Návrat pod rodný krov

Medově zlatá roubenka v malé vsi na Plzeňsku nás okouzlila už před dvěma lety. Zajímal nás název nátěru, a tak jsme zazvonili. Petr Jonák se široce usmál a pozval nás dál. Používá prý stejnou lazuru jako jeho otec a děd: vodu, rozvařené mýdlo a rejžák.

Bedněná pavláčka, kterou nechali majitelé zkonstruovat podle starých kreseb, i vroubkovaný plot dokreslují půvabnou scenérii

Už tenkrát jsme obdivovali novou šindelovou střechu, která téměř 140 let staré chalupě moc sluší, pavláčku s bedněným zábradlím vyhlížející do návsi i kořenovou čistírnu vody, kterou majitel, příznivec nových technologií, vytvořil z bahenních rostlin na dvoře za kůlnou. A domluvili jsme další návštěvu, až prý bude hotové podkroví.

„Poklad“ pod podlahou Milovníkům hokeje je jméno Petr Jonák jistě povědomé. Hrával spolu s Ebermannem, Bednářem a dalšími první ligu za plzeňskou Škodovku. Jeho otec tam pracoval jako šéfkonstruktér. Syn se sice vyučil elektrikářem, ale duši upsal sportu. Když v pětatřiceti skončil kariéru hráče, pokračoval až do devětaosmdesátého jako trenér hokejistů.

„Po revoluci jsem se k elektrikařině vrátil,“ zavzpomínal nad kávou, kterou nám paní Helena přinesla na dřevěný stůl v prosluněné prostorné zahradě. „Jezdil jsem skoro dva roky do Německa, abych vydělal peníze na opravu rodné chalupy. Sestra Dana se provdala do Holoubkova a o dva roky starší bratr Josef se po studiích usadil v Praze. Zůstalo to na mě.“

Chalupa původně patřila rodičům matky pana Jonáka a vztah jeho otce s tchánem občas jiskřil. „Když jsem šel na vojnu, naši se po jedné ostřejší výměně názorů dokonce odstěhovali do bytovky v Holoubkově. Vydrželi tam tři roky a vrátili se do chalupy. Ovšem nebýt té emigrace, nepotkal bych Helenu. Bydlela ve stejném domě jako my,“ usmál se Petr na svou ženu. Seznamování zvládl v době opušťáků a se svatbou neotálel. A brzy přibyly do rodiny dvě děti. Ale přeskočme do doby před šestnácti lety, kdy se Jonákovi po letech strávených v podnikovém bytě v Plzni nastěhovali opět na venkov.

Starým, kdysi černě natřeným oknům, bílá rozhodně svědčí víc...

Nejdřív přišly – jak už to bývá – na řadu podlahy. A pod nimi veliké překvapení. Bohužel nešlo o poklad, který by se při rekonstrukci památkově chráněné chalupy určitě hodil, ale o dřevomorku. Objevila se vmístě, kde sákla voda porušeným komínem, a tam, kde visel starý prorezlý bojler.

Zkušenosti od sousedů

Byla to bezpochyby doba dost dramatická. Výkop houbou zamořených podlah a pak nové vrstvy se dělaly ve střední části chalupy a Petrovi rodiče, kteří obývali prostory ve štítě, museli lézt ven oknem po fošně. Zároveň si Jonákovi v místě staré černé kuchyně zařizovali novou kuchyňku a sprchový kout. „Pec už jsem bohužel nezachránil, táta ji pár let před tím vykopal. Ten prostor má jen dvanáct čtverečních metrů, přesto se odsud vyvezly tři valníky sutin! Dělali jsme nový rozvod vody i elektřiny. Ale je to tady moc stísněné, chci kuchyň zase předělat,“ provádí nás pán domu touto částí stavby.

Rekonstrukce, při níž Petrovi hodně pomohl sestřin manžel, zedník, se neobešla bez diskuzí. „Švagr je ze staré školy a já jsem se v Německu, kde byli tenkrát hodně před námi, naučil nové postupy – obklady sádrokartonem, izolace, stavební chemii. Celou chalupu jsme dokola odkopali, na dno natáhli provětrávací ‘husí krky’ a zasypali je kačírkem. A v podlahách je na základním betonu IPA a pod svrchní betonovou vrstvou ještě deset centimetrů polystyrenu.“

Po zkušenostech s dřevokaznou houbou se Jonákovi rozhodli položit v celém přízemí dlažbu. A v pokojích rodičů, které jsou podsklepené a tedy pro dřevomorku nelákavé, chce Petr položit staré půdovky. „Samozřejmě je sbrousím a nalakuju, aby se nedrolily. A vrstvy pod nimi chci ještě vylepšit. IPA totiž vzlínající vlhkost zarazí a posune ji do zdí. Dám na beton místo ní nopovou fólii, po níž vlhkost steče do kačírku s husím krkem, kde se odvětrá,“ vysvětluje svůj plán.

