Roubenka na Skalce


Zahlédli jsme ji už z protějšího kopce. Roubenka svítila do dáli šedavou barvou přirozeně zestárlého dřeva. Ale když jsme prokličkovali dolů a zase vzhůru přes údolí, bylo jasné, že jde o chalupu postavenou nově.

Roubenka má zvláštní našedlou barvu díky nátěru speciální lazurou

Paní Liběna nás očekávala sama, manžel i o víkendu pracoval. Nejdřív jsme si chalupu s příčným křídlem, které ji každé straně zhruba o dva metry rozšiřuje, obešli. Je precizně upravena, stejně jako její okolí. Prostor pro obytné stavení a jakousi otevřenou kolibu s krbem a posezením je vymezen dlažbou Cotta blue. Ve vysoké podezdívce obložené štípaným kamenem z lomu v Řece, jsou téměř schovaná vrata garáže, pro kterou bylo využito převýšení svahu. My stoupáme do chalupy po schodech obložených štípaným andezitem.

Pokažená chalupa

Na ochozu jsme obdivovali sloupek schodiště, do jehož hlavice šikovný řezbář umístil typický valašský výjev

Prošli jsme z malé předsíňky vpravo do velké světnice a otevřel se nám nádherný prostor o rozměrech deset krát devět metrů. Je rozčleněn na několik částí. Nelze přehlédnout kulečník a veliký krb, který místnost rozděluje na část odpočinkovou a kuchyňskou. Zamířili jsme k jídelnímu stolu z masivního dubu. Teď si můžeme v klidu prohlédnout nejen nápaditě zařízenou kuchyň, ale také stropy, které jsou natřeny bílou lazurou a vyzdobeny motivy květin.

„To nám dělal Radim Heinich z Vratimova,“ reaguje paní domu na naše pohledy. „Z jeho dílny je také skoro všechen nábytek. Někdy má člověk trochu jinou představu, ale on vycítí, jak to udělat nejlíp,“ vysvětluje chalupářka a nese kávu a svůdně vonící medovník.

Jídelní stůl má nádhernou dubovou desku o tloušťce dvanáct centimetrů. Lustry v celé chalupě jsou od Alda Bernardiho

„Na tomto pěkném místě s výhledem do kraje stávala stará dřevěnice už před sto lety. Byla pěkná. Původně v ní měli fojtství nějací Koláčkovi,“ začíná paní Liběna vyprávět. „Po nich se sem dostal člověk, který neměl cit pro valašskou architekturu. Přilepil k chalupě jakýsi mrcek, a tím ji úplně znehodnotil,“ používá naše hostitelka místní výraz pro ošklivou přístavbu. „Navíc majitel celé okolí vyasfaltoval. Hrůza! Pak se sem nastěhoval Holanďan, který tady choval koně. Přistavěl stáj, kterou s roubenicí propojil. Koně byli dokonce i v téhle světnici. Z tradiční stavby zkrátka vznikl architektonický patvar.“

Opravit, nebo stavět?

Dnešní majitelé se začali o chalupu zajímat, když dorůstaly jejich dvě děti. Nejdřív si chtěli v tomto krásném koutě, odkud pan Ladislav pochází, postavit dům. „Nepodařilo se nám získat pozemek, tak jsme zůstali v nedalekém městě. Ale sem, do hor, jsme pořád jezdili. Máme tu hodně kamarádů, dělaly se ohně, opékalo se, něco se popilo a vracet se do města bylo složité. Říkali jsme si, že by se tu hodilo něco na přespání,“ vysvětluje Liběna, proč začali uvažovat o chalupě.

Na okrouhlém rabátku vedle vjezdu do garáže se rozrůstají hlavně nízké jehličnany; kompozice je dílem Liběniny sestry

V té době se zrovna vdova po holandském chovateli koní poohlížela po kupci. Neprodávala komplex s rozlehlými polnostmi zrovna levně, ale místo bylo nádherné, tak se Ladislav s Liběnou rozhodli vše koupit. I za cenu toho, že se opozdí kolaudace jejich rozestavěného domku. Tenkrát ještě uvažovali o tom, že by chalupu opravili.

