Ze zchátralé hospody malebný klenot: Dvě stě let stará chalupa znovu ožila

Rubrika: Chaty a chalupy, rss-feed, Tipy

Je usazená napůl v rovině, napůl v mírném svahu klesajícím do zahrady. Bílá omítka, modrá šestitabulková okna ve světlešedých šambránách, šedá skládaná střecha – chalupa se na vás v jedné z vedlejších uliček vesnice na Náchodsku přímo usmívá…

Stejný dojem máte, když vstoupíte blankytnými dveřmi do klenuté chodby, kde majitelé u stěn mezi vstupy do světnic rozmístili různé skříňky. Převažují opět modré a bílé, což je s rezavou dlažbou pěkná kombinace. Paní Hana hned upozorňuje na dřevěnou desku nad vstupními dveřmi. Byla původně umístěna jako záklop polovalbičky ve štítě a pod slovy požehnání jejím obyvatelům je vidět letopočet 1825. Chalupa tedy byla postavena už před dvěma sty lety!

Bývala tu hospoda

Nahlížíme postupně do dveří na levé straně chodby – je tady úzká kuchyňka, pak malá koupelna s parádním obkladem části stěn, ložnice s postelí s nebesy a za modrou malovanou skříňkou vstup do prostorné místnosti s dlouhým stolem, lavicí u zdi a pěti židlemi. Tady prý býval výčep. Chalupa totiž v 19. a části 20. století sloužila jako hospoda.

Vpravo od vstupních dveří, v části, která je podsklepená, jdeme nejdřív do pokoje s postelí a dětskou postýlkou, v níž spává vnučka. Pokoj je protáhlý, dům byl zřejmě směrem k zadnímu štítu o jedno pole s oknem dozděn: Na rozdíl od jinak kamenného zdiva je tato část cihlová. Pod oknem, které míří k zadnímu štítu, je tedy prostor pro pracovní kout s počítačem.

Následují hnědé dveře do sklepa, kde je exkluzivní prostor na uskladnění potravin (kdysi i piva) a také studánka. Ta sloužila všem potřebám až do poloviny minulého století, kdy bylo stavení připojeno na obecní vodovod. Poslední dveře vpravo vedou do tří navazujících parádních pokojů. V čele síně je vstup do suterénu; pod schody objevujeme keramickou a truhlářskou dílnu, letní kuchyni a na ni navazující terasu.

Poslední potomci rodu hospodských už odpočívají na místním hřbitůvku. Hana se Stanislavem chalupu koupili před osmi lety od dalších majitelů. „V posledních letech už tady žila jen hodně stará paní, kterou si rodina vzala k sobě. A my jsme našli vysněný domov. Když jsme chalupu viděli, hned jsme se do ní zamilovali – i když měla tehdy šedou omítku i okna, žlutá futra i dveře a na střeše popraskaný eternit,“vzpomínají.

Terasa v klasické bílo-modro-rezavé je krášlena květinami. Příjemné voňavé posezení je tu dlouho do večera, foto: Tomáš Dittrich

Zbyla tu jen skříň a staré půllitry

Odvaha pustit se do oprav a v některých částech stavby i rekonstrukce novým majitelům nechyběla. Ve chvíli, kdy se rozhodli pro koupi, už měli za sebou zkušenost s úpravou chalupy a apartmánu v Krkonoších.

„Bydleli jsme se Standou v podnájmu v Pardubicích a obě zmíněné nemovitosti jsme pronajímali. Když jsme objevili tuhle chalupu, obě jsme postupně prodali,“ vysvětluje Hanka. Bylo nutné vyměnit děravou eternitovou střechu, přezdít popraskané segmentové klenby nad okny v předním štítě a po opravě volaly podlahy, omítky i další části interiéru. Z původního nábytku z období fungujícího hostince tady zůstala jen jedna skříň a v bývalém výčepu staré půllitry, několik skříněk a pár kousků starého porcelánu.

Životní krédo: objevovat

Je třeba zmínit, že majitelé chalupy mají rozdělené role. Ona se proti očekávání stará
o stavebně technické opravy domu i jeho zařizování, recykluje a vyrábí nábytek. Má
chuť objevovat a dělat stále něco nového. On pracuje z domova pro softwarovou firmu jako systémový analytik, stará se o chod domácnosti, a když je třeba, i uvaří.

„Studovala jsem stavební průmyslovku, ale do praxe jsem nešla. Vystřídala jsem několik zaměstnání od útvaru hlavního architekta až po práci v logistice, vdala se, mám dceru a syna – a pak jsem musela zvolnit. Pořídila jsem si vlastní krámek – sekáč – a začala malovat. To mě bavilo odmalička. Tehdy už jsem byla tři roky se Standou,“ vypráví Hana u kuchyňského stolku, kde sedíme s kafíčkem, zatímco chlapi obcházejí s fotoaparátem dům a okolí.

