Chátrající Roubenka na Šumavě znovu ožila. Majitele nominovali na “památkářského …

Rubrika: Chaty a chalupy, rss-feed

Na malé šumavské návsi stojí roubenka, která přežila požár obce i několik vln necitlivých úprav. Současný majitel Jiří Novák jí s neuvěřitelným osobním nasazením vrátil původní charakter. Ne náhodou byl minulý rok nominován na „památkářského“ Oscara.

Cena Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro (Dědictví pro budoucnost) zhodnocuje a vyzdvihuje, co se v oblasti památkové péče podařilo, a oceňuje ty, kteří se o úspěšné obnovy i restaurování přičinili. Jedním z takových nadšenců je Mgr. Jiří Novák, vystudovaný historik, který na své roubence provedl velkou část prací vlastníma rukama. „Necítím se jako investor, ale jako pokračovatel,“ říká o sobě a dodává: „Práce jsem dělal vždy tak, aby se můj dávný předek, který by do chalupy zavítal, nemusel divit, co jsem tu provedl.“

Pošumavská architektura

Roubenka stojí v obci Strašín na Klatovsku uprostřed návsi lemované letitými statky. Stáří dřeva, ze kterého je postavena, si dal Jiří Novák ověřit dendrochronologickým rozborem, který ukázal, že bylo poraženo kolem let 1714 až 1715. Je tedy o několik desítek let mladší než některé okolní usedlosti, přesto dnes patří k nejstarším dochovaným stavbám v obci – k těm, které se zachovaly v co nejpůvodnějším stavu. Dům je dokladem historické venkovské roubené architektury v Pošumaví, tedy architektury barokní s pozdějšími úpravami z 19. a 20. století.

Roubenka přestála nejen velký požár v roce 1905, který část návsi zničil, ale i pozdější přestavby. V roce 2024 pak majitel svými opravami v součinnosti s památkáři završil významnou etapu její obnovy, za niž byl nominován na „oscarové“ ocenění. „Když víte, že v ruce držíte trám, který tady slouží tři sta let, rozmyslíte si každý zásah,“ vysvětluje Jiří Novák. Dům si díky jeho přístupu uchoval především historické konstrukce, tradiční materiály i dispozici, zachovalo se také architektonické ztvárnění fasád. Důležitá je ale i rodinná vazba na dům – jeho prababička se sem přivdala roku 1920 a později tu bydlel i strýc. Mnohé předměty, které používali, v roubence zůstaly dodnes. Dům tak není jen stavební památkou, ale i součástí rodinné paměti.

Vlhkost jako varování

V době, kdy se Jiří Novák rozhodl roubenku opravovat, byla největším problémem vlhkost. Betonová podlaha ve světnici a spodní igelitová vrstva z druhé poloviny 20. století uzavřely zem a voda neměla kam odcházet. V rohu světnice, na kterou kdysi navazoval kozí chlívek a později suchý záchod, byl znatelný zápach i chlad. „Nejhorší je, když člověk místnost úplně utěsní,“ shrnuje svou zkušenost majitel. Beton a plast z podlah tak šly pryč a nahradil je štěrk, liapor a pěnové sklo, aby prostor mohl znovu „dýchat“. Po obvodu světnice vznikl jednoduchý větrací kanálek překrytý půdovkami, který umožňuje proudění vzduchu. Novou podlahu tvoří široká prkna z jiné staré roubenky, jejichž struktura odpovídá stáří domu. Nejde o efektní řešení, ale o návrat k přirozené rovnováze – ve světnici dnes není cítit vlhkost ani zatuchlina a konstrukce může pracovat tak, jak byla navržena.

Modrá světnice, zelená okna

Strop ve světnici byl tmavý, natřený balakrylem, který místnost opticky zmenšoval. Rozbor ale ukázal, že pod novodobou vrstvou je nátěr z volské krve, tedy tradiční ochranný prostředek. „To mě překvapilo. Ale i tak jsme se rozhodli strop zesvětlit.“ Stěny světnice včetně kamen dostaly modrý vápenný nátěr, okna zelený olejový. Zelená i modrá se totiž našly jako historické vrstvy pod mladšími nátěry. „V jednu chvíli to musela být úplně zelená chalupa,“ směje se majitel. Barevné nátěry si připravuje sám s pomocí pigmentů. Vápno hasí a nechává odležet. „Koupím drcené vápno v pytli, smíchám ho s vodou v lavoru a dám ho pak do sudu odležet. To jsem například dělal s mámou,“ dodává. Takto připravené vápno pak podle potřeby smíchá s pískem a má maltu, o jejímž složení má naprostý přehled.

