Chalupy měly štěstí

Chalupy jsou dvě a stojí ve vesničce poblíž Kokořína. Měly štěstí, že se v nich po letech strávených v Anglii zabydleli právě Kateřina s Christopherem.

Poprvé jsme je navštívili před téměř patnácti lety. Nakoukli jsme tenkrát jen do roubené chalupy stojící blíže vjezdu na pozemek. V dalších letech jsme měli několikrát šanci obdivovat zahradu stále se měnící podle ročních období i vlivem názorů a časových možností majitelů. Patrový zděný dům, kde si vytvořili svůj hlavní stan, jsme navštívili až loni v létě. Majitelé nás uvítali a vydali se za svou prací. Věděli, že trefíme.

Jak to vlastně začalo

O tom, že je na Kokořínsku volná chalupa, se Kateřina dozvěděla počátkem devadesátých let od známých. Stavení o rozměrech 10 x 19 metrů bylo obyvatelné, ale nepěkně členěné, všude samá zeď. Dalším problémem byl sanytr, který čpěl po síře z podlah i stěn, na nichž dělal nepěkné výkvěty. Bývalým majitelům to zřejmě nevadilo. Ti noví se však rozhodli dát své budoucí bydlení do pořádku a obrátili se na architekta Karla Doubnera, který nás při této návštěvě provázel.
„Původně byl v přízemí zděné budovy chlév a v patře seník. Hospodáři bydleli v roubence obrácené štítem k východu. Ta ovšem někdy ve dvacátých letech minulého století shořela. Majitelé pak ostávali v bývalém chlévě a krávy přesunuli do nepoškozeného sklepa pod troskami roubenky,“ vzpomíná pan architekt, který se před lety s okolnostmi kolem této zajímavé zakázky dobře seznámil. V projektu, který zpracoval, se na přání majitelů opět objevila i roubená stavba, po níž zůstal v omítce východního štítu obrys.
Vraťme se však ještě ke zděné části domu, kterou bylo nutné zbavit sanytru. „Restaurátoři radí přikládat na stěny náčinky z buničiny, navlhčené destilovanou vodou, která má schopnost sůl z konstrukce vytáhnout. Přikládat po dobu čtrnácti dnů vlhkou buničinu na sto devadesát metrů čtverečních však bylo samozřejmě nereálné, proto jsme zvolili druhou variantu, i když je poněkud nákladnější. Stěny je možné zbavit sanytru také sanační omítkou, která se vždy, když pojme vlhkost s dusičnanem draselným, seškrabe. Říká se jí proto obětovaná omítka. Tento postup se opakuje, dokud není zeď čistá. V našem případě byla už třetí omítka v pořádku,“ informuje odborník.

Roubenka v nové roli

Zároveň s očistou zdiva v patrové chalupě rostla podle dochovaných obrázků nad pískovcovým sklípkem nová dřevěnka. Se stavbou si výborně poradil tesař Jaroslav Kulhavý. „Použil smrkové trámy tloušťky pětadvacet centimetrů. Jako výplň spár je tady nemrznoucí lepidlo na venkovní obklady Kerabond,“ upřesňuje architekt.
I když se rychle rodila replika původní roubené části domu, Kateřina s Christopherem se rozhodli pro bydlení ve zděném traktu. Mají rádi prostor. Pro přístavek tedy hledali nové uplatnění. Nakonec tu vznikla velká knihovna s krbem a pohodlným posezením. „Ponechali jsme ji otevřenou až do podstřeší,“ vstupujeme s naším průvodcem do úžasného prostoru, v němž je odhalena celá vazba krokví s hambalky. Ve výšce stropních trámů nad parterem je po obvodu ochoz.
„Původně na něm měly být ze všech stran police s knihami, ale majitelé si přáli obklady celé knihovny i ochoz z mahagonu, což je dřevo dost tmavé a hodně pracuje. Mezi jeho zimním zvlhčením a nabobtnáním a letním vyschnutím na jižní straně jsou až patnácticentimetrové rozdíly. Při tom už by se zabudované police na knihy hroutily. Umístili jsme je tedy jen na severní stranu,“ ukazuje pan Doubner.
V roubence, jejíž stěny nejsou vlivem sesychání dřeva zcela vzduchotěsné, bylo nutné dobře vyřešit topení. Knihovně vévodí výkonný krb a do podlahy bylo instalováno teplovodní topení. Pod topnými hady je tvarovaný hliníkový plech působící jako zrcadlo, takže tady bylo možné položit dřevěnou podlahu. Ohřátá voda do podlahy i do radiátorů v ostatních místnostech proudí z plynového  kotle umístěného na druhé straně domu nedaleko bytu správce. Médiem je voda, topí se zkapalněným plynem, který je v zapuštěném podzemním zásobníku v zahradě.
Četba a studium, hra na piano, posezení na pohodlném gauči a fotelech u krbu: to jsou činnosti a nečinnosti, pro které je roubenka určena. Slovo nečinnost ovšem dnešní majitelé umějí zatím jen vyslovit…

