Poctivé řemeslo nenahradí žádná technika, říká kovář Milan Michna

Rubrika: rss-feed, Tipy

Mistr kovář při práci. Milan Michna se svému řemeslu věnuje už 60 let, foto: sesouhlasem kovářství Hefaiston

Kováři měli na vesnici výsadní postavení. Obouvali koně, vyráběli nářadí a vše, co bylo ze železa. Léčili pochroumaná koňská kopyta a tam, kde nebylo jiné pomoci, také zvířata i lidi.

Zatímco kovář kuje železo a vyrábí z něj nejrůznější předměty od kovaného zábradlí až po umělecké plastiky, podkovy koním nasazuje podkovář, který musí mít podkovářské zkoušky. Dříve se však hranice mezi povoláními kováře a podkováře stíraly. „Děda měl kamaráda, který byl kovář. Občas mě brával k němu do kovárny a mně se tam líbilo. Pochopil jsem, že kovář je na vesnici významný člověk. Chodil za ním každý, ať už potřeboval nové podkovy, nebo něco vyspravit,“ říká umělecký kovář Milan Michna. Své profesi se věnuje už šedesát let. Letos oslaví pětaosmdesáté narozeniny. Za tu dobu se práce kováře v lecčems změnila. V minulosti měl dobytek na vsi téměř každý a podkovy se nenasazovaly jen koním, ale taky kravám, a dokonce i prasatům. „Pro zvířata jsou podkovy něco jako boty, které chrání kopyta před poškozením a dobytek před zraněním. Stávalo se, že když sedláci neměli na kováře, ovazovali skotu kopyta hadrami,“ podotýká řemeslník.

Štěstí od podkovy

Nalezená podkova prý nosí štěstí. Známá pověra měla údajně kdysi jiný význam, než který jí přisuzujeme nyní. „Nešlo o podkovu jako takovou, o její tvar, který si dnes věšíme na zeď jako talisman, nýbrž o to, že železo bylo v minulosti vzácné a mnohem cennější než dnes. Když kůň ztratil podkovu a někdo ji v blátě cesty objevil, byl to zkrátka zisk, stejně jako když v současnosti na chodníku najdete peníze. Železo se pak dalo překout na něco jiného užitečného,“ vysvětluje Milan Michna. Podkovy se koním mění zhruba jednou za dva měsíce. „Záleží, na jakém se pohybují povrchu, kolik toho nachodí i jak rychle jim roste rohovina. U jednoho koně to může být šest týdnů, u jiného klidně osm,“ popisuje okolnosti výměny kovář a pokračuje: „Nejdřív se sundá původní opotřebovaná podkova. Kopyto se očistí a zabrousí, aby bylo rovné. Každý kůň má trochu odlišný tvar nohy. V minulosti se podkovy zvířatům kuly na míru, nyní se už kupují typizované, které se pak jen upravují podle tvaru konkrétního kopyta.“

Ozdobná dvoukřídlá brána je ukázkou ruční práce, foto: sesouhlasem kovářství Hefaiston

Poctivá práce

Kromě železné klasiky existují také hliníkové, plastové nebo pogumované podkovy. Závodní koně pohybující se většinou na štěrku či trávě potřebují jiné podkovy než zvířata, která tahají povoz s turisty po dlažebních kostkách. Samostatnou kategorií jsou ortopedické podkovy, které napravují zranění nebo zdravotní problémy způsobené nevhodným obutím či zatížením koně. Kováři i jejich ženy, jež se vyznaly v bylinkách, v historii často zastávali funkci ranhojiče pochroumaných kopyt. „Nová podkova se připevňuje hřebíky, které se zatloukají do necitlivé části kopyta. Když je připevněná, kopyto se ještě zbrousí a případně ošetří olejem či mastí, pokud je rohovina příliš suchá,“ dodává Milan Michna. Práce podkováře je náročná. Tráví spoustu času venku za každého počasí, musí mít vztah ke koním, ale poctivé řemeslo nenahradí žádná technika. „Spousta kovařiny se dělá strojově, mechanicky. To mě nikdy nelákalo. Jako kluk z vesnice jsem se chtěl stát opravářem traktorů, ale nevzali mě do učení, protože jsem nestihl zápis do ročníku. Tak jsem ve čtrnácti letech nastoupil na obor strojního kováře v brněnské Zbrojovce. Byl tam jeden mistr, který se mi věnoval trochu víc než ostatním, protože jsem přišel později a potřeboval všechno dohnat,“ vzpomíná kovář, jenž za svůj přístup k řemeslu získal titul Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje a Nositel tradice lidových řemesel.

Zábradlí ve vinném sklepě zdobí vinné listy a střapce hroznů, foto: sesouhlasem kovářství Hefaiston

Krásná forbína

Od mistra se naučil kreslit kovové prvky historických budov. Mříže a kliky, ale také nejrůznější ozdobné kování či technicky náročné ornamenty a plastiky vytvořené uměleckými kováři. „Pro venkovského kluka z Vrbic to byl úplně jiný svět. Naučil jsem se kovat věci, které byly funkční, ale zároveň měly estetickou hodnotu. To už jsem věděl, co chci v životě dělat,“ říká řemeslník. Po vyučení a získání praxe nastoupil Milan Michna do kovodílen Státního divadla v Brně a následně si v pětadvaceti letech založil vlastní umělecko-kovářskou dílnu. „Mistři z divadla měli starou vídeňskou školu. Hodně jsem se toho od nich naučil. Dělali jsme nejrůznější zakázky pro všechna tehdejší brněnská divadla. Operu i činohru. Pracoval jsem s režiséry, výtvarníky i dalšími umělci. Převést jejich představy z papíru do reálného života, tak aby to technicky fungovalo, nebylo vždy jednoduché.“

Podkovy jsou důležité. Chrání kopyta před poškozením, foto: sesouhlasem kovářství Hefaiston

Od řemesla k umění

Od toho byl jen krůček k založení vlastní dílny. „Občas jsem někomu vypomohl, když za mnou přišel. Bylo toho stále víc a víc, tak jsem se stal členem Svazu československých výtvarných umělců a začal dělat také vlastní zakázky. Během života jsem se podílel na řadě zajímavých projektů. Vytvářeli jsme originální umělecké kování mnoha brněnských budov, třeba Staré radnice, Besedního domu, Špilberku, ale taky budov v jiných městech na Moravě a v Čechách včetně Prahy,“ vzpomíná Milan Michna, jehož díla jsou k vidění i v zahraničí. Uspořádal také několik vlastních výstav a je jedním ze zakládajících členů festivalu Hefaiston – mezinárodního setkání uměleckých kovářů, které se každoročně koná na hradě Helfštýně. „Dříve jsem tu sám prezentoval své výrobky. V posledních letech jsem už jen členem odborné poroty. K umění mám blízko celý život, nikdy jsem se ale nijak aktivně nesnažil stát kumštýřem. Prostě to vyplynulo samo z toho, co jsem dělal,“ dodává na závěr kovář, který rozhodně nezapře umělecké sklony v rodině. Jeho strýc byl známý moravský hudebník a skladatel dechové hudby Antonín Michna.

Text: Lenka Kašparová, foto: se souhlasem kovářství Hefaiston, zdroj informací: autorský článek

Poctivé řemeslo nenahradí žádná technika, říká kovář Milan Michna