Oprava kredence

Stála léta v chalupě nedaleko Brna. Podle vzhledu dřeva se zdálo, že je hodně stará, ale na jejím stavu zřejmě zapracovalo i nevhodné prostředí. Kredenc bylo třeba důkladně zrekonstruovat.

Dnes už kredenc zdobí kuchyňku Tomáše Teodosijeva, syna restaurátora, který navrátil tradičnímu kusu nábytku bývalý půvab. „Byla v tom moravském stavení zasunutá v místě, kam se dobře nevešla, proto majitelé kdysi odřízli z obou stran přesahy pracovní desky, stejně jako nohy spodního dílu. To bylo zřejmé na první pohled. Teprve doma jsem zjistil, že je skříň celkově v hrozném stavu,“ vypráví Pavel Teodosijev.

Doplnění dřeva

Kredenc sice držela pohromadě, ale neměla snad jediný pravý úhel. Za těch zhruba osmdesát let dřevo změnilo tvary. Nejdřív tedy musel restaurátor celou skříň rozebrat, horní desku odfrézovat a upravit drážky, do nichž se vsazují boky i zadní deska. „Skříň nebyla vyrobena z příliš kvalitního materiálu a dřevo sesychalo nestejnoměrně. Boky se shora dolů zužovaly, dole dřevo seschlo víc, nahoře méně. K užším částem jsem musel doplnit dlouhé klínky. Protože styčné plochy nebyly zcela rovné, použil jsem Konstrukční lepidlo, které nabobtnává, takže prostor i mírně vyplňuje.“

Deformované byly i šuplíky ve spodní části skříně. Měkké, nepříliš kvalitní dřevo hodně oxiduje, kolejnice na spodku šuplíků i plochy, po nichž jezdí, už nemělo cenu zachraňovat. „Vím ze zkušenosti, že když po sobě jezdí dva materiály různé tvrdosti, opotřebení se zmenší. Zkombinoval jsem tedy smrk, který má menší trvanlivost, a tvrdou jasanovou dýhu. Vzhledem ke špatnému spojení dřeva se ovšem změnila také vzdálenost mezi dnem šuplíku a otvorem, kam se šuplík zasouvá. Na jedné straně byla vždy větší než na druhé. Tam, kde bylo třeba, jsem tedy vkládal plomby uříznuté z kousku smrkového trámku.“

Dvířka ve spodní části kredence, na rozdíl od horních prosklených s dřevěnou výplní, byla působením času nebo špatným zavíráním jak se říká ‘do vrtule’. „Na určitých místech jsem rubovou stranu asi do dvou třetin tloušťky materiálu kolmo nařízl a zatížil. Po řezu je dřevo méně kompaktní a povolí. Zářezy se otevřou nebo zúží, tehdy je těsně vyplním dřevěnými štěpinami a zaleju epoxidem. Vyrovnávanou plochu jsem navíc zatížil a bodově podložil do protisměru ‘vrtule’ dál, než bylo potřeba. Dřevo má paměť a má tendenci vrátit se do původní polohy. Když se po vyschnutí závaží odstraní, vrátí se dřevo do roviny.“

Povrchová úprava

Dřív, než restaurátor sesadil skříň dohromady, opatřil veškeré povrchy novým nátěrem. Nejdřív je pomocí Lakostanu, oplachového odstraňovače starých nátěrů, zbavil zbytků starého laku (dřevo se natře, přípravek se nechá 10 až 20 minut působit a pak se ostřikuje proudem vody; v místech se stále držícím nátěrem lze postup několikrát zopakovat).

Při čištění ozdobných partií si pomáhal malým ohnutým dlátkem z manikúry po babičce. Nakonec všechno ještě přetřel hadrem, namočeným v octové vodě, nechal uschnout a znovu ostříkal vodou. V odstraňovadlech laků je totiž vždy trochu louhu a je třeba jej neutralizovat.

Jak se dá tušit, plochy nebyly rovné. Nejdřív bylo nutné nerovnosti vytmelit a zbrousit. „Jestliže musím doplňovat větší části, vyspravím je raději dřevem. Vlepím do nich klihem odpovídající kousek, nechám dobře zaschnout a zbrousím do roviny (klih je dnes v prodejnách s barvami a laky i v prodejnách pro kutily k sehnání v malých granulích). Vždy, když dřevo vybrousím, zvlhčím je vodou a po vyschnutí opět přebrousím. Postup je vhodné i třikrát opakovat.“

Odborník musel odstranit také zpuchřelý a částečně odrolený nátěr vnitřků skříněk. V horních byly vnitřky bílé, dolní byly natřené mahagonovým mořidlem. Barevnost se rozhodl zachovat. Pro nový bílý nátěr zvolil univerzální barvu GeniusPro v odstínu Hedvábně bílá (0,7 l za 250 Kč). „Doporučuje se použít pod ni penetraci, ale stačí udělat první nátěr zředěnou barvou. S barvou se pracuje dobře, na bočních stěnách, které jsem si nemohl položit, nestékala a nedělala krápy. Uvidíme, jak bude vypadat za dvacet let.“

Dřevěné a kovové drobnosti

Podobně jako napravoval restaurátor nedostatky na rovných plochách, vylepšil i soustružené části skříně. „V kuželkovitých sloupcích, které podepírají horní skříňku, byly díry a jedna měla část dřeva zcela vypadlou. Udělal jsem ještě větší zářez, vlepil do něj klihem klín a pak na soustruhu tvar upravil na potřebnou velikost. Na drobné díry stačil akrylátový tmel na dřevo. Podle tvaru těchto nožek jsem vysoustružil robustnější kuželkovité dolní nohy, které zcela chyběly.“

Aby byly staré i nově soustružené dílce po natření pěkně hladké, přebrousil restaurátor smirkem nejdřív dřevo, zvlhčil mírně štětec a přetřel celý povrch. Po uschnutí se vždy znovu objevila léta, a tak postup několikrátopakoval. Pak teprve kuželky natíral – opět několikrát s opakovaným jemným broušením. „Jeden nátěr nikdy není dokonalý, vždycky jsou tam drobné nerovnosti v zaschlé barvě. Po přebroušení povrch odsaju luxem a pak vždy přetřu vlhkou, dobře vymačkanou švédskou utěrkou. I v ní ještě ulpí hodně prachu.“

Stejně jako to dělávali staří truhláři, tak i restaurátor připevnil nožky a zadní díl ve středu kredence, které byly k hornímu i dolnímu dílu přišroubované, a pak i nohy ke skříni kolíky a klínky.

Také kovové části poznamenal čas a jejich špatnou funkčnost ovlivnilo nekvalitní dřevo, v němž byly upevněny. Jedna klička v horních dvířkách chyběla a zkompletování dalo panu Teodosijevovi hodně shánění. Dřevo kolem bylo vyštípané, takže i zde bylo třeba vložit plomby z nového dřeva. Zástrčka, kterou se dole upevňuje levá část dolních dvířek, zůstala bez jezdce. „Dají se koupit jenom chromované, proto jsem je vzal ze staré skříně. Byly ovšem zrezavělé a povrchově neupravené. Rozhodl jsem se zachovat černou barvu, jako měly původní. Velmi pěkného odstínu se dosáhne podomácku jednoduchým brinýrováním. Další možností je natřít povrch grafitem svařeným s fermeží.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: TOMÁŠ TEODOSIJEV

Oprava kredence