Proměny kovárny v Záluží


Vydáte-li se ze Soběslavi na západ směrem na Bechyni, jistě nepřehlédnete vesničku Záluží. Náves, kterou lemuje dvanáct půvabných staveb ve stylu selského baroka, je vesnickou památkovou rezervací. My jsme zamířili k čp. 1.

Stará kovárna dnes září na návsi bílou vápennou omítkou

Dnes žije v bílém stavení uprostřed návsi Václav Vaněk. Není to ani Jihočech ani kovář. Ale má velkou zásluhu na tom, že bývalá kovárna, která před necelými pětadvaceti lety spíše hyzdila náves, je dnes její ozdobou.

Z pastoušky muzeum

Výklenek ve zdi vznikl až při výstavbě kamen

Pan Vaněk je rodem z Prahy. Jeho otec pracoval ve Studiu Jiřího Trnky a Václava loutky zajímaly už od dětství. Sbírat je začal už jako školák. Pak ho však osud zavál do jižních Čech. Pracoval v zemědělském družstvu a na pile v nedaleké Vlastiboři, kde také bydlel. Oprýskaná stavba v Záluží ho však stále přitahovala. O její historii se zajímal ještě dřív, než v roce 1990 požádal obecní úřad, aby mu ji pronajala.

„Uvádí se, že od roku osmnáct set devadesát devět tady byla kovárna. Ale dostaly se mi do ruky výuční listy kovářů, kteří tu museli být už třicet čtyřicet let před tím. A jedna stařičká místní rodačka říkala, že sté výročí se slavilo v osmatřicátém roce,“ začal pan Václav vyprávět. Když v padesátých letech ze stájí začali mizet koně a na blata přibrblaly traktory, obec už prý kováře nepotřebovala. V jeho obydlí vznikla tak zvaná pastouška, kde žili nemajetní.

Vpravo od vstupu do bývalého chléva mají nocležníci dřevo na topení po ruce

„Než jsem si domek před čtyřiadvaceti lety pronajal já, měli v obytném stavení ‚jezedáci‘ kanceláře a vzadu, v bývalém chlévě, parkovaly traktory. Dovedete si představit, jak to tady asi vypadalo! Interiéry byly v dost zoufalém stavu. Nejdřív jsem hlavně větral a větral, protože tu bylo vlhko. A je dodneška. Ale loutkám to nevadí a tam, kde se bydlí, jsem se svolením obecního úřadu udělal nějaké úpravy.“ Když nový nájemce vyklízel svinčík z bývalé kovárny, která se v té době využívala jako autobusová čekárna, napadlo ho, že by se sem mohlo původní vybavení zase vrátit. Do vesničky na Blatech by se připomínka starého řemesla hodila.

Oáza uprostřed návsi

Nejdřív dal nový nájemce do pořádku interiér v obytném stavení. „S vlhkostí jsem ani moc nebojoval, ono stačí, když se topí a víří vzduch, jak říkám. V přední části, otočené do návsi, kam jsem chtěl umístit sbírku loutek a taky ukázku, jak se žilo na blatech, jsem položil novou smrkovou podlahu. A zjistil jsem, že v rohu sednice stál tradiční sporák. Moji předchůdci jej zbourali, ale já jsem kamna znovu postavil. Ne tady, loutkám se topit nemusí, ale vzadu v bývalých chlévech,“ vede nás pan Vaněk do části, kterou upravil na bydlení.

Kuchyňku používají jen domácí; hostům připraví snídani a po dohodě třeba i večeři

Vlevo od vstupu je kuchyňka a vpravo obývací pokoj s jídelním stolem a letištěm. A hlavně jsou tu fešná, bíle omítnutá kamna. „Nechtěl jsem žádnou retropec z kachlů, sem se hodí bílá. Místní říkali, že právě taková kamna vpředu bývala,“ vysvětluje pan Václav, který nezapomněl ani na mělkou niku a stupínek na kobce, aby bylo kam dát nějakou tu ozdobu. „Moc jsem ani neštudoval, jak se taková kamna staví, jde spíš o moji fantazii. Hlavně jsem dbal na to, aby všechno proporčně sedělo. Vnější plášť je z normálních cihel, tahy samozřejmě ze šamotových.“

Nad letištěm, které je také dílem pána domu, stoupá jednoduché schodiště do podkroví. „Jsem vlastně rád, že tady moji předchůdci nahradili klenby rovným stropem, překladem z hurdisek. Teklo sem totiž střechou a zdivo se propadlo. Jinak by byl s vyústěním schodů problém. Na půdě je teď moje království, dolejšek jsem vyhradil hostům,“ informuje náš průvodce.

Pro výstup do podkroví musí mít člověk opravdu jistou nohu…

Beton, kterým tady kdysi vyspravili podlahu už družstevníci, skryla prkna, položená na polštářích. Obytný prostor je tedy od země izolován dobře. A když je pěkně, usadí se návštěvníci nejraději na zahradě. Je to oáza zeleně uprostřed návsi. Tradiční lípa, která poskytovala kováři stín při práci, už před chalupou není. Ale stromy, které zasadil nový nájemce, už se pěkně rozrostly a zpříjemňují posezení. Před deštěm se mohou místní i přespolní skrýt i v zahradě. „Postavil jsem altánek tam, kde býval prasečí chlívek. Z jeho základů a z kamenů, které jsem si navozil z okolí, jsem udělal terásky. Dřív tady nebyla ani kytička, půda byla rozježděná traktory.“

S péčí o zahrádku i o muzeum panu Václavovi už několik let pomáhá přítelkyně Iva z Prahy. Přivedla ji sem krása jihočeské architektury i zájem o loutky. „Zvláštní cestou se ke mně dostala vzácná, ale hodně rozbitá marioneta. Zjistila jsem přes internet, že by ji mohl dát dohromady právě pan Vaněk.

