U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.

Chata “na mlýnském”

Kategorie: Návštěva | Autor: Marie Rubešová

Místo, kde před dvanácti lety vyrostla tato chatička, leží v krásné přírodě na břehu řeky Jihlavy. A protože úseky, kde voda čile běží korytem, byly zajímavé pro stavitele mlýnů, budiž vzpomenuto, že i tady jeden stával.

Základy mlýna jsou ještě dnes dobře čitelné. Jedna z užších stran obdélníku kopíruje řeku. V této části zbyly polorozbořené kamenné zdi. Posledního mlynáře Emila Freiticha už tu jinak nic nepřipomíná. I smaltovaná cedulka, zdobící kamenný pozůstatek jeho klepáče, nese jméno nového majitele. Na opačném konci základu té kdysi rozlehlé stavby sedí jako hříbek bílá chatička s hnědým štítem. Oldřich Navrátil tady rád odkládá své herecké podoby a stává se sám sebou.

Údolí skřeků

Poprvé se objevil v těchto místech vzdálených asi patnáct kilometrů od rodné Třebíče, když mu bylo půl roku. Samozřejmě nedorazil po svých, ale v pevném batohu. “Rodiče byli trampové a vodáci a jezdili do osady o kus dál proti proudu. Jmenuje se Údolí skřeků a přiznám se, že jsem se nikdy neptal, proč. Považoval jsem ten název za samozřejmost, o níž se nediskutuje. Bezpochyby souvisí se zpěvem, který tady v přírodě nikoho nerušil. Jezdil jsem tam odmala v každé volné chvíli,” vzpomíná. Osadu tvořilo původně dvanáct rodin, ale ty se samozřejmě rozrůstaly a potřebovaly víc prostoru. Proto si Navrátilovi, tedy rodiče, postavili vlastní chatu o kus dál, tam, kde Jihlava tvoří velký meandr. Když Oldřich se sestrou vyrostli a založili rodiny, začalo být i v rodičovské chatičce těsno – a historie se opakovala. “Vůbec jsem nezaváhal, kde shánět pozemek. Tady je tak krásně, že by člověk musel být z kamene, aby to neměl rád. Vy jste si k návštěvě taky vybrali krásný čas,” chválí chatař.

Podle “mustru” z Květnova

Louka lemující příjezdovou cestu je posetá pampeliškami, česnekové rostlinky, chlouba pěstitele, stojí na záhonu jako vojáci a dobře ošetřené rovné stromky mají pěkně zaděláno na květy. Rostou tady pár kroků od řeky nějakých deset roků. Dobu, kdy jejich pěstitel vyjednával o koupi starého mlýna, nepamatují. “Znal jsem strýčka posledního mlynáře. Chodíval tady v širokém klobouku s dřevěným foťákem. Pořád se s polorozpadlými zdmi nechtěl rozloučit, přestože s tím zřejmě neměl žádné plány. Ale pak umřel a mlýn zdědil nějaký Brukner. Taky nechtěl prodat, ale toho už jsem ukecal.” Obnovit celé rozlehlé stavení Oldřicha ani nenapadlo. Byl odchován mezi chataři a tíhnul zase k chatě. O její podobě nemusel dlouho uvažovat. Jeho přítel Otakar Krpálek, stavař z Třebíče, projektoval jednu, která mu padla do oka. “Stojí v Květnově. Byl jsem se tam podívat a tak se mi líbila, že jsem si nechal postavit tu samou. Dokonce se velikostí přesně hodila do prostoru, který jsem jí vyměřil. Rozhodl jsem se totiž stavět ne v hranicích bývalé stavby, ale napříč v její obytné části, tedy dál od řeky.”

