Podmanivé kouzlo chalupářství


Jarka a Pavel jezdí do své roubenky ve východních Čechách teprve jedenáct let. Dlouhá léta žili i s dcerami ve městě a byli tady spokojení. Než přišlo rozhodnutí, které jejich způsob života naprosto změnilo.

Jarka a Pavel bydlí v domečku v klidné části krajského města. Bazén na zahradě měli jako jedni z prvních v okolí, protože jej udělali ze staré podzemní nádrže na lehký topný olej. Hloubku vody – 130 centimetrů – tehdy stanovili tak, aby vyhovovala dcerkám. Čas utíkal, dcery rostly a bazén se využíval míň a míň. Až Pavel přišel s tím, že pořídí nový, větší. S jeho nápadem Jarka nesouhlasila. Dát peníze za bazén? Nebylo by lepší investovat do chaty či chalupy? Podporu našla u dcer. Co takhle pořídit nemovitost v horách a mít ji v zimě jako základnu? Mladší dcera, vášnivá lyžařka, sedla k počítači, pustila internet a začala hledat.

Nejbližší lokalitou bylo podhůří Krkonoš. Právě tady našla hezké místo s chalupami uprostřed lesů. Krátce nato rodina kontaktovala realitní kancelář, která zde k prodeji nabízela roubenku.

„Byl únor, plno sněhu, nádherné počasí,“ vzpomíná Jarka na první návštěvu tohoto kraje. „Ve vesnici na nás čekali dva muži z realitky a vedli nás cestou necestou, hlubokým úvozem uprostřed lesa, nikde ani živáčka. Pak se před námi objevily chaloupky, s napětím jsme čekali, před kterou zastavíme. Ta ,naše‚ byla červenohnědá. My, nezkušení lidé z města, jsme do sněhových závějí vystoupili z auta v polobotkách. Byli jsme okouzleni bílou nádherou, modrým nebem, idylickou scenérií.

Když jsme vstoupili do chalupy, kouzlo zmizelo. Místnosti páchly plesnivinou, roubení bylo do výšky 150 centimetrů pobito palubkami, stejný palubkový obklad měla kredenc, u stěny stála kamna ve stylu ,urob si sám‚, na podlahách leželo lino a na něm ošklivé tepichy. Bylo to tu všelijaké,“ hodnotí tehdejší stav interiéru chalupářka. „Nechali jsme si čas na rozmyšlenou. Ale moc dlouho jsme neotáleli a už v pondělí jsme volali, že chalupu bereme.“

První rekonstrukce

Od 18. března 2004 se z nich stali chalupáři. „V tomto směru jsme byli nepolíbení. Najednou jsme měli chalupu a nevěděli, co a jak máme dělat,“ přiznává Jarka. V dubnu jim však stavení samo napovědělo. „Slezl sníh a my viděli skrz roubení na severní straně. A protože v jedné chalupě v okolí parta tesařů pracovala, domluvili jsme se, že pak přijdou k nám.“

Novopečení chalupáři mezitím mapovali nabytou nemovitost. Elektřina sem byla zavedená, ale nebyla tu voda (bylo nutné ji vozit ze studánky v lese) a ani tu nebyly vyřešeny odpady. Topení obstarávala jediná, již zmiňovaná nevzhledná kamna ve světnici. Přesto vlastně celkem nic nechybělo. Stačilo přivézt peřiny a začít bydlet, protože koupili dům včetně veškerého zařízení. Ale že by tu bylo útulno a milo?

Chalupa byla zanesená věcmi ze sedmdesátých let. Jarka s Pavlem na půdě a v kůlně objevili pár kousků stylového nábytku, které sem předchozí majitelé vyhodili – vařenku, v níž byly šrouby, secesní skříň, truhlu, polici na kořenky –, ale bylo jasné, že vyžadují důkladnou opravu a nový nátěr a že to nestačí. Musí se také přikročit k mnohým stavebním úpravám a nahradit nevyhovující inventář.

„Řemeslníci nám radili, jak pokračovat,“ rekapituluje Jarka. První rekonstrukce začala hned na jaře. Naše hostitelka jmenuje jen tak mimochodem, co bylo nutné udělat – přivést vodu, vybudovat koupelnu ze špižírny, vyměnit podlahy, postavit nová kamna. Až po dalších otázkách sděluje podrobnosti, například o podlahách.

„Jsou nové, provětrávané. Vybrali jsme je do sedmdesáticentimetrové hloubky. Novou skladbu tvoří štěrk s husími krky vyvedenými ven, tekutá lepenka, rošt, tepelná izolace, fošny silné čtyři centimetry. Snažili jsme se sehnat co nejširší, ale prkna širší než 20 centimetrů snad ani nejsou! Kvůli údržbě jsme nechtěli podlahu jen dřevěnou, na místa s větší provozní zátěží jsme na radu pana Koptíka nezvolili půdovky, ale dlažbu s patinou. Dokonce i přechodové lišty jsou postaršované, aby byl výsledek co nejlepší.“

Kdo je pan Koptík? Šikovný pán, na kterého chalupáři natrefili v jeho provozovně v Hradci Králové, kam přivezli starý nábytek na louhování. Pavel Koptík a jeho lidé pracovali na všech dřevěných konstrukcích – roubených stěnách, podlahách, schodišti – i na renovaci dřevěného nábytku.

