. Spousta krásných, vyplétaných židlí, které byly znamením zámožnosti majitele. Postele měly nad sebou neodmyslitelná nebesa, protože se spalo přímo pod stropem z tašek. Na jakési “návsi” skanzenu je i řada dalších zajímavých staveb. Je tu kurník na vysokých nožkách, v němž byly slepice v bezpečí před liškou. Je tu pec, v níž se denně pekly pecny křupavého chleba i malé bochánky, plněné šunkou. O kousek dál vykukuje z révového loubí bílá fasáda nájemního domu, vedle něj je pak nejstarší budova zdejší lokality, dům Le Mineur, jehož vznik se datuje rokem 1772. Jeho nezasklená okna, opatřená jen prostými dřevěnými mřížemi, jsou dokladem toho, že v té době se žilo převážně venku. Cestička, vinoucí se mezi borovicemi, zavede návštěvníka k další skupince budov, jíž vévodí mlýn s mlýnicí a vysoká stodola. Najdeme tu i hospodářské stavby z hrubého dřeva: ohradu pro ovce, stodolu na povozy, úly. Tyhle osady bývaly v minulém století téměř soběstačné. Do města, často vzdáleného mnoho kilometrů, se chodilo jen na trh nebo k holiči. Některé takové “samoty” mívaly i svůj vlastní kostelík, školu nebo hospodu. Rytmus života se tu řídil ročními obdobími a polními pracemi, pro věřící i nevěrce tvořily časové předěly jednotlivé svátky a tradice. Dnes se obyvatelé zdejších vesnic mění na pastevce či honáky, mlynáře či pekaře jen na chvíli, pro svou potěchu a pro zábavu turistů. Osvojili si znovu práce svých předků a tak se v tomto muzeu pod širým nebem odehrávají žně a mlácení obilí, orba a setí žita či prosa. K životu tu vzkřísili i krásný obřad Křížů svatého Jana. Místní ženy sbírávaly kdysi jarní byliny (řebříček obecný, fenykl, kapradiny), které měly moc zahánět zlé duchy. Rostliny pak splétaly do malých křížů, do jejichž středu přidaly několik žitných klasů (aby byla bohatá úroda) a pár malých růžiček (pro krásu). Lidé si je zavěšovali nad vstupní dveře domů, chlévů i stájí a prosili tak Boha i Přírodu za dobrý rok. Návštěvníci skanzenu to mohou dělat i dnes, protože tento krásný zvyk po mnoha letech zase žije.