V kamenné scenérii nechybí ani malé strašidlo…

Když jsem si pro ni přišla, málem jsem loutku nepoznala. Nakonec jsem ji tady před těmi šesti lety nechala. Visí na stěně v podkroví, kde spávám. Beru si totiž vždycky přes léto neplacené volno a o prázdninách, kdy tady bývá největší frmol, Václavovi pomáhám. Oddechnu si s velkou radostí od sídliště, kde máme všechna okna na jih,“ přiznává paní Iva.

Sbírce vévodí broučci

Pojďme tedy nakouknout do muzea loutek. Expozici vévodí scenérie z filmu, který byl natočen podle Karafiátovy knížky Broučci. „Loutky k inscenaci vytvářel Jiří Trnka, ale jeho spolupracovníci měli svolení dělat si repliky,“ vysvětluje Václav Vaněk, který k nim přidal i mnohé svoje. „Trnkův vliv je samozřejmě zřejmý, vždyť jsem s jeho loutkami vyrůstal, chodil s tátou na natáčení. Okouzlil mě hlavně Sen noci svatojánské. Rád dělám broučky, ale i postavičky venkovských muzikantů a řemeslníků, které přidávám do betlémů. Ještě před šesti sedmi lety o ně byl značný zájem. Ale trh je přesycen a tohle je jen dekorativní věc, na hraní ty loutky nejsou.“

Zahrádka s kamennými terasami je z jedné strany v návsi mírně zapuštěna

Největší zájem je stále o broučky. Tělíčka vyřezává pan Vaněk z lipového dřeva, hlavičky jsou z moduritu. „S tímhle zajímavým materiálem začal už kdysi pan Trnka. Dobře se tvaruje a má stejné vlastnosti jako dřevo. A co je hlavní, jakmile se modurit uvaří ve vodě, už nikdy nepraskne,“ vysvětluje odborník. „Loutky Jiřího Trnky měly i další zvláštnost – nemají hejbací oči. Proto museli ve studiu udělat pro vytvoření dojmu pohybu vždycky spoustu hlaviček.“

V muzeu však nejsou jen panáčci, připomínající Trnkovu tvorbu. Vpravo vzadu – tam, kde bývala kamna – je sbírka starých marionet, s jakými kdysi putovali loutkáři světem. „Ty mám ze severu, od České Lípy, kde jsem jeden čas dělal u vodáků. Našel jsem tam dva kufry loutek na smeťáku! Lidi seděli u barevných televizí a takovéhle poklady vyhazovali… Dával jsem je do pořádku, i když jsem ještě ani nevěděl, že je nějak využiju.“

Hrozivému Smrťákovi, nejcennější loutce, už je sto dvacet roků

Nejvíc si pan Vaněk považuje dvou loutek, které visí osamoceně na bílé zdi a malým dětem možná mohou nahánět hrůzu. Hlavně Smrťák. Tomu je prý už 120 let a je nejstarší ve sbírce. Pochází z dílny pánů Minsberka nebo Šolera, kteří za první republiky vyráběli loutky ve velkém, odhaduje pan Vaněk.

Kovářská privilegia

V nižší budově s klenutou podsíní je malé muzeum kovářství. Nářadí, pomůcky i některé výtvory nashromáždil také pan Vaněk, protože po posledním místním kováři Šebkovi tady nezbyl ani hřebík.

„Se sbírkou a trochu i s jejím uspořádáním mi ovšem pomohly jeho dvě dcery. Jsou to dnes už dámy v letech a žijí kdesi v západních Čechách. Objevily inzerát, že dávám dohromady tohle muzeum, a nějaké věci, které si po otci schovaly, sem přivezly.“

Pohled do kovárny; za dnes sněhobílou stěnou výhně je vidět část velkého měchu, jímž se rozdmýchával oheň

Kdo má zájem, tomu poví správce muzea také něco o životě kovářském. Staré zápisy objevil v obecní kronice. Smlouva o pronájmu kovárny se uzavírala vždy jen na deset let, aby kovář nezískal domovské právo a obec se o něj nemusela na stáří starat. Dostával však nějaké naturálie. Ale vždycky až na podzim, podle toho, jak se urodilo.

„Nevím jak jinde, ale místní kovář měl také tři privilegia: ve chlévě měl obecního býka a v prasečím chlívku, tam, co je teď altánek, obecního kance. Za úplatu sem chodili z celé vsi připouštět dobytek. Třetí privilegium stanovilo, že on jediný tady směl na Vánoce koledovat. V kronice jsem našel i záznam, že v roce devatenáct set jedenadvacet někdo kováře v koledování předběhl. Ten mu dal pár facek a za to si musel o Vánocích odsedět dva dny v šatlavě v Soběslavi,“ uzavírá pan Vaněk vyprávění.

V muzeu loutek padne do oka scenérie z pohádky o broučcích. Je tu však jen maminka, malý brouček se někde zatoulal…

Rádi vyřizujeme čtenářům i jeho pozvání do kraje, jemuž se říká Borkovická blata. Pokud se vydáte po stejnojmenné naučné stezce z Mažic přes Komárov a Vlastiboř do Vesců, budete mít kovárnu v Záluží na trase. Cestou se dozvíte mnoho zajímavého i o tom, že tato část Soběslavsko-veselských blat dostala název podle borky, rašeliny, kterou tady staří hospodáři vždycky zjara těžili.

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: PETR ZHOŘ

Proměny kovárny v Záluží


Komentáře

Napsat komentář