Povinnosti k památce

Navzdory tendenci využívat nové účinnější technologické postupy ctí manželé Jonákovi tradici. Zejména pokud jde o vnější podobu stavby. S památkáři probírají postup oprav a obvykle se rozumně domluví. Při výměně spodního trámu roubení předního štítu, který míří na sever, se rozhodli obnovit verandu. „Za mého mládí tady nebyla, ale původně ano. Svědčil o tom i velký převis střechy. V trámech jsme ještě objevili dlaby. S partou z firmy Tesmo sem tehdy přišel výborný řemeslník, Ukrajinec. Původně byl strojař, ale se dřevem uměl kouzla.“ Chalupář myslel, že se budou muset vyměnit i trámy na sluncem a deštěm nejvíc navštěvované západní straně. Ale ukázalo se, že heraklit, který tam před lety přitloukl jeho otec, dřevo dobře ochránil. „Byl připevněný na lištách, takže prostor za ním větral. Když jsem kryt shodil, vypadaly trámy nečekaně dobře,“ hodnotí Petr. Dnes plní ochrannou funkci stěna z polínek, pečlivě vyrovnaná na fošnách.

Místo vyhořelé stodoly dnes stojí zděná

Nejvíc si Jonákovi užili se střechou. Sto let ji chránil původní štípaný šindel. Pak došlo k neštěstí. „Někdy v polovině dvacátých let minulého století soused zapálil svoji stodolu a od ní se oheň přenesl i na dvě naše stodoly. A s nimi shořelo také kratší křídlo chalupy. Původně totiž byla do ‘elka’. Ani na zbytku stavení šindel nevypadal moc dobře, proto na něj děda přibil eternit. Byl tady dalších zhruba osmdesát let.“

Ohořelé, ale ještě pevné trámy hospodář nevyhodil – a jeho vnuk Petr je použil na výměnu za uhnilé dřevo roubení vpředu.

Při rekonstrukci nebylo možné vynechat tu šindelovo-eternitovou střechu. Její půdorys se sice po požáru zmenšil na obdélník čtrnáct a půl metru na osm, ale na štípaný šindel přesto nebyly finance. Levnější řezaný vypadal taky dobře. Ale hodně se prodražil. Už za pět let začal hnít. „Nevěřili byste tomu, ale trvanlivější byl i ten původní ohořelý. Pojďte se podívat,“ vede nás Petr k zadnímu štítu chalupy, který je tím starým kvalitním dřevem částečně obložen. „Natírali ho močůvkou, která má, jak je zřejmé, protipožární vlastnosti.“

Přes kořenovou čistírnu, osázenou rákosem i některými okrasnými vodními rostlinami, projde veškerý odpad z chalupy

„V přízemí už jsme se tenkrát stěží vešli. Dcera Gabriela měla rodinu, a když přijeli za Adamem kamarádi, spali na pavlači, ve stodole i ve stanech,“ přidala se do hovoru paní Helena. „Chtěli jsme pro ně upravit podkroví, jenže jsme kasičku zase vysypali do střechy. Památkáři přispěli, ale i ty dvě třetiny ceny kvalitního štípaného šindelu nám daly před čtyřmi lety zabrat.“

Při pokládce nové krytiny Jonákovi pamatovali alespoň na osvětlení budoucího podkroví. Na staré fotce bylo zřejmé, že ve střeše byl vikýř. „Za dědy z něj zbyla jen plechová troska, kterou pořád na půdu teklo. Poradilli jsme se s památkáři a kluci z Tesma vytvořili tenhle parádní kousek. A taky jsme se domluvili, že do zadního štítu dáme stejně jako vpředu dvě okna. Vyřezal jsem otvory motorovkou a s klukem jsme je osadili.“

Podkrovní proměna

Byla to normální půda s povalovou podlahou. Jen ve dvou menších místnostech ve štítě, kde se sušívalo zrní, byla prkna. Kdo tuhle půdu znal před rekonstrukcí a vidí dnes, musí žasnout. Ne nad několika ložnicemi, pokojíky a koupelnou, které se vtěsnaly do poloviny, přilehlé k severnímu štítu. Okouzlující je hlavně prostor, v němž je při dělicí stěně kuchyňská linka, doplněná tón v tónu rustikálním obkladem, a zbytek z padesáti čtverečních metrů jen spoře zaplněn nábytkem. S výjimkou potahů na secesních židlích a taburetu u jídelního stolu a příjemně zelené kožené sedačky, která se rozvaluje na druhé straně, působí místnost taky medově. Přispívá k tomu i smrková podlaha, opatřená lakem Bona. Neobvykle konstruován je hlavně vstup do podkroví.

„Nechtěli jsme, aby se chodilo stejnými dveřmi jako do přízemku. Rozhodli jsme se pro řešení, které vymyslel dokonce už před mnoha lety děda. Do podkroví se vstupuje dveřmi ve východní stěně chalupy. Hned za nimi je samostatné schodiště, po jehož pravé straně je prosklená stěna do obytného prostoru. Nově ukončená podlaha podkroví je vynesena krásnými trámy, které jsem skoro zázrakem sehnal z jedné staré chalupy. Vypadá to dobře. Pojďte se podívat.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK VAŇÁSEK

Návrat pod rodný krov