Otevřeli okna slunci


Chalupa, k níž jsme tentokrát zamířili, stojí uprostřed jedné ze vsí u silnice z Pelhřimova na Horní Cerekev. Je trochu jiná než její sousedky. Ve fasádě směrem k vozovce totiž chybějí okna.

Přes zamrzlou hladinu je na štíty, před nimiž tančí kovové postavy, stvořené synem Lukášem, utěšený pohled

Další zvláštností, kterou vás chalupa na první pohled upoutá, je železná postava u vjezdu do dvora. Je na ní vytepán nápis Umělecké kovářství Kmoch a Brož a my víme, že jsme na správné adrese.

Nejrychlejší řešení

Kmochovi si před pětatřiceti lety, krátce po svatbě, koupili v Pelhřimově družstevní byt. Jenže život v paneláku jim moc nechutnal. Hlavně Zdeněk pořád toužil vypadnout alespoň o víkendu někam, kde by byl volný prostor, lesy a čistý vzduch. Když byly malému Lukášovi dva roky a narodila se Verunka, řekli si, že už to takhle dál nejde.

Okolo rybníčku, ozdobeného jednoduchým vodopádem, se projíždí neúnavná cyklistka

„Začali jsme tedy po okrese pátrat, není-li něco ke koupi a časem jsme zjistili, že tahle chalupa je na prodej,“ vzpomíná paní Věra. „Když jsme se sem přišli prvně podívat, zděsila jsem se. Chalupa s okny na dost frekventovanou silnici, z druhé strany fasáda vlhká do metru a vnitřek taky v hrozném stavu. Ale nebyla daleko od Pelhřimova, kde jsme oba smanželem pracovali, a hlavně – byla volná. To bylo rozhodující. Dcerka přišla na svět v dubnu a v červenci už z nás byli chalupáři.“

Paní Kmochová věděla, že si její pracovitý muž s chalupou i polorozpadlou stodolou plnou staré slámy a zemědělských strojů poradí. A sama také přiložila ruku k dílu. „Přiznám se, že si to dnes už ani neumím představit. Děti byly maličký, já stála u míchačky, vařila, všechno se stihlo. Byli jsme zkrátka o pár roků mladší,“ směje se, když jí z počítání vyšlo, že už je to třicet let.

Kovář s fankou v ruce

Kovárna v bývalé stodole při naší návštěvě ještě fungovala - ale dnes už možná výheň žhne v nové dílně u Lukášova domu

Nejdřív udělali jen základní očistu a začali jezdit do chalupy na víkendy. Voda v ní byla zavedená, nábytek zůstal po předchozích majitelích, dalo se tu zkrátka žít. Pokud by se ovšem člověk smířil s hlukem ze silnice a s všudypřítomným vlhkem v kamenné stavbě, ležící kus od rybníka…

Dnešní vzhled chalupy jasně hovoří o tom, že se Kmochovi s takovým stavem nesmířili. Brankou ze silnice vstoupíte do velkého dvora, po němž se tiše „pohybují“ kovové postavy. A když na zápraží minete pohostinně otevřené dveře, projdete do zahrady, kde v mrazem ztuhlé trávě tančí další kreace Kmocha juniora. Kovářské řemeslo se totiž v téhle rodině dědí. Výheň fascinuje už i malého Lukášova syna Matěje. Ale zpět do tepla a ke třicet let starému příběhu.

„Nejdřív jsem samozřejmě vykopal drenáž kolem celé obytné části a odizoloval spodek, tedy podlahy. Zároveň jsem sednici a kuchyň propojil,“ vysvětluje Zdeněk Kmoch, který má rád velké prostory i v interiéru. Jedna příčka zmizela, druhá ovšem vyrostla. Z velké kuchyně se totiž dal ukrojit kus ještě na koupelnu a záchod. „Trošku jsem tu musel šachovat s dveřmi, ale vyšlo to,“ pochvaluje si kovář, který umí vzít za každou chlapskou práci. Dokonce si troufl celý obytný prostor jaksi „otočit“.

Ze všech stran uzavřený dvůr je dnes i bezpečným hřištěm pro vnoučata Matěje a Emu

„Okna v přední štítové zdi vedla na sever, za celý den sem slunce ani nenakouklo. Tak jsem všechno zazdil a otočil chalupu čelem na druhou stranu. Do dvora a k rybníku. A když byla obytná část jakž takž hotová, odboural jsem ještě podmáčené chlívky, které měly podlahu skoro na úrovni rybniční hladiny. Ta část, kde je v podkroví naše ložnice, je vyzděna nově. Udělal jsem tam samozřejmě pořádnou izolaci. Omítky jsou všude vápenné: vápno, písek a cementem jen pocukrovat, aby omítky netáhly vodu,“ vysvětluje chalupář.

