V chalupářském ráji

Pohled na černobílou patrovou roubenku nenechá nikoho na pochybách, že je řeč o Kokořínsku. Majitel chalupy prožíval v tomto krásném kraji víkendy a prázdniny už od dětství.

klenutá brána je od chalupy odsazena – jako by k ní nepatřila. není to zdání, původně skutečně patřila k sousední chalupě, která vyhořela

Rodiče pana Dušana mají totiž pěkné zděné stavení v sousední vsi. Chalupářská parta se tam opravdu povedla. Pořádaly se nohejbalové turnaje, hrál se fotbal, mladí jezdili společně na vodu, scházeli se u ohně. „Když jsem se oženil a narodily se děti, navštěvovali jsme dědu a babičku o víkendech dál. Bydleli jsme v Kralupech v paneláku, byla to příjemná změna,“ začíná chalupář svůj příběh.

Na kokořínsku je nejlíp

Dcera a syn dorůstali a v chalupě u Dušanových rodičů, což je vlastně kamenná stodola ze štuků upravená k obývání, bylo najednou těsno. Rodina se rozhodla pořídit si něco vlastního. Objížděli vesničky v okolí Úštěku, České Lípy, ale pořád je to táhlo zpátky na Kokořínsko.

„V inzerci na internetu jsme objevili, že je na prodej patrová roubenka v sousední vesnici, pár kilometrů od místa, kam jsme dosud jezdili. „Honem jsme se sem vydali a s majitelem se domluvili. On si postavil dům v Praze, kde měl i děti, a nechtěl se starat o další stavení. Vzali jsme si půjčku a něco přispěli manželčini rodiče, takže jsme chalupu mohli koupit. Líbila se nám, říkali jsme si, že se sem vejdeme, i když přijdou nějaká vnoučata.“

Zelené dědictví

Když se noví majitelé před devíti lety do roubenky nastěhovali, nějaký čas si prý nemohli zvyknout. Přivezli si sem totiž jen postele, ostatní zařízení tu zanechal jejich předchůdce. Hodně věcí bylo natřeno na zeleno – poličky, skříňky, stůl, židle a dokonce i okapy. Něco už jsme předělali, ale k nábytku jsme se ještě nedostali.

dole vidíme majestátní bullerjan o výkonu 26 kW a nahoře okénko, kterým proudí teplo do světnice

Manželka chce skříňky v kuchyni zlikvidovat a pořídit si sem kuchyňský ostrůvek ze všech stran přístupný, aby se jí dobře vařilo,“ ukazuje Dušan prostor vpravo od vstupních dveří do velké světnice. V rohu je klasický kachlový sporák a hned u dveří, zdá se, pícka s udírnou…

„To není pec, ale obestavěná kamna Bullerjan. Už tady byla a docela nám ten systém vyhovuje. Když se zatopí, pustí se teplo sem do světnice. Přikládáme v předsíni, kde je nad kamny i okénko nahoru do podkroví. Otevře se, když je dole dost teplo,“ vysvětluje majitel. Pochvaluje si i to, že se do kamen dají přikládat velké kusy dřeva, což usnadňuje jeho přípravu.

„Chlapi v hospodě si ze mě dělají srandu, že mám kamna zazděná. Kdybych prý obestavbu zboural, ohřáli bychom se víc. Mají sice pravdu, ale bylo by vedro jen dole. Takhle si řídíme, kam chceme teplý vzduch nafoukat.“

„Oblek“ pro patro

Do podkroví proudí v zimě teplo z Bullerjanu o výkonu 26 kW otvorem nad schody. Když se roztápí spodek, lze otvor nahoře uzavřít bytelnými dveřmi, aby dolů nešla zima. Pak se dveře odklopí a prohřívá se i prostor v patře. Tam jsou v jednom z pokojů další, menší kamna tohoto typu. V patře jsou tři ložnice. Velká, menší a nejmenší. „Mysleli jsme se ženou, že si zařídíme tu malou, ale zabrala si ji dcera. Syn se zase okamžitě rozhodl pro nejhezčí místnost. Bylo mu tenkrát osmnáct a my jsme si říkali, že sem bude o to raději jezdit.“

největší ložnice v podkroví „zbyla“ na rodiče

Nakonec si tedy rodiče zařídili největší podkrovní místnost. Dokonce si ji zajímavým způsobem izolovali. „Střecha nebyla zateplena, což jsme vnímali nejen v zimě, ale i v létě, kdy bývala půda hodně rozpálená. Získal jsem od kamaráda zbytky materiálu, který se dává jako izolační výplň do aut. Pospojoval jsem kousky k sobě a přilepil je ve třech vrstvách na strop. Přes to jsem dal široké palubky. Teď je v ložnici i v létě příjemně.“

Chalupář hodlá tímto způsobem zateplit ještě strop u dcery, která má ložničku také na jižní straně. Uvažuje však i o foukané izolaci. V podstřeší je pro ni dost prostoru. Dalším zpříjemněním pobytu v prvním patře jistě bude druhý záchod, který půjde jednoduše zbudovat nad tím v přízemí. Stačí jen protáhnout trubky.

