Chodské slavnosti: Folklor, který má hluboké kořeny

Tančí a zpívá se na několika pódiích. Navštívit můžete i zdejší památky odkazující na slavnou minulost města, foto: město Domažlice

Do centra Domažlic se opět sjedou dudáci z celého Česka i zahraničí a město roztančí buláci v lidových krojích. Právě pestré a nádherně zdobené kroje jsou jedním z pokladů místního kraje, stejně jako koláče z kynutého těsta s povidlovou, tvarohovou a makovou náplní.

Folklórní slavnosti v Domažlicích patří k nejvýznamnějším a nejstarším u nás. Letos se konají v termínu 8. až 10. srpna. Vychází z tradiční svatovavřinecké poutě a bohatých zvyků Chodska, které se v tomto regionu zachovaly v nebývale čisté podobě. „Je to tím, že v chudých horských oblastech se životní styl venkovanů měnil pomaleji. Lidé tu v krojích chodí dodnes. Máme tu dva základní typy. Jeden se nosí v dolním Chodsku v okolí Mrákova a druhý v horním Chodsku kolem Postřekova. Dříve si ve svátek lidé oblékali honosný barevně vyšívaný kroj a ve všední den mnohem prostší černý. Černý byl i šátek okrášlený pentlemi, kterým si ženy zakrývaly vlasy,“ vysvětluje Jaroslav Cvek, vedoucí programového oddělení Městského kulturního střediska Domažlice.

S výrobou krojů souvisí také další chodská řemesla – tkaní kanafasu a paličkovaných krajek. Paličkování vyžaduje velkou zručnost, je náročné na čas a trpělivost. Ženy se mu věnovaly doma, dnes už ale ruční paličkování ovládá málokdo. Se spřádáním nití do kanafasové látky je spojena oblast Postřekova, kde se mu věnují i v současnosti.

Na festival se sjíždějí soubory lidové muziky ze všech koutů republiky, foto: město Domažlice

Chodská keramika

Výrazné barevné vzory jsou kromě krojů běžné také pro zdejší keramiku. „Objevuje se u ní nejen bílý, ale i černý základ, na kterém jsou pak namalované barevné květy. Časté jsou zlaté klasy, rudé máky nebo modré pomněnky,“ vyjmenovává hlavní motivy Jaroslav Cvek. Pro původní chodskou keramiku jsou charakteristické také bílé linky na červenohnědém podkladu. Vznik tohoto populárního ornamentu se datuje do 18. století, kdy se Chodsko stalo vyhlášenou hrnčířskou oblastí.

Chodové, ochránci hranic

S Chodskem a jeho obyvateli, kterým se podle jejich nářečí – buláčiny – říká buláci, se pojí nejen svébytná kultura, ale také výjimečné postavení zdejších sedláků související s jejich zvykovou ochranou hranic. Chodové za své služby získali od krále svobodu a podléhali pouze jemu. Napadení pohraničí oznamovali do vnitrozemí výstražným ohněm na Veselé hoře, která se nachází v blízkosti Domažlic. Od druhé poloviny 17. století stojí na vrcholu kopce kostel svatého Vavřince. Nechala ho postavit žena zdejšího mydláře Zuzana Veselá jako poděkování za uhašení velkého požáru města.

Pouť na Veselou horu je součástí folklórních oslav, foto: město Domažlice

Místo husy králík

Poutě na Veselou horu byly původně tři – svatojánská, mariánská a svatovavřinecká. Nejvýznamnější z nich, svatovavřinecká, se koná už od roku 1851. „V minulosti se jí říkalo také králičí, protože chudí obyvatelé nedalekého Bezděkova mívali k slavnostnímu nedělnímu obědu místo husy králíka. Poutníky jdoucí nahoru tak vítaly slavobrány s vycpanými kožkami králíků. Součástí poutí bývala také lidová zábava, což obnášelo vystoupení potulných herců, taneční veselice, a nechyběly ani kramářské boudy s řemeslnými výrobky. Později se postupně přidával i další folklórní program,“ objasňuje Jaroslav Cvek.

Pouť tradičně probíhá o některém z víkendu kolem svátku svatého Vavřince, který připadá na 10. srpna. Podobu folklórní slavnosti začala nabývat během první republiky. Přispěli k tomu také umělci opěvující Chodsko a jeho lidové zvyky, například spisovatel a kněz Jindřich Šimon Baar nebo Božena Němcová a její spisy vydané jako Obrazy z okolí domažlického. V období komunismu začal být církevní ráz slavností nežádoucí, ale mezi lidmi byly natolik oblíbené, že si je nikdo nedovolil úplně zakázat. V roce 1955 proběhl první ročník Chodských slavností, jejichž program se odehrával pouze v Domažlicích, nikoli na Veselé hoře. Církevní pouť byla krátce obnovená mezi roky 1968–1969 a pak až v 90. letech. „Cestou na Veselou horu poutníci zpívají mariánské písně. Mše se slouží pod širým nebem, a to v sobotu i v neděli. Později zde probíhá doprovodný program,“ doplňuje Jaroslav Cvek.

Chodské národní kroje jsou krásně barevné, foto: Město Domažlice

Oblíbení dudáci

Nynější folklórní festival je třídenní. Každoročně ho navštěvují tisíce lidí z celého Česka i zahraničí. Největším lákadlem je vystoupení dudáckých, dechových a jiných kapel. „Především bych chtěl pozvat na Národní přehlídku dudáků, která proběhne v zahradě pod Chodským hradem. Na stejném pódiu se o něco později koná i vzpomínkový pořad na Antonína Konrádyho „Bul bych já to chlap“, jenž připomene tohoto světoznámého dudáka. V sobotu ve večerních hodinách se na pódiu u brány na náměstí Míru uskuteční dudácké štandrle Jírka dudák v podání Národopisného souboru Postřekov. Pro děti i jejich rodiče máme přichystáno třeba divadelní představení Po stopách Hanýžky a Martínka aneb Baarovo dětství, ve kterém účinkují děti z místních národopisných souborů,“ uzavírá Jaroslav Cvek.

Text: Lenka Kašparová, foto a zdroj informací: město Domažlice

Chodské slavnosti: Folklor, který má hluboké kořeny