U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Devatero řemesel, desáté country
Kategorie: Návštěva | Autor: Michal Rubáš
V jinak nevelké republice máme Hoštic sedm, ale jen jedny jsou známé takřka všem. Filmovými komediemi plnými sena a jahod je proslavil režisér Zdeněk Troška a Michal Tučný vesničku povýšil na poutní místo country muziky. Další Greenhorn, zpěvák a čaroděj na foukací harmoniku Tomáš Linka, je už naturalizovaným Hoštičákem a pokračovatelem tradice.
Začátky nebyly tak jednoduché. “Dva roky jsme s mojí ženou křižovali po republice a hledali něco vhodného na relaxaci o víkendech a dovolených. Soustředili jsme se hlavně na oblast východních Čech, ale přišli jsme s křížkem po funuse, protože v době před dvaceti lety už byly všechny chalupy hodně přebrané. Až jednoho dne přišel Michal s typem na Hoštice. V horní části návsi byla k mání chalupa, přímo naproti té jeho.” Stavení ve stylu selského baroka, postavené někdy kolem roku 1850. Údajně rukopis lidového architekta Bursy, který to má ve zdejším kraji něco jako patentované. Cena nebyla přemrštěná, jednání rychlé, takže Tomáš Linka přišel, viděl a koupil. Většina nezasvěcených vidí na samém počátku práci s úpravami maximálně na pár víkendů, leč procitnutí do reality na sebe nedá dlouho čekat. “Bydlela tu osamělá stará paní. Dodnes mám jasně v paměti, jak mi vyrazily poty, když jsme dům prolezli pořádně. Život té babičky se soustředil do jediné místnosti, kterou její syn ještě přepažil dřevotřískovou příčkou, aby se zbytečně neprotopilo.”
Od konví ke koupelně
Linkovi správně odhadli, že podlaha je grunt a od té se musí začít. Asfaltové linoleum se na rubové straně nechtělo pustit předválečných novin a ty zase prken podlahy. Bylo třeba zakleknout a domlouvat těm vrstvám po centimetrech. Nože a drátěné kartáče odhalily prošlapanou, částečně plesnivou a červotočem prolezlou podlahu, kterou do té doby drželo pohromadě právě to lino. Kmitat s konvemi ke studni pro vodu na mytí i vaření se může zdát romantické jen do času. S tím bylo potřeba něco udělat – a tak se v první fázi zrodil Linkův akvadukt. Z chalupy protáhl rouru a venku zakopal největší nádobu od Rotta, fungující jako provizorní předchůdce jímky. Nic geniálního, ale pro nosiče vody byla jedna cesta ušetřena. “Samozřejmě, že to bylo primitivní, a právě proto jsem na akci voda usilovně pracoval dál. Do studny jsem ponořil čerpadlo, napojil hadici a na opačný konec namontoval vodovodní kohoutek.” Později instalovaný darling a elektrický bojler už byly opravdovou civilizační vymožeností. Problém vody byl vyřešen a zbývalo “jen” udělat něco s tím nedůstojným rácháním v umělohmotné vaničce. Variant pro umístění koupelny nebylo zase tolik, zvláště neměla-li ukrajovat z obytného prostoru. Volba padla jednoznačně na černou kuchyňku, přístupnou z chodby. Bylo v tom hodně odvahy a odhodlání. Linkův zažloutlý výuční list z oboru formovač žáruvzdorné keramiky, nedostudovaná stavební průmyslovka a praxe ve Výstavnictví byly oporou spíše morální. “Do stavby jsem se pustil sám, i když přiznám, že zednické nádobíčko jsem měl v ruce poprvé v životě. Když se chce, přesně řečeno musí, jde všechno. Pokud mne přibrzdil nějaký problém, prokonzultoval jsem ho v místní hospodě nebo mi stačila praktická ukázka přímo na místě samém. Se stavebními pracemi jsem si poradil celkem hravě, ale rozvod vody a odpady jsem rád svěřil odborníkovi.” Dnes je chalupa po generální rekonstrukci, takže podoba původní koupelny se šíří už jen ústním podáním. “Stejně ale s úžasem vzpomínám na ty pionýrské časy, kdy samodomo všeho druhu bylo spíše nutností, než že bych nevěděl co roupama. K mání toho moc nebylo a člověk byl vděčný, když nějaký přebytečný materiál získal od souseda, popřípadě ho směnil za to, co zase neměl on.”
