Vánoce v hájovně


V hájovně, roubené z trámů, září bílá okna s tradičními jednoduchými obložkami

Najdete ji – dnes opět oživlou hlasy a smíchem – v šerlišském masívu Orlických hor. To místo téměř na hranicích s Polskem má zvláštní, tajemné kouzlo. Hájovna i pár dalších budov jsou skryty v údolí mezi zalesněnými svahy Šerlichu a Kamenného vrchu.

Hájovna na Šerlichu patřila kdysi rodině Colorado Mansfeldů. Dodnes jsou po lese v okolí patníky s monogramem CM. V roce 1994 však hraběcí restituentka Kristina vyměnila zchátralou hájovnu s podnikem Státní lesy za jinou nemovitost blíže civilizaci. Tři roky nato, po rekonstrukci, se tato roubená stavba stala rekreačním zařízením pro významné tuzemské i zahraniční hosty vedení podniku.

Nás ovšem do zasněžené náruče lesů pozvala Mirka Svobodová, s níž už několik let domlouvám zimní návštěvu Janova v Orlických horách. Její chaloupka však byla utopená v závějích, a tak jsme museli – chtě nechtě – cestu vzdát. Ovšem po chvíli se paní Mirka ozvala znovu: „Kdyby vám nevadilo, že uvnitř ještě není všechno dotaženo na sto procent, zveme vás na Šerlich. Tam se silnice protahuje až k bývalému mlýnu. Hájovna, kterou koupil můj partner, je pár kroků od něj.

V náruči lesů

Z Deštné jsme vyjeli příkrou bílou cestou, obklopenou stromy, které jakoby se vylouply z pohádky o Mrazíkovi. Po několika kilometrech a třistametrovém stoupání se před námi otevřelo prostranství s několika dřevěnými stavbami. Vlevo pod cestou je potemnělá budova restaurace Šerlišský mlýn, vpravo hájovna, vyhřívající se v odpoledních paprscích. Z jejích dveří už nám mávali Mirka, Jan a malá Barunka.

A ještě ohlédnutí do míst, kde teče potok

Pán domu, tedy ing. Jan Sciranka, ještě cosi kutil kolem krbu v obývacím pokoji a my jsme se s Mirkou usadily v budoucí jídelně pro hosty. „Jsem nesmírně ráda, že se Jan rozhodl pro tuto koupi. Dlouho totiž neměl o chalupaření zájem. Vyrůstal ve větším městě a jeho rodina k tomu nikdy neinklinovala. Vždy preferoval jeden domov. Teď zjistil, že venkov a příroda mají zase úplně jiné kouzlo,“ svěřuje se naše hostitelka.

„To jsem samozřejmě věděl,“ ozvalo se ode dveří. „Ale protože jsem léta jezdil z lesa do lesa, nějak mi ta příroda v soukromí nechyběla,“ vyslal Jan informaci, kterou hned také vysvětlil. „Pracoval jsem u Státních lesů jako specialista a metodik co se týká účetnictví. Objížděl jsem lesní správy po celé republice a kontroloval, zda postupují v souladu s předpisy. Ukázali mi vždycky i kus lesa, takže jsem byl pořád v zeleni. Jenže před dvěma lety jsem od firmy odešel.“

Na vlastní kůži

Jak už se to někdy stává, Jan najednou nevěděl, jak nasměrovat další život. Ale protože měl vztah k přírodě a horám uložen někde v podvědomí, začal přicházet na chuť Mirčině chalupaření v Janově. „Dřív, když jsem tam přišel, měl jsem pocit, že jsem na návštěvě. Něco ve mně se zkrátka muselo změnit. Potřeboval jsem se na dotváření toho malého stavení podílet, přijmout krásu v drobných věcech.“

Zmíněný přerod se bezpochyby završil ve chvíli, kdy se změnila filozofie Lesů ČR. Nové vedení v roce 2009 rozhodlo, že si podnik zachová jen výrobní funkci a nepotřebný majetek, který využívali zaměstnanci k rekreaci, nabídne k odprodeji. Ing. Jan Sciranka se přihlásil jako zájemce o šerlišskou hájovnu a výběrové řízení vyhrál. „Bylo to snadné vítězství, měl jsem zájem jako jediný. Podnik tehdy prodával větší počet rekreačních zařízení, leckdo ani nevěděl, o co jde.“ Jan tenhle romantický kout znal už z vyprávění své maminky, jeho děda sem totiž jezdíval coby hajný Státních lesů. Navštěvoval jej i v dobách svého působení u Lesů. Věděl, že je báječným východiskem pro zimní radovánky i letní toulky. Navíc jeho Mirka, která pochází z Třebechovic pod Orebem, Orlické hory miluje. Jeho rodné Jeseníky jsou sice spíš tvrdší, dramatičtější, ale nakonec i on přišel těmto malebným kopečkům na chuť. Ptala jsem se, co říkala Mirka na to, že koupil další chalupu. Prý jásala.

