Zmizela plíseň i oprýskané zdi: Zchátralou chalupu proměnili v útulné bydlení
Usedlost na Náchodsku shlíží svým jihozápadním štítem do údolí malebné vesničky. Dvůr i další stavby, které jej rámují, už stojí na rovině. Právě skutečnost, že je celý prostor uzavřený a nabízí svým obyvatelům klid a dětem bezpečné místo ke hrám, rozhodla o tom, že Antonín s Janou tuto nemovitost koupili.
První setkání budoucích majitelů bylo poněkud netradiční. Antonín po promoci na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové nastoupil v roce 1976 do nemocnice v Náchodě. Později tam podstoupila operaci Janina maminka a dcera ji přijela navštívit. „Zaparkovala tak, že mi svým autem zablokovala výjezd. Musel jsem čekat, až madam přijde a uvolní mi místo,“ vzpomíná. „A slovo dalo slovo… Dalšímu sbližování napomohlo i to, že jsme oba měli rádi hory.“
Nikdy neříkej „nikdy“
Brzy zjistili, že mají společnou zálibu také ve starých věcech „s příběhem“ a v tradiční lidové architektuře. První nemovitost si pořídili v Podkrkonoší. Jana trávila od dětství mnoho času v Peci pod Sněžkou, kde její otec působil jako správce jedné chalupy. Vlastní chaloupka v horách byla jejím dětským snem. Vzhledem k velkému pracovnímu vytížení v nemocnici však začali uvažovat o chalupě blíže svému trvalému bydlišti. Bez možnosti trávit alespoň část času na venkově si svůj život nedovedli představit. Projeli řadu míst v okruhu zhruba čtyřiceti kilometrů od domova, ale žádné je nezaujalo. „Nakonec jsme zakotvili tady,“ konstatuje naše hostitelka. „V této vesnici kdysi žila v malé chaloupce otcova babička a moji rodiče tu měli chatu. Často jsme za nimi jezdili a při jedné procházce jsme objevili bývalou zemědělskou usedlost. Tehdy to byla naprostá ruina. Říkali jsme si: ,Něco takového nikdy v životě!‘ Ale nakonec žijeme právě tady,“ pokračuje.

Pěkně nasvícený přístřešek jistě zve k posezení, i když už zapadne slunce, foto: Tomáš Dittrich
Chalupa šla k zemi
Ne že by manželé zazvonili a zeptali se, zda je usedlost na prodej. Bylo to jednodušší – nabídka se objevila v realitní kanceláři. Majitelka, stará paní, zemřela a její syn měl dost starostí se svým domem v Červeném Kostelci. Na údržbu zchátralé nemovitosti, k níž patřila také zemědělská půda, už neměl čas ani prostředky. „Pole jsme samozřejmě odmítli. Pozemek kolem usedlosti je dostatečně velký. Domluvili jsme se na rozumné ceně a mohli začít šetřit na rekonstrukci,“ vypráví pan doktor. „Bratr mi doporučil stavební firmu z Hronova, aby posoudila rozsah oprav. Jejich první závěr byl, že bude nutné obnovit střechu. Dále bylo potřeba na několika místech opravit roubení stodoly a zachránit malou roubenou sýpku naproti, která byla téměř rozpadlá,“ vzpomíná na první odhad stavebních prací. „Všechno jsme domluvili, předali zástupci firmy klíče a v klidu odjeli na dovolenou.