Spáry kolem dokola

Zatímco interiér zatím nepotřeboval velké zásahy a investice, kolem fasády bylo práce ažaž. Roubení bylo vyšisované a oloupané, spáry popraskané a částečně vypadané. „Původně jsme chtěli trámy natřít světlejší hnědou. V prodejně barev nám však doporučili silnovrstvou lazuru Xyladecor wenge, takže je nyní chalupa dost tmavá,“ lituje majitel. „Nejdřív jsme ale roubení natřeli ochranným nátěrem proti dřevokaznému hmyzu.“

perfektně upravené chalupě s motivem slunce ve vrcholu štítu přidávají na půvabu okna v přirozené barvě dřeva i vodopády muškátů…

Při opravě spár postupovali majitelé podle tradičního receptu. Původní výplň vyškrábali, namočili v sudu s vodou a pro zpevnění přidali jíl z nedalekého rybníka. Namíchali vždycky dávku na dva víkendy, aby směs nevyschla. „Strávili jsme na tom celé dva roky. Už to je osm let – a tu a tam vidím, že bude třeba něco přetřít. A za takové tři čtyři roky přijdou zase na řadu spáry,“ nerad připouští Dušan. „Nevěděli jsme totiž, čím je uzavřít – a hlína leckde praská.“

Zkoušeli venkovní štuk a venkovní maltu, ale po letech zjistili, že nejlepší je pružné flexibilní lepidlo, které pracuje stejně jako dřevo, tudíž nepraská. Snadnější teď prý bude i doplňování spár, protože lze koupit hotovou směs hlíny smíchanou s plevami.

„Mám v Krkonoších kamaráda, který dělal s touhle hliněnou omítkou i vnitřní stěny nové roubenky. Jsou pěkné, příjemně nerovné, jako to kdysi bývalo. Rád bych tu prodyšnou omítku zkusil natáhnout nahoře u vstupu na verandu.“

převislým muškátům v květináčích i truhlících jižní strana svědčí…

Dnes už by chalupář také nedal na rady prodejců a nenatíral roubení drahou silnovrstvou lazurou. Příště prý koupí tenkovrstvý lazurovací lak, který se dobře vpije. A když vyšisuje, dá se snadno opravovat. „Chrání dřevo i proti škůdcům,“ dodává Dušan a vzpomíná, jak se ženou z počátku obcházeli chalupu s injekčními stříkačkami a ničili červotoče a vosičky.

Chalupa člověka naučí…

Původně se Dušan vyučil zámečníkem, ale jako junior hrál za Slavii hokej. Po vojně se v Kralupech na Kaučuku k řemeslu vrátil a u další firmy pak dělal instalatéra, topenáře a zedníka. „Na chalupě se všechno hodí. Dokonce jsem od pantáty, manželčina otce, okoukal něco kolem elektriky. A když jsme rekonstruovali zasedačku, položil jsem si dlažbu na podlahu sám. Často je to lepší než se handrkovat s řemeslníky.“ Chalupář naráží hlavně na spolupráci s truhláři, kterých se tady při výměně oken vystřídalo již několik.

Ze všech prací, které je kolem chalupy třeba dělat, baví Dušana nejvíc právě truhlařina. Zedničit nebo něco natírat ho zrovna netěší, ale i to patří k životu na venkově. „Kolikrát nadávám, že to tu prodám nebo podpálím, že jsem si koupil akorát práci. Ale to mě rychle přejde,“ směje se chalupář a pohupuje se, obložen teriéry, na svém oblíbeném křesle na terase.

Radosti v přesile

Pobyt v kokořínském ráji přináší mnohem víc radostí než starostí. Patří mezi ně i dobré soužití se sousedem. „Možná k tomu přispívá i fakt, že máme ve stejný den narozeniny. Akorát že soused je o něco starší,“ upřesňuje Dušan. Na rozhraní zahrad si postavili pěkný společný dřevník, k němuž je přístup z obou stran. Je dlouhý 7,5 metru a zbytek „plotu“ tvoří stromy a keře. „Vyřešili jsme tak jedním rázem několik věcí: ušetřili jsme místo, peníze za plot a dřevník zaručuje na obou stranách i soukromí.“

Další velkou radost přináší celé rodině posezení na terase. Původně tady bylo jen metr široké zápraží pod přesahem střechy. „Náš předchůdce měl na zápraží beton, do kterého udělal podle šablony spáry, že to vypadalo jako kámen. Chodník jsem vyboural a spolu s dalším stavebním odpadem udusal jako základ pod terasu. Navrch jsem natáhl betonový potěr a položil mrazuvzdornou dlažbu. Teráska už je tady pět roků a moc si ji pochvalujeme. Zábradlí jsem vyřezal sám, ale stůl a lavice dělal místní všeuměl.“

Chalupář dokonce přiznává, že mu v posledních letech dělá radost také příprava dřeva na zimu. To se sejdou všichni chlapi. Syn řeže pilou, dceřin přítel obsluhuje štípačku a rovnou dřevo hází do koleček, Dušan rovná polena pod stříšku. A ženské dřevo přepravují. Za víkend bývá hotovo.

oblíbené houpavé posezení pána domu; a kde je on, tam jsou i amy a jessi

„Kamarád ve vsi si udělal svépomocí štípačku, kterou si od něj půjčuji. Má silný elektromotor, ostrý trn, jede to jako po másle,“ pochvaluje si chalupář. I když na práci občas hudrá, stejně hned plánuje, co ještě vylepší a postaví. „V chalupě opravím schody, v přístavku udělám další záchod, aby se z dílny nebo ze zasedačky nemuselo běhat do chalupy, a chci tam instalovat i vířivku,“ těší se. A přiznává, že už se oba s manželkou těší, až si to všechno budou s nimi užívat i vnoučata…

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: PETR ZHOŘ

V chalupářském ráji