Pod zeleným baldachýnem


Usedlost, k níž míříme, je na temeni kopce nad vsí moc pěkně usazená. Budovy, seřazené do mírné podkovy, jsme spatřili až pár metrů před vstupní bránou.

Staré stromy dodávají usedlosti, jejíž fasády jsou rozmanité podle doby vzniku, punc tradice

Domov Galiny a Petra Kavanových je totiž dobře ukryt za hradbou stromů. Také ve dvoře okamžitě upoutá vaši pozornost rozložitý kaštan a vpravo od něj starý ořešák, planá třešeň a hrušeň, které chrání celý komplex jako zelený baldachýn a dodávají mu úžasnou atmosféru.

S puncem tradice

Na má obdivná slova Galina reaguje: „Často se stává, že lidé, jakmile koupí chalupu, pokácejí staré, zdánlivě neužitečné stromy. Nechtějí hrabat listí nebo nevědí, co s ním, když se nesmí pálit. Je to škoda, protože právě vzrostlé stromy dávají místu punc tradice. A hlavně, v horkém létě ty rozložité koruny poskytují příjemný stín. Ořešák moc neplodí a pláňata jen opadají bez užitku na zem, ale já mám hrabání místo fitka.“

Na kamenné dlažbě, kterou Kavanovi objevili na dvoře pod trávníkem, vyrostl před pár lety žulový Manhattan

Kaštan kvete zdravím. Díky tomu, že pod ním hospodyně pravidelně vymetá spadlé listí, není postižen klíněnkou, která se množí právě v tlejícím odpadu. Ořešák už je skutečný stařec. Silný vítr mu před lety ulámal velké větve, ale kmen vydržel a znovu obrazil. Dlouhou naštípnutou haluz se podařilo zachránit. Petr ji ovázal a podepřel kmínkem. Vyřezal do něj tvář, která jako by hlídala průchod do romantického zákoutí s jeho sochami. Tato část dvora tvoří spolu se sadem působivou galerii pod širým nebem. Člověk by řekl, že právě kvůli skulpturám z černé žuly Kavanovi statek koupili. Ale to nebyl ten pravý důvod.

Rozhodly to loutky

Galina zmizela za dveřmi, vedoucími do bývalé hospodářské části statku, nyní obytné, a dala se do vaření. My jsme se usadili pod ořešákem a Petr začal vyprávět. „Původně jsme měli s kamarádem v jižních Čechách pronajatou faru, kam za námi jezdili přátelé a známí. Hráli jsme loutkové divadlo a pořádali výstavy. Bylo to koncem sedmdesátých let a někomu se naše aktivity asi nelíbily, takže z vyšších míst zatlačili na faráře, ať nám už faru nepronajímá. Počátkem osmdesátých let jsme tedy začali hledat něco jiného.“

Obhlíželi chalupy kolem Prahy, podnikali výpravy do jižních a západních Čech. Jedno stavení na Plzeňsku dokonce skoro koupili. „Až jsme dostali tip na secesní hospodu s velkým sálem v Českém ráji, a to nás zaujalo. Sice to nakonec nevyšlo, ale místní nám poradili, že nedaleko je na prodej jedna usedlost. Hned jsme sem vyrazili. Statek se nám zdál zbytečně veliký a zanedbaný. Ale než jsme dojeli do Prahy, změnili jsme názor,“ vzpomíná sochař.

Tam, kde bývala ve stodole uskladněná sláma, provozují své kejkle sochy, vyřezané z lipového dřeva

V té době Petr stále ještě hrál loutkové divadlo a vyřezával loutky – nejsou to žádní drobečkové, ale metrové marionety – a sháněl nějaký vhodný prostor, kde by se dalo zkoušet. Stodola na statku se zdála být ideální. „Střechu sice měla jako řešeto, jak sem jézéďáci foukali fukarama slámu, a trámy byly prohnilé, ale těch dvě stě padesát čtverečních metrů, když se počítá i patro, mě fascinovalo.
To bylo v třiaosmdesátém. Rok nato jsme statek koupili. Když slyšela moje máma, kolik jsme za něj dali, za tu cenu se totiž tenkrát dala koupit chalupa po rekonstrukci třeba v jižních Čechách, prohlásila, že jsme blázni.“

O pomoc volala nejen obrovská stodola, kde se zabydleli dřevění paňáci, ale také chlév, v němž bývalá majitelka vybudovala z balíků slámy bunkr, aby její koze nebyla zima a nebála se v rozlehlém prostoru, kde kdysi stávalo patnáct krav. Do první várky prací zahrnuli noví majitelé i likvidaci hnojiště ve dvoře, kolem kterého objevili pod trávou starou kamennou dlažbu. Větší opravy musely být odloženy na dobu, až na ně budou peníze.