Po našem návratu však na místě obytného stavení a navazujícího chléva nestálo vůbec nic. Oni srovnali celý dům se zemí!Byli jsme v šoku,“ vyprávějí dnes oba se smíchem. „Obytnou část bychom ještě oželeli, ale chtěli jsme zachovat chlévy s krásnými klenbami. Nakonec jsme museli uznat, že řešení, o kterém během naší nepřítomnosti informovali mého bratra, bylo skutečně nejrozumnější,“ dodává Antonín. Stavaři totiž zjistili, žezdi chléva byly silně zasažené sanytrem a nemělo smysl je zachraňovat. Močovina narušila i část kleneb, takže se při kontrole půdy pod jedním z pracovníků propadly. Také obytná část ukrývala překvapení. Ukázalo se, že není zděná, ale roubená. Předchozí majitelé na trámy přibili heraklit a kvůli zateplení nacpali do mezer všechno možné – staré boty, deštníky i další nepotřebné věci. Celé to pak omítli. Když se tato „skládačka“ rozebírala, prý se z ní linul opravdu nepříjemný zápach.

Malebné průčelí obytné budovy se zděnou bránou shlíží dolů do údolí, foto: Tomáš Dittrich
Staví se bez plánu…
V červenci se bouralo a ještě před zimou stála pod střechou nová hrubá stavba. Vše provedla stejná stavební firma. „Srovnali terén, vybetonovali základovou desku, a když byla připravená, zavolali mi do nemocnice, že potřebují vědět, kde budou okna a dveře. Byla to trochu partyzánština – stavěli téměř bez projektové dokumentace, ale svou práci uměli. A velkou zásluhu měl i tehdejší starosta obce. Stačilo mu moje slovo, že chalupa zůstane zachována v původních rozměrech i stylu,“ chválí majitel. Pak nastalo období zařizování, které si užívala především paní Jana. Prostorná kuchyň, obývací pokoj na druhé straně vstupu i velká síň, z níž vedou schody do dvou pokojů v podkroví, zely prázdnotou. „Objela jsem všechny bazary v okolí a měla radost pokaždé, když jsem se doslechla, že někdo prodává starý nábytek.
Vozili jsme ho sem s manželem nebo s jeho kamarádem truhlářem. Ten mi na všechno kývl. Manžel říkal: ‚To nepůjde.‘ A truhlář vždy odpověděl: ‚Ale jo, půjde.‘ Je to úžasný člověk. A hned se pustil do práce. Skříně i police byly většinou otlučené, Toník je obrousil, natřel a sjednotil jejich vzhled. Staré věci s patinou má rád stejně jako já, a dokonce začal sbírat starý porcelán.“ K velké změně došlo ve chvíli, kdy se manželé rozhodli, že se na venkově usadí natrvalo. Život v chalupě byl mnohem příjemnější než v městském panelovém domě. Museli však počkat, až syn dokončí školu a přestane dojíždět do různých kroužků. Natrvalo se do svého malého ráje přestěhovali v roce 2001. Brzy si však uvědomili, že bude potřeba vyřešit způsob vytápění. Do usedlosti není zaveden plyn a každodenní obsluha kachlových kamen v kuchyni a krbových kamen v obývacím pokoji, z nichž se teplo rozvádělo i do radiátorů v podkroví, byla časově i fyzicky náročná.

Židle u jídelního stolu jsou z Polska, místo původně rudého čalounění je béžové, foto: Tomáš Dittrich
Dvě nejlepší investice
Před čtrnácti lety se manželé rozhodli pořídit tepelné čerpadlo. V sadu za obytnou budovou je uloženo 600 metrů zemního potrubí. „Zvolili jsme švédské tepelné čerpadlo Nibe. Dodnes tvrdím, že to byla nejlepší investice, jakou jsme tady udělali. Za čtrnáct let provozu se na čerpadle nevyskytla jediná porucha,“ pochvaluje si Antonín. „Když vás dnes v síni, kde bývala dříve od podzimu do jara zima, přivítá třiadvacet stupňů, je to moc příjemné,“ doplňuje Jana. Oba manželé si pochvalují také fotovoltaickou elektrárnu, kterou nechali nainstalovat na střechu obytné budovy. Díky ní jsou po většinu roku energeticky soběstační. „Platíme v podstatě jen stálý měsíční poplatek. Přebytečnou elektřinu nejprve ukládáme do bateriového úložiště o kapacitě 20 kWh, které by nám vystačilo přibližně na tři dny provozu. Co nespotřebujeme, odchází do distribuční sítě a v zimě si tuto energii můžeme opět odebrat,“ informuje pán domu.
