Zahrada na srázu


Osázet terén s náhorní plošinou, prudkým srázem a vlhkým údolíčkem, to už chce dostatek zkušeností a času. Pan Jaroslav Brousek z Vlachova Březí měl ze začátku jen ten čas, ale dnes jeho zahradu obdivují pěstitelé z celé republiky.

Původně nehostinnou skálu zjara zdobí polštáře květů

Dům manželů Brouskových vznikl na lokalitě, která končí prudkým skalnatým srázem ubíhajícím do údolí. „Nejprve jsem jenom budoval tarasy, aby se dalo po svahu bezpečně chodit, ale postupně mě začalo bavit sázet tu stromy a rostliny, které mě něčím zaujaly.

Skalnaté podloží je ideální pro tařičky a osívky

Ty začátky sahají až do doby před třiceti lety, tak se nedivte, že už dneska tahle zahrada vypadá docela k světu,“ vypráví pan Brousek. Vyučený svářeč tady jako zahradnický samouk vykonal úctyhodný kus práce. „Zajímají mě orchideje a trojčety, které jsou z rodu Trillium, ale mám tu vlastně skoro všechno.“

Horní patro zahrady

Před domem pana Brouska rostou ve stínu lísek zejména jeho milované trojčety, naproti pak pod stromy kvetou poslední prvosenky a řebčíky. Podél boku domu se k cestičce vejde jen pár velkokvětých lewisií a růžových zvonečků kasiope. Po pravé ruce už máme horní hranu srázu. Mezitím jsme se dostali za dům, na prosluněnou plošinku svažující se mírně k jihovýchodu. Z prosklené verandy můžeme obhlížet skalky.

Jezírko je napájeno dešťovou vodou

Část jich je z místních kamenů a porůstají je koberce osívek, písečnic a drobných floxů, ale milované vstavače a lomikameny vyžadují vápenitý podklad, proto tu najdeme i skalku z vápence. Z okapů se voda trubkami svádí do nepatrného jezírka, kolem kterého rostou masožravé špirlice.

O stín se stará především statná lípa a nízké japonské javory. Opodál roste ještě jabloň, kterou pan Jaroslav Brousek před dávnými lety narouboval z pláněte. Pod ní obdivujeme stylovou výsadbu: česneky, snědky, modřence a opodál nízké narcisky, vše bíle kvetoucí.

Po schodech až do údolí

Sestup po strmých schodech je rychlý. Všude v jejich spárách bují pupkovce a bíle kvetoucí zvěšinec. Cestou mineme menší skleník a obdivujeme obnaženou skálu s trsy tařice skalní, kterou se postupně snaží překrýt smrk „Formánek“.

Podél bývalého náhonu bují vlhkomilné rostliny

Sestoupili jsme na okraj širokého údolí s nedalekým potokem. Po hranici zahrady kdysi tekl mlýnský náhon, ten už je ale zaslepený. I tak je v údolí spodní voda hned pod povrchem a potok už několikrát údolí zaplavil.

Ocitli jsme se v ráji pěnišníků a azalek, které občas doplňují srdcovky. A už procházíme podél spodní hranice zahrady a obdivujeme spousty květů. „To, co vidíte, jsou plnokvěté blatouchy, česneky medvědí, vstavače, alpské orlíčky, kostivaly s panašovanými listy nebo trsy bledulí letních, ty už tu jsou skoro jako plevel,“ tvrdí tvůrce zahrady.

A zase nahoru

Na schodech k domu vidíme prvosenky i opuncie

Ještě než po dalších schodech vystoupáme zpátky k domu, rozhlédneme se po dřevinách. Nacházíme samé exoty: kanadskou jedli, cypřišky, dokonce neobvykle vysoký pajehličník, který si tu, s ochranou skály za zády, vysloveně lebedí. Po mnoha stromech se plazí vzhůru plaménky nebo zimolezy.

Na úzké klikaté cestičce nás překvapilo setkání s trsem opuncií. To už jsme skoro na vrcholu a kolem nás kvetou keře zákuly a kdoulovce, dokonce i plazivá vrba. Ještěrka obecná nám tu připomněla, že už bylo svatého Jiří a „hadi a štíři“ si užívají sluníčka.

Text Radka Borovičková, foto Zdeněk Roller


Komentáře

Napsat komentář