Na konci světa

Představa, že se někdy vrátí ke své původní profesi, k zahraničnímu obchodu, Petra už dávno opustila. Ve stáji si zařídil dílnu a restauroval nábytek. Začal se zvolna měnit z chalupáře ve venkovana. Po dvou letech se rozhodl, že se na chalupě usídlí natrvalo a že tam bude žít i s oběma syny. Galina měla v Praze dobrou práci jako tlumočnice a překladatelka a v následujících letech za nimi dojížděla o víkendech.

Sad se starými i nově vysazenými ovocnými stromy - prostor pro rozjímání

„Pamatuju si přesně, že to bylo prvního května. Všechno kvetlo, vonělo a já si uvědomil, že jsem tady šťastnej. V Praze jsme bydleli u rodičů a sehnat tenkrát byt pro čtyřčlennou rodinu bylo prakticky nemožné. Klukům bylo deset a třináct let a my jsme si s Gálou říkali, že i jim by se změna bydliště mohla líbit.“

A na statku se začaly dít věci… Do dřevěných kotců se nastěhovali králíci, do chlívku ovce a kozy, po dvoře se procházelo třicet slepic, polehávali tam čtyři psi a pár koček, v maštali podupávala kobyla Beta. Všem přibyla spousta povinností, ale radost určitě převažovala.

„Když se kluci vrátili na kole ze školy, pomáhali mi krmit, kydat hnůj, sušit seno a taky si samozřejmě vyjeli na Betě, často jen tak bez sedla. Já jsem navíc zedničil a truhlařil. Jen pokrývač se ze mě nestal. Novou krytinu teprve nedávno položili chlapi z firmy Bramac. Nestačil jsem koukat, jak jim to šlo od ruky. Člověk se na venkově naučí všechno, co potřebuje, hlavně od starousedlíků. Já jsem spolu s místním truhlářem osadil nová okna a vylepšoval fasády. Občas jsem zajel i do Prahy, ale jen na otočku. Jak se blížil čas krmení, všechno tady řvalo… Tenhle způsob života nám vydržel skoro deset let.“

Indické intermezzo

Petr přiznává, že v šestadevadesátém roce nastala chvíle, kdy potřeboval někam vypadnout. Lákala ho Indie, a tak si dopřál dva měsíce prázdnin. „Procestoval jsem velký kus země a dorazil až na jih do městečka Mamallapuram, tradičního centra kameníků, kteří pracují s černou žulou. Ten kámen mi uhranul. Udělal jsem několik sošek a dovezl je v batohu domů.“

Závěsy z psího vína vytvářejí tajemné zákoutí pro Petrovy skulptury

Práce s kamenem mnoha tváří – temně černým, když se dohladka vybrousí, tmavě šedavým, opracuje-li se jen dláty, a stříbřitým v místech, kde zůstane v surové podobě z lomu – sochaře tak zaujala, že se do Indie opakovaně vracel. Vždy se několik měsíců snažil vtisknout do žuly příběhy, které často oživuje bronzovými prvky, a pak se vracel domů. K rodině, přátelům, k práci na statku. A v galerii pod širým nebem přibývaly solitéry i skupinky plastik, sice temné, ale s pozitivním poselstvím. Do Indie, země protikladů, oplývající nesmírným bohatstvím, ale i nesmírnou chudobou, se umělec vracel celých deset let.