Bazén? Nakonec ano
Třetí velké investici, pro kterou se manželé rozhodli teprve loni, se Antonín dlouho bránil. Šlo o bazén, který považoval u chalupy za zbytečný. Kvůli vnukům však nakonec ustoupil. Jako argument pomohlo i to, že našli vhodné místo mimo dvůr. „Od rána až do sedmi hodin večer sem svítí slunce. Pojďte se podívat,“ zve mě Jana doleva za venkovní posezení. „Voda mívá i šestatřicet stupňů, což je na mě už příliš, ale vnuci by se koupali od rána do večera,“ usmívá se. „Bazén má posuvné zastřešení a navíc ho zamykáme, aby do něj kluci nemohli sami vlézt, když nejsme nablízku.“ Usazuji se ke stolu pod prostorným přístřeškem otevřeným směrem k severu. Jana připravuje kávu a vypráví, že kdysi byla stříška mnohem kratší a v pískovcové zdi zůstaly dodnes háky, na které se přivazoval dobytek. „Stavební firma chtěla všechno zbourat, ale my jsme se rozhodli právě tady vytvořit venkovní posezení a střechu prodloužit, aby na nás nepršelo. Dnes je to jedno z nejoblíbenějších míst.“
Je to úžasný relax
Rád se sem vrací jejich syn a stejně tak vnuci. Staršímu je šest let a mladšímu čtyři. Už dnes ale plánují budoucnost. „Říkají nám: ‚Babi, dědo, až jednou budete hodně staří, chceme tady bydlet my.‘ Máme je u sebe celé prázdniny a všichni si společný čas opravdu užíváme.“ Když se manželé stěhovali z panelového domu, mnozí jim předpovídali, že se jim bude po městě stýskat. „Nestýská se nám vůbec. Tady plyne čas úplně jinak. Když jedu do města třeba jen nakoupit, už se nemohu dočkat, až se zase vrátím,“ přiznává Jana. K pocitu bezpečí přispívá také moderní zabezpečovací systém s kamerami. „Když jsme sem dříve jezdili jen na víkendy, měli jsme nainstalovaná pouze čidla. Několikrát jsem musel v noci vyrazit, protože alarm spustila záclona, která se zavlnila nad přímotopem,“ směje se Antonín.
Na závěr se obou ptám, které místo mají na své usedlosti nejraději. „Jednoznačně kuchyň,“ odpovídá Jana bez váhání. „Tam trávíme nejvíc času – sami i s návštěvami. A vnuci tam kolem mě pobíhají, i když vařím.“ Antonín po krátkém zamyšlení přikyvuje: „Souhlasím. A úplně nejraději mám chvíle o Vánocích, kdy si společně uvaříme čaj a nalijeme ho do starého porcelánového servisu s datací 24. prosince 1910.“ Na úplný závěr přidává dvě rady všem, kdo se pustí do rekonstrukce staré chalupy. „Určitě si udělejte koupelnu nebo alespoň toaletu také v patře. Na to jsme při stavbě zapomněli. A pokud můžete, dejte si podlahové vytápění. Teplo od nohou je moc příjemné. My jsme si je nechali dodatečně udělat alespoň v koupelně.“ Dnes už si Jana s Antonínem život jinde neumějí představit. Usedlost, která je kdysi vyděsila svou zchátralostí, se stala jejich skutečným domovem. V létě se dvorem rozléhá smích vnuků, v zimě se v kuchyni schází celá rodina u hrnku. A když se večer rozsvítí okna domu nad údolím, je jasné, že někdejší ruina dostala druhý život – a s ní i lidé, kteří se ji rozhodli zachránit.
Text: Marie Rubešová, foto: Tomáš Dittrich, text: autorský článek