„Všude sice bylo cítit bývalé hospodářství a v podkroví plno kun, ale mysleli jsme, že až všechno vydrhneme a vyvětráme, na občasné přespání to bude stačit. Ale ani to spaní nebylo radostné,“ vzpomíná chalupářka. „Skoro sto let staré dřevo navíc nebylo v pořádku. Kam člověk ťukl, tam se sypalo. Rekonstrukce by byla dražší než to celé zbořit a postavit chalupu novou. Takovou, do níž bychom se mohli nastěhovat na stará kolena a dětem mohli nechat domeček v údolí.“

Nová kuchyňská kredenc z dílny Radima Heinicha náznakem připomíná tu tradiční

Původní chalupa byla rozdělena na dvě poloviny: na jedné straně byla kuchyňka a světnice se špajzkou, na druhé byly dva pokoje. A pod střechou jen skladiště. I to chtěli noví majitelé změnit. V přízemí žádné dělicí stěny, spaní a koupelnu v podkroví. Nebyli svázáni bývalou konstrukcí, protože z ní využili jen jednu stěnu a stavbu posunuli trochu dopředu, z kopce dolů, aby se za ni vešla na rovinku ještě otevřená stavba se střechou připomínající pagodu. Aby měli kam zvát kamarády na grilování.

Valaši jsou šikovní

V roce 2006 se bouralo a vymýšlelo, jak bude vypadat nová chalupa. „Návrh zpracoval architekt Petr Vinklárek, s nímž jsme spolupracovali i při stavbě domku ve městě. Je odsud, má tedy valašskou architekturu v malíku,“ chválí Liběna. „Spolupráce byla výborná. Vždycky jsme mu s manželem nastínili svou představu, on něco nakreslil a společně jsme to doladili. A venkovní posezení? To je můj nápad. Viděla jsem podobnou stavbičku v nějakém časopise. Myslím, že se sem docela hodí.“

Stříška vjezdové brány koresponduje s chalupou. Hodí se k ní i kamenná dlažba Cotta blue

Stavby se ujaly místní firmy. Práce jim šla od ruky. Od jara do konce léta byla chalupa z hraněných smrkových trámů o rozměru 25 x 25 centimetrů sroubena a opatřena záklopem z prken. Pak zůstala rok stát, aby dřevo sedlo. Zjara roku 2008 začali tesaři nanovo. Nejdřív vkládali do spár roubení izolaci a zvenčí i zevnitř ji uzavírali lištami. Pak pokryli střechy obytného stavení i koliby ručně štípaným smrkovým šindelem. Aby dlouho vydržel, opatřili jej impregnačním nátěrem Karbolineum extra. Uvnitř přizdili zedníci k dlouhé stěně směrem ke svahu příčku z normálních cihel, aby se v ní při topení naakumulovalo teplo.

„Okna vyráběla a osazovala firma TWW ze Zašové. Ale nějak k chalupě neseděla, byla moc nízká, tak k nim pan Heinich, truhlář, udělal zdobené obložky. Přivedl ho sem pan architekt Vinklárek, který už s ním v minulosti spolupracoval. Obložky jsou natřeny stejnou lazurou jako chalupa, ale jsou novější a mají bílý rantlík, tak si jich každý všimne,“ spokojeně konstatuje majitelka.

Heinichovy specialitky

Skříň vestavěná na míru do rohu skrývá úložné prostory a americkou lednici; v okénku je vidět výdejník ledu

O Radimu Heinichovi a jeho podílu na zařízení a zkrášlení chalupy paní Liběna hovořila několikrát, a tak mu věnujme pozornost. Jde o pokračovatele slavného rodu Heinichů, jehož kořeny sahají až do roku 1929. V roce 1948 byla činnost firmy přerušena, ale vnukům zakladatele se podařilo na tradici v roce 1990 navázat. Věnují se návrhům i řemeslné výrobě nábytku, zejména z masivu, designu interiéru i exteriéru budov. Ale dovedou vytvářet i užitkové a ozdobné věci z kovu a kamene.