Další, kteří se tu objevili, byli lidé pana Nováka z Trutnova. Jeho firma měla na starosti vodu, odpady, betonování, obklady a dlažby. Kamna s výměníkem stavěl kamnář pan Dušička. Na přání nových majitelů obložil světlými kachli z Letovic nejen kamna, ale použil je také jako obklad nad pracovní deskou i pod ní.

„Snažili jsme se, aby chalupa vypadala autenticky. Je zařízena moderně, ale technika zůstává skryta, což je zásluha hlavně mého muže,“ říká Jarka. „Elektrokotel je schován za dvířky pod dřezem, radiátor za lavicí, lednička se tváří jako bílá špajzka.“

Druhá rekonstrukce

Poté, co začala chalupa vypadat k světu, se sem vydaly návštěvy. Ale nebylo, kam je uložit na noc. „Tohle stavení je malé,“ konstatuje Jarka a provází nás po místnostech. V přízemí je kromě obytné světnice už jen ložnička, kam se vejdou jen dvě postele a nic víc, komora a koupelna se záchodem a sprchovým koutem. „Byli jsme nuceni přistoupit k další rekonstrukci, při níž jsme chtěli odizolovat a zobytnit půdu a vytvořit tam další místa na spaní. Nezbytné bylo vybudování druhé koupelny, přestože se do ní vešel jen záchod a umyvadlo.“

Druhá rekonstrukce vypukla v létě 2005. „Jakmile jsme se začali šťourat ve střeše, ukázalo se, že musíme opravit krov. Znamenalo to sundat krytinu a pak ji zase naskládat na střechu. Víme, že stávající eternit je ošklivý, ale výměnu zatím neplánujeme.“

Během oprav na půdě je čekalo překvapení. Pod prkny na podlaze byl schovaný malý poklad – zrcátko, sešit s recepty, pár pohlednic s psaním z vojny. „Než jsme podlahu zaklopili, taky jsem tam uložila pár drobností a připojila krátké povídání o tom, jak chalupu opravujeme,“ oznámila nám Jarka.

„Tehdy jsem začala přemýšlet, kdo tu dřív žil, jak žil a co po něm zbylo. Nejenom nález na půdě, ale celé chalupaření mi otevřelo oči. Od té doby vnímám doteky historie. Jen si vezměte, co máme strojů a přístrojů, které nám zjednodušují život. Dříve měli ve stodole kosu, sekeru, teslici, pilu. Každá práce znamenala dřinu a trvala hodně času. Mám spoustu krajkových ubrusů a ubrousků, které používám. Dnes je vnímám jako věci, nad kterými musel někdo trávit dlouhé hodiny, než je dokončil. Když věším záclony, říkám si, kolik myšlenek je do nich vháčkováno.“

Jak se dělá minulost

Roubenky v sousedství byly postaveny v období od druhé poloviny 18. století do poloviny 19. století. Dá se předpokládat, že z té doby pochází i tato chalupa. Bývala tu německá kolonie. Osud zdejších obyvatel změnily Benešovy dekrety – chalupníci museli vzít ranečky a odejít. Nechali tu chalupu s chlévem pro domácí zvířectvo, nejspíš měli i malé políčko. Další živobytí představovala práce v textilkách a tkalo se i po chalupách. Možná, že třeba truhla stojící v rohu ve světnici je památkou na dávné majitele.

„Našli jsme ji na půdě. Vypadala, že je zralá na oheň, ale mistr Koptík ji dal dohromady,“ dívá se na starý kus naše hostitelka. „Nové části postařil. Když jsem se ho ptala, jak se to dělá, po pravdě odpověděl: No, vyhodím to ven, pomlátím řetězy a občas počurám…“

Souhra je předností

I když jsme se s Pavlem nepotkali, podle slov jeho ženy je duší všech oprav. „Veškerá údržba a starost o techniku je na něm,“ uznává Jarka. „Navíc můj muž je velmi šikovný. Po dokončení rekonstrukce interiéru jsme se pustili do zápraží. Během léta Pavel spolu s kameníkem rozšířil zápraží a pod borovicí vybudoval sezení s ohništěm a z modřínu vyrobil všechny lavičky. Do rohu jsme pak postavili kamenný stůl. Spodní kámen jsme přivezli z lesa a na něj přilepili desku z hořického pískovce. Nápady realizujeme společně a baví nás to. Například nad sezením u ohniště je bílá zeď. Když tu byl můj bratr s rodinou, promítali jsme si na ni záběry z dovolené. Bylo to fajn a ráda na ten večer vzpomínám.

Když jsme chalupu koupili, byli jsme oba chalupářstvím zcela nepolíbení. Vůbec jsme nevěděli co a jak. Po jedenácti letech, kdy sem jezdíme, jsme výborně sehraní. Komfort, který tu máme, je zásluha mého muže, který nepovolil a dotáhl naše přání do konce. Musím přiznat, že jsem do tohoto místa i do naší chalupy zamilovaná.“

text: Martina Lžičařová
foto: Petr Živný a Martina Lžičařová

Podmanivé kouzlo chalupářství


Komentáře

2 reakce na Podmanivé kouzlo chalupářství

  1. Cawan napsal:

    Pěkné. Já mám ráda rušno, když se něco děje. Máme domek na klíč ve středu města.

Napsat komentář