Roubená je světnice (vlevo), zbylé části tvoří kámen, vše kryto šindelovou střechou, foto: Tomáš Dittrich

Omítky z hlíny

Hliněnou omítku na stěny světnice i výplně mezi stropní trámy si majitel připravil také sám – prosil jíl, nasekal slámu na řezanku, přidal vodu a směs zpracoval do pevné hmoty. „Uděláte z ní kuličku, necháte ji uschnout a podle prasklin poznáte, jestli je směs správně připravená,“ popisuje jednoduchou zkoušku. Hlína nahradila palubkové obklady stěn, které bránily proudění vzduchu a pod nimiž objevil i vosí plástve. Tyto přírodní materiály, včetně vápenných nátěrů, podle něj fungují nejen technicky, ale také vytvářejí jinou atmosféru – světlo se na nich láme měkčeji a dům se nepotí.

Střecha a okapy

Na střeše leží šindele z roku 1987. Nejde o historickou pokládku, ale o řešení své doby, které majitel respektuje a udržuje. Šindel byl v minulosti natírán karbolineem, později olejem, dnes už jej znovu nepřetírá – náklady na pronájem plošiny by převýšily přínos nátěru. „Samotný nátěr není drahý, ale přístup ke střeše ano,“ vysvětluje. Vylézající hřebíky jsou přirozeným projevem práce dřeva. Voda je svedena tak, aby nešla pod základy; část dřevěných okapů a jejich držáků byla obnovena. Některé detaily prý nejsou dokonalé, ale důležité je, že konstrukce funguje a voda nezatéká tam, kam nemá.

Svědectví času

Jedním z nejzajímavějších rozhodnutí bylo ponechání oken ze 70. let. Mohla být nahrazena stylovějšími, ale majitel se rozhodl jinak. „Je to historická vrstva. A pokud neškodí, není důvod ji odstranit,“ vysvětluje. Truhlář je opravil a osadil starým sklem s drobnými vlnkami. Světlo je díky tomu měkké – přesně tak, jak si u roubenky představujeme. Rozpadlá pec byla rozebrána a obnovena v původním systému tahu do černé kuchyně. Staré dveře od chléva, části původních okapů i fragmenty barevných nátěrů na dřevě zůstaly jako svědectví proměn domu. Plot z nepravidelných latí byl poskládán tak, aby nepůsobil nově – a skutečně vypadá, jako by na návsi stál už mnoho let.

Systémový paradox

Rekonstrukce probíhala po etapách několik let a část nákladů pokryly dotace z památkové péče. Majitel oceňuje možnost podpory, ale upozorňuje na paradox: menší opravy a údržba, které jsou pro dlouhodobé přežití domu zásadní, se do minimálních finančních limitů dotací často nevejdou. „Když si práci uděláte sám a levně, nesplníte podmínky. Kdyby to prováděla firma za vyšší částku, dotaci dostanete snáz,“ říká. Administrativa a nutnost ohlášení některých zásahů byly někdy náročnější než samotná práce. „Paradoxem ovšem je, že nikdo nepřijde hodnotit kvalitu provedení – zda je omítka opravdu vápenná nebo zda podezdívka není izolována asfaltovými pásy,“ zamýšlí se majitel.

Nové dřevěné okapy včetně úchytů z větví každý obdivuje, foto: Tomáš Dittrich

Dům, který má čas

Roubenka je dnes jedinou památkově chráněnou chalupou ve vsi, spolu s kostelem, farou, kašnou a božími muky. „Některé okolní domy dostaly betonové tašky, jiné ztratily předsunutý štít. Další má klimatizaci pod okapem. Většina lidí si to už dělá po svém. Je škoda, že se tu nepodařilo vyhlásit památkovou zónu,“ říká Jiří Novák. Jeho roubenka dnes žije klidným tempem. V zimě se pravidelně nevytápí, aby konstrukce netrpěla prudkými změnami teploty a vlhkosti. Majitel věří, že dům potřebuje spíš stabilitu než komfort moderního bydlení. Uvažuje, že část půdy jednou zpřístupní jako připomínku historie obce – třeba i příběhů místních hudebníků nebo velkého požáru. Roubenka tak zůstává obyčejným domem, který díky jednoduchým materiálům a rozumnému přístupu může dál přirozeně stárnout.

Jiří Novák, majitel roubenky, foto: Tomáš Dittrich

Mgr. Jiří Novák, majitel roubenky

„Rozdíl mezi řemeslníkem a mnou? On to dělal stokrát, já poprvé. Ale když to udělám poctivě, budu na to za třicet let pořád hrdý. Největší pochvalou pro mě je, když se jeden návštěvník zeptal, jak dlouho ta stará dlažba už leží před chalupou, a já ji přitom dělal vloni.“

Text: Vanda Jesenská, foto: Tomáš Dittrich, zdroj informací: autorský článek