Z cihel a “modráku”

Chata vyrostla z děrovaných cihel na podezdívce z místního kamene zvaného klokočák. Místní mu podle zabarvení říkají modrák. Stavěli kamarádi, hlavně Česťa ze sousedního Čihalína, ale i budoucí majitel přiložil rád ruku k dílu. Jeho otec je instalatér a tak od něj tu a tam něco okoukal. Sedlová střecha chaty je pokryta betonovými taškami v příjemné načervenalé barvě. K nebi z ní vyčnívá ne jeden, ale dokonce tři komíny. “Na ten nejblíž hřebeni je napojena kuchyň a koupelnový válec, na menší vlevo krb a komínek vpravo je pro kotel etážového vytápění,” rekognoskuje chatař střešní terén. “Tady v komoře u vstupních dveří máme starý válečný kotel Strebel,” ukazuje nám zajímavý kamnářský kousek. “Pořád bezvadně slouží. Dostali jsme ho od dědy mé ženy, který nám pomohl i s instalací. Do toho jsem se moc nehnal. Ale všechny obklady, co jsou tady, prošly několikrát mýma rukama.” Palubky jsou smrkové, dlažba keramická. Byli rádi, že takovou v přírodním tónu vůbec sehnali. Koncem osmdesátých let ještě nebyl moc výběr. Na části podlah je korek – několikrát opatřený bezbarvým lakem, aby se neošlapal. A koberečky jsou z Valašských Klobúk. “Babička mé ženy, zase ta z druhé strany, byla z papučářské firmy – a tohle je pozůstatek,” provází nás hostitel svým druhým domovem.

Ve dvou to jde líp

Srdcem většiny chat a chloubou jejich majitelů bývá krb. Nejinak je to u Navrátilů. V hlavním obývacím prostoru nedaleko schodů do podkroví jej měli postavit odborníci ze speciální krbařské firmy. Jenže když se neobjevili ani ve druhém dohodnutém termínu, vyřešil Oldřich věc jinak. “Zajel jsem jako obvykle do Čihalína pro Česťu. Kamnář není, ale má talent. Postavil krb, který perfektně táhne. Nekouří, jen občas vystřelí. Ale to bude spíš dřevem. Sousedům stavěla krb firma a mají s ním pořád nějaké problémy. Tak jsem nakonec rád, že se odborníci neobjevili. Dokonce jsem si nad krb vlastnoručně zazdil i pár kachlů ze starých rozbořených kamen, co jsme našli v mlýnské sednici.” S dřevem nemají chataři u Jihlavy problémy. Pracovníci Povodí Vltavy břehy občas prořezávají a kmínky, uchycené většinou z náletu, levně prodávají. “Jsou rádi, že je nemusejí nikam vozit. Pořežou dřevo do rázů, dokonce mi to dotáhnou až sem,” ukazuje chatař na skládku u kůlny, v níž už předchozí “várka” pěkně vysychá. I při přípravě otopu je vítána pomocná ruka kamaráda Česti. Přijede s traktorem a přiveze motorový klín, který zajede do klád jako po másle. “Já totiž pilu nemám. Ani ji nechci. Když jsme dělali střechu na baráku v Třebíči, přišel jsem o kus prstu. Vrátek mi spadl na ruku. Už je to patnáct let a některé práce mi pořád nedělají dobře. Ale štípat polínka zaplaťpámbůh můžu.” Při pohledu na schody z dřevěných špalíků už člověk jaksi předpokládá, že se na jejich stavbě podílel čihalínský Česťa. Omyl. Tentokrát zajel na návštěvu Pavel Čáp, řemeslník z nedaleké vsi. A špalíková skládačka je z výrobny v Chotěboři.