Volně se tu dýchá

Pocit volnosti člověka neopustí ani v sousedním zděném domě. Má dva vstupy. První míří k bytu správce situovanému poblíž západní štítové stěny. Jeho obyvatelé pečují o celý areál, když Kateřina s Christopherem pobývají v Anglii, kde mají potomstvo. Z předsíně je vstup také do Kateřininy pracovny s okny na sever. Po schodech vzhůru lze odtud vystoupat k pokojům pro hosty a k ložnici majitelů. V přízemí je ještě kuchyně, z níž je další samostatný výstup na jih do zahrady. Pro Kateřinu, která práci kolem květin a keřů miluje, je to optimální řešení.
V kuchyni připomínají bývalou stáj už jen klenby do traverz. Jsou opatřeny zlatavou omítkou a spolu s bílými stěnami a světlým nábytkem vytvářejí příjemnou pozitivní atmosféru. Nádobí a část potřeb na vaření má hospodyně v otevřených policích, další jsou rozloženy na velikém stole i pod ním.
V centru místnosti stojí při stěně bílý kachlový sporák, dílo pana Hejrala z Rovenska pod Troskami. Kachle s tvarem kapličky jsou z Horní Břízy. Ve výklenku za plotnou vytvořil kamnář ještě odkládací pult, v jehož útrobách je dřevo na otop. Součástí kuchyně je jídelní kout se stolem a židlemi z dílny truhláře Jaroslava Kulhavého. Nábytek vyráběl podle návrhu architekta Karla Doubnera.
Doslova úžasná je ložnice majitelů. I tady je přiznaný krov. Ani tento prostor není jednoduché vytopit, proto je v místnosti kromě radiátorů, které na sebe v bílých stěnách příliš neupozorňují, ještě velký kamenný krb. Je nejen účelný, ale i krásný, vpředu zdobený kachli se znakem kačenky držící kladivo. Obdivovali jsme veliké lůžko s půlkruhovým dřevěným čelem z ozdobně složených segmentů do tvaru slunce. Je z amerického ořechu a navrhl je opět architekt Doubner. Noční stolky jsou ze stejného materiálu s oblým rohem a vyklápěcí deskou na snídaně do postele.
Pan architekt vymyslel také konstrukci schodů do půdního prostoru, který je zakončen dřevěnou prosklenou budkou uzavřenou dveřmi, takže chladný vzduch z nevytápěného podkroví dům neochlazuje.

Podmáčená chalupa

Tam, kde je dnes půvabná zahrada, bylo zpočátku jen několik dvorků plných kůlniček, smetí a plevele. Po pěti letech od chvíle, kdy se Kateřina s Christopherem nastěhovali do obnoveného domu, přikoupili ještě sousední pozemek. Ne že by měli na tom okolo bývalého chléva málo práce, ale zželelo se jim staré roubené chalupy, která stála v sousedství. Byla několik let zcela opuštěná.
„Nemohli jsme se dívat na to, jak se postupně rozpadá. Ale pořád byla krásná,“ přidala se k nám paní Kateřina. „Protože to je chalupa památkově chráněná, rozhodli jsme se rekonstruovat ji pod dohledem památkářů. Projekt zpracoval opět pan Doubner,“ vyslala úsměv k našemu průvodci.
„Můj projekt tenkrát ještě detailním návrhem dotvářel architekt Libor Culka,“ připomíná pan architekt. „Pro chalupu starou zhruba dvě stě let se nám podařilo získat grant z ministerstva kultury. Stanovení jeho výše je vždy spojeno s dokladováním jednotlivých návrhů. Ministerstvo hradí rozdíl mezi běžnou a jimi požadovanou verzí úprav. Zaplatili například rozdíl mezi cenou běžné betonové střechy a šindelem, který jsme použili.“
Hlavním problémem poloroubené chalupy bylo její podmáčení spodní vodou. Není podsklepená a chatrné základy se vlivem vlhkosti zbortily. A sousedící stodola byla trvale podmáčená z blízkého rybníka. „Okolo celé stavby se tenkrát kopala drenáž a na její dno instalatéři umístili trubku odvádějící vodu směrem ke staré nepoužívané studni. Jenže voda se kolem ní začala hromadit. Nakonec jsme trochu prohloubili dno v jílovité půdě a v zahradě vznikl pěkný rybník. A v interiéru jsou okolo stěn větrací kanálky,“ informuje Kateřina.
Pak následovaly dva roky stavebních prací, během nichž se zdevastovaná chalupa proměnila v azyl pro rodinu i přátele. Přijíždějí do stavení, z kterého na vás dýchnou staré časy, moc rádi.

