Pohnutý osud zájezdního hostince


Mohutná chalupa v Holčovicích byla po povodni v roce 1997 v tak žalostném stavu, že ji majitelé opustili. Tehdy měla štěstí v neštěstí. Koupili ji Adámkovi, kteří jí postupně vracejí krásu.

Chalupa Adámkových tu stojí asi tři sta let a až do druhé světové války fungovala jako zájezdní hostinec

Když budeme na mapě hledat Holčovice, musíme do Moravskoslezského kraje, na sever okresu Bruntál. Tady objevíme údolí říčky Opavice, jejíž tok kopíruje silnice do Albrechtic. Podél silnice i vodního toku je rozeseta rozvolněná zástavba.

Kdysi se tady stavěly buď dřevěnice, nebo domy z tmavého kamene, který usedlíci sbírali na svých políčkách, kde pěstovali brambory a len. I dům, který dnes vlastní manželé Adámkovi, má bytelné zdi z tohoto materiálu. A možná, že právě odolnost kamene zachránila kulturní památku ze 17. století před úplnou zkázou, od níž nebyla daleko. Přinesla ji povodeň, která do života Holčovic zasáhla 6. července roku 1997.

V domě je ústřední vytápění na dřevo a plyn, ale v obytném pokoji jsou i funkční kachlová kamna

Tehdy se po dlouhotrvajících deštích řeka vylila z břehů a mnoho domů zničila nebo poškodila. Bývalý zájezdní hostinec patřil k těm „šťastnějším“, které nemusely být strženy. Škody v něm však byly takové, že majitelé se odsud vystěhovali a zpustošenou nemovitost nabídli k prodeji.

Začátky v bahně s miminem v náruči

„Do Holčovic jsme se přistěhovali tři měsíce před povodněmi. Bydleli jsme v podnájmu a očekávali příchod prvního potomka. A také jsme plánovali, že koupíme nějaký domek,“ začíná historii paní Ivana. „Když se Opavice rozvodnila, přišly na mě porodní bolesti. Malá říčka byla najednou široká sto padesát metrů a obec byla odříznuta od světa. Záchranáři mě do bruntálské porodnice transportovali helikoptérou,“ líčí Ivana dramatický příchod dcery Karolíny na svět.

„S miminkem jsme nějaký čas bydleli u rodičů a pak opět v podnájmu. A na jaře jsme koupili tuhle chalupu. Byla úplně zničená, hotová ruina. Po velké vodě, která sahala do výšky jednoho metru, byly opadané omítky, uvnitř byly holé zdi, stržená podlaha, vrstva bahna a samá díra. Ale protože nám podnájem skončil, v létě jsme se museli nastěhovat. První půlrok jsme bydleli na půdě a vařili na zahradě.“

Trámový strop patří k tomu nejcennějšímu v chalupě

Milan Adámek svou ženu doplňuje nezapomenutelnou historkou: „Hned po povodních přišli památkáři, které sem, do domu, předchozí majitelé vůbec nevpustili. Paní doktorka Ľubica Mezerová se uprostřed té spouště rozplývala: To je krása! – ale slíbila pomoc,“ poznamenává náš hostitel a dodává, že paní Mezerová se sem později ráda vracela. „Ze začátku jsme si museli na sebe zvyknout, ale pak jsme vždy došli k nějakému kompromisu. Ukázalo se, že je dobré vzít v úvahu cenné zkušenosti památkářů s opravami starých domů.“

Středověký sklep pod chalupou

Od památkářů se například dozvěděli, že první zmínka o chalupě je v opavském archivu doložena do roku 1721. Chalupa ale existovala již dříve. Právě paní Mezerová odhadla vznik sklepa pod hospodským sálem, který byl po povodni zasypaný a bylo nutné jej znovu vykopat, na 14. až 15. století. Tehdy se prý celé údolí osídlovalo a na základech středověkého sklepa vznikla nynější stavba.

Pohled na jídelní kout

Zajímavé bylo i vyprávění starého pana Schmidta z Hannoveru, který se tu objevil v roce 2011. Jeho rodina tady žila až do poválečného odsunu Němců z našeho území a do té doby v domě provozovala zájezdní hostinec. Okolo byl dvorec se řadou hospodářských stavení včetně jatek, v nichž našlo zaměstnání mnoho lidí – například kovář, řezník a další. Před chalupou stál sloup s reklamním poutačem a na něm byl nápis: Jídlo, spaní, řeznictví Schmidt.