Do roubenice na Skalku, jak se tady říká vzhledem ke kamenitému podloží, pan Heinich přišel změřit kuchyň, aby mohl navrhnout a vyrobit její zařízení. „Chtěla jsem zelenou,    ale je nakonec v přirozené barvě dřeva. Zelená je jen mramorová deska. Rozmluvil nám i kachlová kamna. Říkal, že je má každý, ať si sem dáme pořádný krb. A taky ho postavil a vyzdobil. On dovede člověka přesvědčit. Jak viděl náš strop, který byl nalakovaný, lesklý, hned navrhl, že by se to dalo zamaskovat speciální bílou lazurou. Že by do ní mohl udělat valašské ornamenty.

Impozantní krb díky svému výkonu zhruba 15 kW vytopí prakticky celou chalupu

A už jsme byli jeho,“ směje se Liběna. Radim Heinich kromě kuchyňky a krbu s obestavbou z rustikálních břeven navrhl a se spolupracovníky ve vratimovské dílně vyrobil také dveře se zajímavými klikami, schody a nábytek do podkroví. A dokonce i pohodlnou pohovku a křesla. Tím však ještě jeho vliv na vzhled chalupy neskončil. „Chtěli jsme ji ochránit nějakým nátěrem. Tady v okolí jsou dřevěnice buď rezavé, nebo skoro dočerna. Ale do toho jsme se nehrnuli,“ přiznává majitelka. „Tak nám ji pan Heinich natřel speciálně namíchanou barvou, že vypadá, jako by dřevo zestárlo.“

V létě roku 2009 byla na Skalce velká sláva. Kolaudovalo se právě v období, kdy Liběnina maminka oslavila osmdesáté narozeniny. „Měla z chalupy radost. Přijela i moje sestra a její dvě dcery, k tomu naše děti Iveta a Pavel, bylo tady veselo.“

Kde je nám nejlíp

Při konstrukci stříšky nad venkovním posezením se architekt inspiroval japonskými pagodami

K chalupě patří i dost velké pozemky. Seká se však jen oplocená část. „Pole, co je nad námi, si pronajal místní chovatel dobytka. Sklízí tu seno a motá je do rolí. Patří nám i část lesa, tak chodíme na houby do svého. Kousek odsud je rybník, v němž se dřív omývali koně. Teď tam občas vlezou psi, ale abychom se mohli koupat i my, musel by se pořádně vyčistit. Ale byl by asi zase brzy špinavý, protože je neprůtočný. Jak se říká, nebesák, v němž je vždy jen voda, která z nebe naprší.“

Pobyt na chalupě však nabízí mnoho jiných radostí. Koupání v retrovaně na nožkách v krásné koupelně v patře k nim jistě patří. Zařízení navrhovala sama paní domu. V přízemku prý nejvíc láká k posezení kuchyňský dubový stůl. Ale když je pěkně, zalezou si všichni do koliby.

„Děti tady pořádají mejdany a je lepší, když dělají binec venku než uvnitř. A celá rodina se na chalupě schází hlavně na narozeniny. Bývá nás hodně, většinou kolem šestnácti. Výhodou je, že je tu veliký prostor a všichni se sem vejdeme,“ pochvaluje si naše hostitelka.

Ve venkovním sklípku se skladují brambory a zelenina. Jeho čelní stěna je také obložena štípaným kamenem z lomu v Řece

Na Skalce však je krásně i v zimě, proto tu rodina tráví také dobu mezi vánočními svátky. Kousek pod chalupou bydlí starousedlíci, takže když je nasněženo, protahuje cestu obecní traktor. Dá se vyrazit na běžky nebo jen tak na procházku lesem.

Návraty jsou velmi příjemné. Stará se o to krb, který na jaře nebo na podzim v pohodě vytopí celý dům. V zimě se k němu přidá kotel na dřevo, z něhož proudí teplá voda do šikovně umístěných radiátorů po celé roubence. Jeho alternativou pro dobu nepřítomnosti majitelů je elektrokotel, který automaticky udržuje nastavenou teplotu od nuly až do zhruba třiadvaceti stupňů. Takže vytápět se dá různě, podle nálady.

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: PETR ZHOŘ

Roubenka na Skalce


Komentáře

Napsat komentář