Bezodpadové technologie
Zednickou zručností a zběhlostí i v jiných řemeslech už si byl tak jistý, že bývalý špejchar hravě proměnil v obydlí pro své dvě dcery. K ukázkám Linkova stavitelského umu patří kamenná vstupní branka, ukončená klasickým klenutým obloukem. V jinak nenápadném plotu s cihlovými sloupky a laťovými poli je to opravdová třešnička na dortu. “Místnost, kde máme ložnici, mi připadala tmavá, proto jsem se rozhodl pro radikální řešení. Zvětšit okno a ve směru do uzavřeného dvora vybudovat francouzské dveře. Ono se to pěkně čmárá po papíře, ale když se zakousnete do kamenné devadesátky zdi, kde některé šutry mají metrák, napadne vás, že původní stav vlastně nebyl tak úplně k zahození. Nepořídit si kango, pracanta k nezaplacení, mlátil bych do toho možná ještě dneska.” Hora kamení, která by nakrmila pár nákladních tater, ovšem navodila nerudovský problém – kam s ním? Praxe každého naučí, že zdánlivě nepoužitelný materiál se nelikviduje. Je to koloběh všech rekonstrukcí, kdy hromada čehokoli ponouká k dalším projektům. Hledáme-li příklady bezodpadových technologií, nalezneme je právě tady. Z kamenů tak v části zatravněného atria vznikla terasa.
Pecí proti nespavosti
Klenotem centrální místnosti je pec ze světlých kachlů, kontrastujících s tmavými dlaždicemi v manipulačním prostoru a navazující dřevěnou podlahou. Tady s kutilským elánem většinou nevystačíme a nemá-li se pec proměnit v nefunkční dekoraci, je záhodno svěřit se do rukou odborníka. “Obrátili jsme se na kamnáře a smekám před ním, je to mistr všech mistrů. Sedmdesátiletého pána jsme poměrně dost dlouho ukecávali, až nakonec slavnostně prohlásil: ,Dobrá, ale jste poslední’. Vyměnil propálenou troubu a kompletně zrekonstruoval celé topeniště. Spatří-li obyčejný smrtelník, znající jen ústřední topení, ty serpentiny vnitřností, nestačí žasnout, jak je to vykoumané. Neuvěřitelně důmyslné rozvody a v každém místě jiná teplota. Jiná pro vaření, pečení nebo třeba sušení ovoce. Samozřejmě, i pro vyhřáté ležení. Já se tomu pohádkovému Honzovi, co ho z pece sundala až vidina princezny, ani trochu nedivím.”
Harmonizující všehochuť
Když skončí nepopulární hrubé práce, dojde konečně na ty fajnovosti. “Vyřezávané konzole nad každým oknem i všechny poličky jsou moje dílo. Žádná dřevotříska, žádný supermarket, ale poctivý materiál a co kus, to originál. Než jsem si postupem času pomohl ke slušnějšímu nářadí, znamenalo to každé prkýnko přišlápnout na židli, řezat a jeho pootáčením docílit žádaných tvarů.” Tmavý odstín nábytku v sednici dává vyniknout světlé palubkové podlaze a naopak. “Prádelník jsme kdysi pořídili za neuvěřitelné čtyři stovky v bazaru s nábytkem. Ve výborném stavu a stačilo ho jen vyčistit a oživit včelím voskem. Horší to bylo se šifonérem, ze kterého jsem musel ve všech těch záhybech a kudrlinkách odstranit kdysi tak oblíbené fládrování. Starý rozviklaný stůl, zkroucený podle vlnobití podlahy, jsem kompletně zrestauroval a vyrobil k němu lavici. Povrchovou úpravou ve finále se mi podařilo docílit dojmu, že se jedná o komplet, který k sobě patřil odjakživa. S ohledem na tělesnou výšku našich předků před sto lety nastal problém s postelí, jedním z mála původních kusů, které tady zbyly,” ví, o čem mluví, bezmála dvoumetrový Tomáš Linka. “Čela jsem zachoval a postel prodloužil. Drátěnka posloužila jako prohazovačka na písek, protože z té vany by mě museli vyprošťovat kladkostrojem.” Ložnice, komplet manželských postelí s nočními stolky a zrcadlem, opět výhodná koupě v bazaru, byla importována z Prahy. Čalouněné židle, `a la zámecké, překvapivě nepocházejí z tohoto zdroje a o jejich původu se mluví šeptem. “Získal jsem je od jistého jevištního technika, jinak řečeného kulisáka, z jednoho severočeského divadla. Za kořalku zaklížil všechny rozviklané spoje a fundus oživil do neskutečné záře.” Doplňky, od hmoždířů, kafemlýnků, hodin až po petrolejky, jsou dědictvím z domácího depozitáře. “Táta sbíral sice všechno, ale měl v tom naprostý chaos, který ospravedlňoval tím, že každý systém svazuje a ubíjí rozmach fantazie.” Z kategorie chalupáře-náplavy se Tomáš Linka záhy vypracoval na chalupáře-obyvatele. “Je toho hodně málo, čím mě Praha láká. Kdyby to záleželo jen na mně, pak neváhám ani na okamžik,” opíše kruh rozmáchnutou rukou.