Šoumen po dědovi

Z novin i televizních pořadů známe řadu chat a chalup, na nichž tráví volné chvíle ti, co upsali duši herecké profesi. Mnozí se také navštěvují, společně oslavují životní jubilea, svátky… Oldřich Navrátil je v tomto směru atypický. Zapustil kořeny mezi trampy a chataři z Třebíčska už jako malý kluk – a svým přátelům zůstal věrný. Jen výjimečně se tu objeví některý z kolegů nebo režisérů, když se připravuje nový kus. Chatku a její romantické okolí si Oldřich užívá hlavně se ženou Dášou, dcerou Terezou a kokršpaněly Bety a Fifi. “Žena vystudovala uměleckoprůmyslovou školu, což se projevuje i tady. Dokrášluje interiér a pečuje o kytky. Já mám na starosti zeleninu. Ředkvičky, cibuli, hrášek, salát, pórek a hlavně česnek. Ten mám vždycky perfektní. Je příjemné sáhnout si na záhon, hrabat se trochu v hlíně. Býváme tady celé léto, užíváme si to. I dcera má k chataření a přírodě dobrý vztah. Jablíčko zkrátka nepadlo daleko od stromu.” A když jsme u jablek, v malém sádku vedle zeleninových záhonků se právě nalévaly květní pupeny dvou jablůněk. Pak je tu vysoká švestka, zelená bluma a pár angreštů, které Navrátilovi milují. Ovocnářství je Oldřichova starost. Jen s řezem mu občas přijde pomoct kamarád chatař. Kdo by neznal z divadla i z filmů a televizních inscenací figurky Oldřicha Navrátila, v nichž dostává často příležitost jeho svérázná komika, těžko by hádal profesi. Kde se v něm vlastně to komediantství vzalo? “Asi jsem něco zdědil po dědovi Josefovi. Byl to šoumen a hospodskej bavič. Hrál dobře na harmoniku a lidi ho měli rádi. Taky byl díky těm neustálým štamprličkám pořád spařenej, což naštěstí není součást dědictví. A na gymnáziu jsem měl výborného profesora, Ladislava Nováka, který to dědictví ve mně probudil.” Na dědovu harmoniku už hrává někdo jiný. Ale ke zpěvu má herec i chatař Na-vrátil blízko. Sedávají u ohniště, kam vůně dřeva a opečených buřtíků často přiláká i kamarády z okolí. A Údolím skřeků se navzdory tomu názvu nese souzvuk dobře sladěných hlasů.

Popisy k obrázkům

1) Pokud to jeho profese dovolí, zůstává Oldřich Navrátil na chatičce i přes týden; společnost mu ráda dělá psí slečna Bety

2) Chata vyplnila levou část obdélníku, v němž kdysi stál mlýn. Jeho velikost připomínají pozůstatky zdí, táhnoucí se až k řece

3) Stará smaltovaná cedule se na zdi pěkně vyjímá – ač tento Navrátil vůbec nepatřil do rodiny…

4) Tady někde v rychle proudící říčce Jihlavě bývalo kdysi mlýnské kolo

1) Okolo krbu není ani stopy po sazích; zdá se, že pravidla tahu má kamarád Česťa v malíčku

2) Zařízení chaty je dílem nové, dílem po předcích; a tenhle gauč vyměnil Oldřich na zábavě v Petrovicích za digitální budík…

3) V jednoduché účelné koupelně se voda na koupání ohřívá stále v tradičním válci: prý z nostalgie, ale i proto, že dřeva je dost

4) Také v podkroví, kde jsou hlavně ložnice, se potkávají současné dřevěné zařizovací prvky s těmi, co už něco pamatují…

5) Smrkovým dřevem voní v Navrátilovic chatě všechny obklady stěn i dveře. Za těmi vlevo, naproti starožitnému šatníku, je kotelna

6) Kotelně vévodí starý válečný kotel Strebel; navzdory stáří pořád bezvadně slouží, stejně jako dobové nářadí

1) Pěstitel se samozřejmě pochlubil několika záhony urostlého česneku

2) Nahrubo pořezaných kmínků z přehoustlých břehů Jihlavy je připraveno u fešné kůlny na dvě zimy

3) Zahradničení paní domu se neodehrává na vyhrazených záhonech ale tam, kde o to řekne nerovnost terénu. “Dveřmi” vlevo se kdysi do mlýna vstupovalo. Letopočet na ostění prozrazuje, že klapal od roku 1869

4) Mezi zdmi, jejichž romantickou krásu podtrhuje popínavá zeleň, se u kamenného stolu dobře sedává; někdy obědvá, jindy povídá a zpívá…

Autor fotografií: MARTIN MAŠÍN

Chata “na mlýnském”