Zedničinu zvládl šikovný kovář sám, ale v dalších fázích rekonstrukce pomohli kamarádi. „Bylo nás v pelhřimovské památkářské firmě šedesát. Všechna řemesla – pozlacovači, čalouníci, kováři, cínař, truhlář,“ vypočítává. „Tady si nejvíc užil truhlář Jirka Novák.“

Dvůr je místo k bydlení

Původní zařízení bylo ve špatném stavu, a tak se Kmochovi dal i do renovace. Použili Lakostan, obvyklý při opravách památkového nábytku.

Rohová skříň je stejně jako většina nábytku v chalupě dílem truhláře Nováka

„Když v tom měl ovšem člověk bydlet, bylo hůř. Ten smrad nešlo vyvětrat,“ vzpomíná Zdeněk slehkou grimasou. „Dali jsme všechno pryč a truhlář nám udělal skříně a prakticky všechno zařízení nově. Z jeho dílny jsou i dveře a okna.“ Skříně, police, židle, ale i parapety a další součásti interiéru jsou díky péči truhláře Nováka báječně sladěné. Přispělo k tomu samozřejmě i mořidlo stejného tónu, které chalupář ještě přetřel matným lakem. „Kvalitní oleje a vosky nebyly, ale starý nátěr pořád drží. A není v něm naštěstí nic škodlivého jako v tom nešťastném Lakostanu.“

Když se ptám, kde v chalupě je jejím obyvatelům nejlépe, co je tak říkajíc jejich srdeční záležitostí, má hlava rodiny rychlou odpověď. „Je mi dobře všude, protože všechno, co tu je, je podle mého gusta. Kdyby nebylo, tak to tu není. Tečka.“

Na kachlová kamna se Kmochovi dlouho těšili; postavil je pan Bláha z Nového Veselí, pěkné kachle i kování dodala firma JOKR

Ani paní Věra se dlouho nerozmýšlí a hlasuje pro dvůr. „V létě se stává naším obývákem. Ráno svítí sluníčko na zápraží, kde máme starý stůl a židle, takže snídáme venku. Oběd servíruji taky na dvůr anebo, když se slunce otočí, do zahrady. Tam je zase kamenné posezení.

Ale raději mám uzavřený prostor u domu. Je tady víc soukromí a vnoučata se můžou před okny v klidu batolit. Když jsme se sem před těmi třiceti lety s dětmi nastěhovali, byl dvůr dokonce i naší koupelnou. Ohřála jsem vodu v několika hrncích na kamnech a nanosila ji do kamenného koryta, které je těsně pod zápražím. Někdy si ji tam v létě napouštíme i dnes.“

Pracovní dovolená

Prázdniny tráví Kmochovi většinou na chalupě, a tak tomu bylo i při dovolené v roce 2000. „Za tři neděle jsme udělali generální opravu spodku chalupy, vybourali a osadili ještě jedno okno do dvora a vyměnili dlažbu, protože ta stará už nám nevyhovovala. V patře jsme udělali ještě jednu ložnici. Lukáš vykoval rám a nohy postele i skříněk. Vypadá to moc pěkně,“ chválí pyšný táta. „Hlavním důvodem druhé etapy rekonstrukce však bylo topení. Přímotopy byly silně neekonomické. A taky jsme všichni toužili po kachlových kamnech.“

Tam, kde bývala okna na silnici, jsou dnes ve velké světnici prostorné niky

Elektřinu nahradilo teplovodní topení, v jehož srdci je kotel na uhlí s násypkou tak velkou, že stačí přiložit jednou za dva dny. „Byla to tenkrát novinka a lidi se sem jezdili dívat,“ chválí Zdeněk zvolený typ Viadrusu. „A kachlová kamna nám postavil pan Bláha z Nového Veselí. Nabízejí tam ve firmě JOKR i pěkné kachle a řemeslně dobře zvládnuté kování.“

Ovšem nebyl by to Zdeněk Kmoch, kdyby se na vzniku nového topidla nepodílel. Nakreslil plánek, aby kamna stála pěkně v prostoru a rozdávala teplíčko na všechny strany. A vedle plotny ještě navrhl zabudovat varnou desku. Kamnáři se vším souhlasili. „Chtěl tam nechat udělat i elektrickou troubu, ale já jsem se bránila. Šetřila jsem,“ přiznává Věra. Ale teď lituji. Když chci v létě něco upéct, musím roztopit kamna. Sladké tedy raději nepeču a maso si uděláme venku na lávovém grilu.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: OTA PAJER

Otevřeli okna slunci


Komentáře

Napsat komentář