Dozvídám se, že malování Hanku dokonce začalo živit. Když vyzdobila svůj krámek, objevil se tam její spolužák ze základky a stal se jejím podporovatelem a inspirátorem. „Nejdřív jsem malovala akrylem malé obrázky a nějakou dobu hledala svůj vlastní způsob vyjádření. Ale měla jsem chuť pustit se i do větších formátů a zauvažovala o výstavě. Nakonec byly výstavy dvě a obě se staly velkou motivací pro mou další práci.“

Nábytek v kuchyni je kombinací skříněk vyrobených ze střešních latí a starých oken domu a moderních spotřebičů. Kredenc z 20. let majitelka renovovala, foto: Tomáš Dittrich

Plný kontejner odpadu

Než se Hanka se Standou před sedmi lety do chalupy nastěhovali, bylo nutné renovovat všechny sítě, vyměnit některé podlahy a vyklidit nepotřebné věci z půdy. Byl toho plný kontejner. Následovala rekonstrukce koupelny a záchodu. „Čtrnáct dnů jsme tady fungovali a teprve pak jsme zjistili, že odpad není napojený na žumpu. Přišli jsme dolů do zahrady a tam bylo všechno vylité…,“líčí majitelka, dnes už s úsměvem. „Teď jsme normálně připojeni na kanalizaci a ze žumpy jsme udělali nádrž na dešťovku na zalévání. Je to fajn,“ pochvaluje si.

O rekonstrukci střechy, položení krytiny z antracitových betonek a o nové překlady nad okny ve štítě se samozřejmě postarala firma. Ale do malování, a dokonce i štukování stěn s měkkými nerovnostmi tak, jak to ve staré chalupě má být, se pustila majitelka sama. Nějaké znalosti a grify si přece jen pamatovala ze studií na stavařině, další zkušenosti pochytila od šikovného souseda.

Hanka se Standou nám předvedli, že vylézt na horní plošinu posedu ve větvích staré třešně je snadné a bezpečné, foto: Tomáš Dittrich

Staré dřevo v nové roli

„Byly tady původní dveře a futra, všechno žluté. Nastojato jsem je louhovala, některé dveře jsem natírala matnou modrou barvou, některé jen řídkou bílou, aby propouštěla kresbu dřeva. A protože tady nebyl prakticky žádný nábytek a za covidu bylo času habaděj, pustila jsem se do jeho výroby sama. Nejdřív jsem udělala postel do ložnice. Vyřezávala jsem ji ze starých střešních latí jen na dvou židlích, měla jsem poprvé v ruce frézku! Ale jsem z ní nešťastná, protože je šišatá,“ hodnotí Hanka kriticky své dílo. Vadu však vidí jen ona.

Následovala kuchyňská linka vyřezaná ze spárovky – dřevěné desky ze staré skříně. To už se v chalupě hromadil starý nábytek. Do jeho dovážení ze samozřejmě zapojil její muž, syn i spousta kamarádů. Někdy s pochopením, jindy trochu s protesty, protože pár kousků nábytku, které Hana objevila většinou na internetu, bylo pěkně těžkých.

„Nenajdete tady nic hotového koupeného, všechno je opravené a vyrobené ze starého kvalitního dřeva. Něco louhuji nebo odrásám železným kartáčem, něco natřu nebo ozdobím malbou. Využila jsem i stará okna a dveře, které byly naskládané na půdě. Pocházejí prý z nějaké pražské vily. V dílně už mám slušné vybavení. Šikovná jsem asi hlavně po dědovi. Byl to sedlář, dělal postroje na koně – dokonce i do seriálu Dobrá voda,“ vzpomíná Hanka.

Obklad krásně koresponduje s odhaleným zdivem ve výklenku, kde majitelé nechali prorazit okénko, foto: Tomáš Dittrich

Vánoce v létě

Chalupu miluje i další generace. Syn to má blíž, žije s manželkou a dcerkou v Pardubicích, dcera zakotvila v Praze. „Chtěla jsem, aby to byl potkávací dům. Obvykle se rodiny scházejí o Vánocích, ale protože tři z nás mají narozeniny během jednoho týdne o prázdninách, přesunuli jsme ‚Vánoce‘ na léto. Když byly děti malé, pořádali jsme pro ně vždy na začátku prázdnin tematické noční hry. Tuto tradici jsme si nakonec udrželi do dnešní doby, byť jsou děti i jejich kamarádi dávno dospělí,“ vysvětluje Hanka.

Vejdou se sem všichni dobře, v přízemí je v prvním pokoji vpravo k dispozici široká postel a také postýlka pro roční vnučku, další pohodlné spaní nabízí čajovna a na půdě Hanka vytvořila dvojpalandu, podobnou té v ložnici. „Udělala jsem tam také knihovnu, takže se nocležníci mohou zabavit. Tedy pokud si nechtějí jen poležet a poslouchat ptáčky. Hned první rok se tady slétlo velké hejno dlasků, taky sýkorka babka, hodně strak, sojek a nějaké žluny,“ popisuje majitelka ptačí ráj.

Ráj je tu nejen pro opeřence. A tak se obligátně ptám, nejdřív pána domu (protože jsem ho neměla šanci vyzpovídat dřív), který prostor v chalupě má nejradši: „Už při prohlídce s realitním makléřem jsem si zamiloval vyvýšený výhled do rozlehlé zahrady. Ten pohled mě baví doposud a bavit asi nepřestane. Měl jsem tenkrát trochu obavy, jestli to vše není nad naše možnosti, finanční i fyzické. Nakonec jsem ale zcela podlehl kouzlu tohoto domu a dnes už vím, že to bylo dobré rozhodnutí,“ zamýšlí se Standa. A Hanka hned navazuje: „V krátkém čase jsme vyměnili pár nemovitostí, tak si ze mě občas dělají legraci: ‚Tak co, kam zase půjdeš dál?‘ Každému odpovídám, že odsud nepůjdu nikam, odsud mě nikdo nedostane. Této chalupě jsem věnovala nejvíc práce a lásky. A miluju v ní každičký kout.“

Text: Marie Rubešová, foto: Tomáš Dittrich, zdroj informací: autorský článek