Osvětlit a propojit prostor

Rekonstrukce částečně změnila jak charakter, tak vzhled domu. Chlévy, navazující na roubenou část stavby i půda, kde se skladovalo seno, se upravily k obytným účelům. Změna přinesla nutnost tyto prostory osvětlit a větrat. Právě kolem podkroví, které mělo podle památkářů zůstat bez přirozeného osvětlení, se prý hodně diskutovalo. Majitelka to tvrdošíjně odmítala, a tak architekta Doubnera napadlo, že by se ve střeše daly proříznout dlouhé úzké vikýře.
„Dělávaly se v sušárnách chmelu a v tomto kraji se dosud vyskytují. Těší mě, že ve střeše vypadají tak dobře,“ pochvaluje si. „Zásluhu na tom má samozřejmě Josef Drdlík, šindelář z Hlinska v Čechách.“ Díky vikýřům vznikl v podkroví krásný prostor, v němž je pracovna, koupelna, několik ložnic a v hřebeni dokonce sál s kulečníkem.
Dodatečně byly také proříznuty tři okenní otvory, dva v severní a jeden v jižní fasádě, a druhé vchodové dveře, jimiž se zpřístupnila zahrada na jižní straně. Několik dveřních otvorů logicky spojujících prostory, bylo vybouráno i v interiéru. Užitečný je zejména ten mezi světnici s kuchyňkou.
„S památkáři jsem se střetla také kvůli toaletám,“ vzpomíná Kateřina na dobu před šestatřiceti lety. „Kadibudku jsem rezolutně zavrhla. Nakonec jsou v chalupě dvě koupelny a tři splachovací záchody,“ vypočítává s mírným zadostiučiněním.
Skutečnost, že stavení bylo v dezolátním stavu, protože bývalý majitel neměl na opravu, se nakonec ukázala být výhodou. Neudělaly se totiž ani žádné nevhodné zásahy. Klenby v přízemí sice byly spadlé stejně jako obrovská pec, rámy oken se samovolně rozkládaly, ale všechno bylo možné repasovat, rekonstruovat nebo použít jako předlohu pro repliku. A tak se stalo.

Zahrada pro radost

Chalupy obklopuje zahrada, která vznikla spojením původního pozemku a tří dílců, které majitelé vykoupili od místních. Ještě než vysázeli první keře a květiny, vymyslel Christopher podzemní závlahový systém, který je napájen ze čtyř studní na pozemku. Je v nich užitková voda, proto než vstoupí do systému, projde ještě čističkou. Zavlažuje trávníky, vinohrad, který pán domu vybudoval na kaskádách na dolním okraji jižního svahu, i jeho milovaná rajčata a ostružiny. A samozřejmě také květiny, keře, stromy a záhony zeleniny, o které pečuje Kateřina.
„Nesmírně si to tady užíváme,“ říká s úsměvem. „Mám v zahradě spoustu rostlin, jména všech ani neznám. Pro mě je důležité hlavně estetické hledisko, to, jak jednotlivá zákoutí i zahrada jako celek na člověka působí. Zkušenosti se zahrádkou mám už z Anglie, ale tady je to jiné. V té naší kamenité lokalitě se některým rostlinám nedaří.“
Hodně květin, které jsme tady obdivovali při minulých návštěvách, například floxy, azalky, pivoňky, tedy už v zahradě nenajdete. Některé vymrzly, jiné nepřežily intenzitu slunce na jižním svahu. Majitelka navíc leckde nahrazuje květiny keři a rostlinami méně náročnými na péči. Hlavně jsou to popínavé růže, vinná réva, vistárie a břečťan. S výběrem rostlin a řezem stromů a keřů pomáhá Kateřině zahradník Martin Jukl, který má v Mlazicích na kraji Mělníka zahradní centrum. V posledním období zmladil hlavně stromy a porost okolo rybníčku před roubenou chalupou.

Odpočinek je v plánu

V této rozlehlé zahradě samozřejmě nechybí voda. Nejdřív vznikly dva rybníčky, v nichž se stahuje spodní voda z pozemku, a záhy po nich také bazén poskytující báječné osvěžení po dnech plných práce.
Věřte nebo nevěřte, Kateřina nejen s oblibou vymýšlí nové kompozice, množí rostliny a odstraňuje usychající květy, aby přibyla záplava nových, ale ráda také pleje, zalévá hrnkové rostliny i záhony, kam nedosáhne podzemní zavlažovací systém. Dokonce jí nečiní problém ručně ničit mšice, když se někde na růžích objeví. S chemií totiž není kamarád. A zahrada, jak je vidět, s ní souhlasí.
Ne že by tady nebyla místa pro odpočinek. Jedno je v mírně zapuštěném prostoru v trávníku pod bílým domem. Je obkrouženo kamennou zídkou a nad ním se na pergole z tenkých kuláčů rozrůstá réva vinná. Další příjemné spočinutí nabízejí dvě proutěná křesílka se stolkem vyrobeným ze starého šicího stroje umístěné pod dvěma urostlými břízami. Na obou odpočinkových místech majitelé sedávají, jen když přijedou hosté. Ale plánují, že si v příštích letech udělají přece jen víc času.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK VAŇÁSEK A KAREL DOUBNER

Chalupy měly štěstí