Štukové ozdoby nade dveřmi a okny vznikly na základě několika dochovaných fragmentů

V padesátých letech chalupa fungovala jako sklad pro místní stolárnu, pak už zde žila rodina předchozích majitelů. Pokud u chalupy byly nějaké zbytky hospodářských budov, vzaly za své o povodni. „Z třicátých let existuje černobílý záběr domu od cesty, ale hospodářství a stodolu, přilepenou na východním štítu, nikdo nefotil. Těžko říct, jak to tu kdysi vypadalo,“ zamýšlí se Milan Adámek.

Bydlení pro rodinu i pro hosty

Dnes je chalupa z nejhoršího venku. Nejvíce úsilí na její záchranu vynaložili Adámkovi první čtyři roky. Po povodni bylo nutné dům zevnitř vyčistit a zvenku zkultivovat terén. „Bagrista prohlásil, že za dvě hodiny bude hotov. Pak tu jezdil dva a půl dne,“ vzpomíná náš hostitel. Jeho čekalo martýrium podstatně delší a s ním podlahy, omítky, voda, topení, elektřina, plyn, střecha, okna, štít…

Zatímco jeho žena v prvních měsících věnovala svou péči malé dceři, on se pokoušel „vykřesat“ v přízemí jednu místnost, kde by se dalo bydlet. Dnes už je veseleji. V přízemí mají obytný pokoj s kuchyňkou a jídelním koutem, ložnici, záchod a koupelnu a prostornou chodbu.

Hospodský sál má zdi z místního tmavého kamene a původní dřevěné stropy

Po zabezpečení základních potřeb bydlení rodiny se Milan pustil do oprav části bývalého hostince. Když se v přízemí „vyloupl“ obrovský sál (kdysi byl rozdělen na dvě části) s původními trámovými stropy a další prostor v podkroví, napadlo Adámkovy, že by tuhle část mohli pronajímat. To už byl na světě i jejich druhý potomek – syn Vojta. Postupně tedy v patře vybudovali tři pokojíky, kuchyňku, záchod a koupelnu, které jsou určeny k pronájmu.

„Nekonečným zdrojem stavebního materiálu jsou kamenné zídky za stavením,” prozrazuje Milan

„Hosté u nás mají soukromí, protože do horních pokojů se vchází po schodišti ze sálu, který má samostatný vstup dveřmi v západním štítu. Na zahradě můžou využívat posezení pod pergolou a ohniště,“ ukazuje Ivana na vzorně udržovaný travnatý pozemek za chalupou, kde nechybí ani pískoviště pro děti.

Opravy pokračují

Také zvenku vypadá dům velmi pěkně. Každý rok na něm přibyl kousek něčeho nového. V roce 1999 to byly venkovní omítky s pěknou štukovou výzdobou, které na základě fragmentů vymyslel a udělal Milan. Ten rok se také vyměňovala krytina na severní polovině střechy.

V poslední vlně oprav dům dostal nová okna

Jižní část střechy přišla na řadu až v letech 2008 – 2009. V roce 2010 se opravoval západní štít – dřevěná lomenice a kabřinec, v roce 2011 okna – část je nových, část repasovaných. I když se na všech opravách podíleli i řemeslníci, většinu prací řídil Milan, který se během rekonstrukce vyučil všem stavebním řemeslům. „Nejtěžší je práci začít. Pokud tu mám brigádníky, tak to ještě jde…“ usmívá se.

Co čeká holčovickou chalupu dál? „Zatím si nevím rady se štítem na východní straně,“ přiznává chalupář, který raději trpělivě opravuje, než aby stavěl za každou cenu něco nového. Kdysi na obytný dům navazovala stodola, dnes je na jejím místě prázdno. „Památkáři mě v tom nenechají…“ zmiňuje pracovníky z opavského ústavu, kteří již mnohokrát přispěli dobrou radou.

Ivana, Vojta a Milan Adámkovi

Jak se dnes v již slušně opravené chalupě žije? „V zimě je v kamenném domě chladno,“ konstatuje paní domu a hladí kočku, kterou před časem přinesl domů malý Vojta. „Zato v létě je tohle místo nenahraditelné. Žijeme na zahradě a v domě jenom přespíme…“

S Adámkovými se loučíme na zápraží. Sluníčko ještě probleskuje přes husté koruny stromů, které tu kdysi vysadil tatínek starého pana Schmidta a opírá se do ozdob na omítkách, které hladítkem měkce vytvaroval Milan. Mnohý kámen i mnohý trám ve stavení však pamatují dávnější majitele. Určitě byli velmi pracovití a byli by rádi, kdyby viděli, jak jejich dům žije…

http://holcovice.hostinec.sweb.cz

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: PETR ŽIVNÝ

Pohnutý osud zájezdního hostince


Komentáře

Napsat komentář