Proměny domova

Těstoviny s pikantní zeleninou byly báječné a v jídelně s barevnou italskou dlažbou stylové – a my se vydáváme na obhlídku. Začínáme stodolou. „Zvolili jsme tmavou krytinu, červená by moc svítila. Stodola je vysoká skoro dvanáct metrů,“ informuje náš průvodce. Uvědomíte si to spíš uvnitř, když na vás ve dvou patrech „zaútočí“ dřevěné postavy. Jsou nainstalovány ve varietních pózách, po boku stejně bizarní zvěřinec. Dobře se vyjímají před stěnami opatřenými stříbřenkou na dřevo, pod střešními okny, vytvořenými z průsvitných plastových tašek. „Pokrývači je dovezli z Německa, pasují tam přesně. A zvenku jsem prkna natíral přípravkem Bori, směsí palisandru a světle hnědé.“

Předchozí majitel roubenku celou obílil, ale ten současný trámy zase odkryl a doplnil vymazávku spár

Pak jsme se vydali přes dvůr kolem žulového Manhattanu, jedné z posledních indických prací, směrem k nejstarší, roubené části usedlosti. „Předchozí majitelé ji někdy ve třicátých letech minulého století ohodili vápennou omítkou. Asi chtěli, aby vypadala městsky. Bohužel při tom uřízli kus pavlače, která byla přes celou šíři stavení,“ lituje Petr.
„A z druhé strany udělali poněkud nesourodý přístavek. Ale hodí se, máme tam tři pokoje, koupelnu a záchod.“

Nejobývanější a nejoblíbenější je velká světnice, propojená oknem se sousední místností. Původní ztrouchnivělou podlahu nahradila nová, pod níž Petr udělal pro jistotu izolaci proti vlhkosti. Nepodsklepený dům, postavený na kopci na pískovcových základech, však tímto neduhem netrpí. Jedna z loutek z lipového dřeva, které se objevují tu a tam v celém obytném stavení, si vyskočila na trám nad bytelným dubovým stolem. Starý nábytek dobře ladí s novým a k útulnosti přispívají i kachlová kamna v rohu.

Nad jídelnou a dílnou vznikl kouzelný prostor pro meditaci

V patře jsme minuli soukromí ložnic a prošli do bývalého seníku nad chlévy. Nádherná veliká prostora je prosvětlena pultovými vikýři a střídmá výzdoba zve k meditaci. Osamělá žíněnka na zemi potvrzuje, že pán domu nezapomněl na své indické zvyky ani doma.

Kuchyně s jídelnou pod meditačním podkrovím slouží novému účelu třetím rokem. Klid a soukromí těchto prostor bylo původně určeno pro rozvětvenou rodinu a přátele, ale protože roubenku nyní obývá Galinina maminka, do místností smeruňkově teplými stěnami se přesunuli Galina s Petrem. „Všechno maluju vápnem,“ reaguje Petr na můj dotaz. „Dobře vysychá a lehce se opravuje. Do bílé, aby nebyla tak ostrá, se dává vždycky trochu černé. Tady jsem ji ‚lámal‘ oranžovou. Ale ty nové odstíny se s vápnem nespojují dobře.“

Nápady se rodí cestou

Majitelé přiznávají, že přesnou vizi, jak bude statek vypadat, na počátku neměli. „Změny se rodí za pochodu, život si o ně sám řekne. Například o to, abych konečně shodil z roubenky oprýskanou omítku, si řekly vosičky,“ usmívá se Petr. „Kus roubení jsem odkryl už dřív, abych věděl, jestli nejsou trámy shnilé. Byl na nich drátky připevněný rákos, který tou bílou směsí ohazovali. Ještě že byla omítka prodyšná a dřevo pod ní nehnilo. Ale zjistil jsem, že trámy byly osekané jen ze dvou stran a v místě spár nechali tesaři kůru. To mě dost naštvali!“

Právě v kůře se líhli škůdci, mimo jiné i vosičky, jejichž larvy kůru vyžíraly. Sochař se s dlátkem tentokrát vrhl na zbytek odpadu ve spárách a pak ocelovým kartáčem na povrch trámů. Změna je život. Do spár doplňuje směs hlíny a plev.

Při naší návštěvě majitel právě dokončoval atrium

Až bude roubenka zcela podle představ majitelů, dojde prý na dřevěné schody, které zpřístupní meditační prostor v podkroví i ze dvora. Stupně už má Petr od truhláře připravené, jen je natřít Sokratem. Možná dojde i na další vylepšení a opravy domu, ale své si žádá i zahrada a péče o zeleň, květiny a zeleninové záhony.

Po práci je příjemné posedět si na dvoře pod zeleným baldachýnem a povídat si, začíst se do knihy anebo se zahledět do krajiny, vždyť za jasných dnů je odtud vidět až na Krkonoše. O nádhernou zvukovou kulisu se postará ptactvo a vítr, který se prohání v korunách stromů.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: OTA PAJER


Komentáře

Napsat komentář