Přišli skoro k hotovému

Obývací a odpočinkové místnosti, zařízené v oblíbené kombinaci lesáků, což je dřevo s bílou, sluší i modrý vzor na sedačkách

Myslela jsem si, že v každé pořádné hájovně by mělo být nějaké to paroží. Z té „naší“ se zřejmě odstěhovalo spolu s bývalými majiteli do jiného polesí. Stěny jsou tedy zatím trochu holé, ale ve stavení je útulno, v krbu praskají polena a Vánoce jsou cítit ze všech koutů. „Náš pokoj, ten kousek soukromí, které si chceme upravit i v téhle chalupě, přijde na řadu až na konec. Chceme hlavně, aby se tady líbilo hostům,“ zdůrazňuje Mirka. „Můžeme ubytovat čtrnáct lidí, takže nabízíme skutečně domácké prostředí,“ vede nás paní domu po mírně vrzajících schodech do čisťounkých ložnic v podkroví. „Pro toho, kdo se nevyřádí dost v přírodě, je tady na podestě připraven šlapací orbitrek. Ale myslím, že všichni rádi vezmou za vděk spíš odpočinkem u krbu, který sama považuju za nejlepší obrazovku. U ohně se dá dobře relaxovat, ale také tříbit myšlenky,“ zasnila se na chvilku. „Ale ani příznivci televizních her a pohádek tady strádat nebudou,“ dodává „šerlišská hajná“.

Stejně jako její partner, je původní profesí ekonomka. Dnes je však profesionální lektorkou pilates a provozuje různé vzdělávací kursy. „Odedávna mě bavila turistika, sport, hory, kolo, běžky, jóga a věci mezi nebem a zemí vůbec. Tenhle kraj je pro jejich provozování jako stvořený.“

Díky tomu, že se předchozí majitel o svá rekreační zařízení dobře staral, měli Mirka s Janem přípravu na sezónu velmi usnadněnou. „Lesáci mají blízko ke klasické kombinaci dřevo a bílá, která se sem hodí,“ přidává se do hovoru Jan. „Smrkové podlahy, nábytek i dveře získaly za deset let od rekonstrukce příjemnou patinu, stačilo doplnit pár kousků nábytku a textil. A venku jsem jen v hřebeni střechy nahradil rozsypané hřebenáče a spravil polámané zábradlí. Taky jsem vzadu vyměnil pár menších oken, která byla ještě původní. Ostatní bohužel nahradili bývalí vlastníci trojdílnými. Ale snažili se zachovat kolorit orlické chalupy, hlavně jednoduché zdobení kolem oken.

Po stopách tajemství

První hosté přijedou do hájovny právě teď, na Vánoce. Jistě ocení interiéry vonící dřevem, i zvláštní mikroklima tohoto místa. Obtéká jej z jedné strany, tedy nad hájovnou, Šerlišský potok, který padá dolů do říčky Bělé, vinoucí se prostranstvím vpravo. Když na jaře začne tát, často je prý přítok tak prudký, že se Bělá rozvodní. „Kdysi potok poháněl Postlerův mlýn, který byl postaven počátkem 19. století. Zhruba ve stejnou dobu jako hájovna. Před více než sto lety mlýn zanikl. Ale protože tady bylo hezky, vyrostl vedle hostinec,“ dal se Jan do vyprávění.

V podkrovních ložnicích ponechali předchozí majitelé při rekonstrukci a zateplování střechy trámy jako ozdobu

„Tohle místo bylo léta nepřístupné a působilo tím pádem tajemně. Člověk se sem dostal z Deštného jen úzkou lesní cestou. Při stoupání ovšem prožíval a prožívá dodnes očistu. Vzduch je tu přímo léčivý. Asfaltku udělali silničáři až v padesátých letech. K tajemnosti údolí, schovaného mezi dvěma horskými hřebeny, přispívá i to, že je tady vždycky jiné počasí než o tři sta metrů níž v Deštné. Nedá se odhadnout, jaké bude. To se zjistí vždycky až na místě. Ale často bývá teplejší, lepší.“

Jan strávil na Šerlichu skoro celé letošní léto. Jezdil na kole, aby měl povědomí o všem, co okolí nabízí. Dokonce se obeznámil i s pověstí o sedláku Hansjörgovi, který prý zakopal na louce vedle své chalupy poklad. Po jeho smrti se jej lidé pokoušeli najít, ale marně. „Třeba jsme poklad objevili my,“ zažertovala Mirka a přinesla na rozloučenou slaďoučké víno na přípitek.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: MARTIN MAŠÍN


Komentáře

Napsat komentář