Konec dobrý, všechno dobré


Naše chatařské a chalupářské příběhy často mívají dobrý konec. Než k němu ale dojde, jejich hlavní protagonisté projdou lecjakými strastmi, někdy mají i chuť všechno vzdát. Manželé Jirsovi od takového kroku nebyli daleko.

Zápraží s posezením pod slunečníkem je otevřeno směrem do zahrady, směrem k cestě je uzavřeno garáží a z další strany kůlnou

Chalupa byla jejich velkým snem. Bydleli v pražském paneláku v bytě 2+1, který jim byl těsný, měli dvě skoro dospělé dcery a tři roky jezdili po republice a hledali. Ale buď se jim místo nelíbilo, anebo byla nabízená nemovitost nad jejich finanční možnosti. Když přišla revoluce a po ní se otevřely hranice, vydali se autem na výlet ke známým do Mnichova.
„Ti nás požádali, zda bychom jim na svoje jméno nekoupili chalupu. Hned jsem si vzpomněla, že manželovi mé sestry nedávno zemřel otec, a po něm prý na jihu Čech zbyl domek. Snad v krásném místě, v údolí uprostřed lesů a luk, s potůčkem, osázeným vrbičkami, a s velkou zahradou, které dominuje starý ořešák. Cestou domů mě napadlo: a co kdybychom si jej koupili pro sebe? Míla si konečně bude moci zařídit kulečníkový sál a budeme chalupařit, zahradničit a houbařit. Celý zbytek cesty jsme společně snili…“ vtáhla nás do příběhu Hanka Jirsová. „Sotva jsme přijeli domů, bylo půl jedné v noci, zavolala jsem švagrovi a sestře a po telefonu – aniž bychom dům viděli – jsme koupi chalupy dohodli.“ Protože Jirsovi z vyprávění věděli, že objekt je dost zchátralý, měli v plánu najmout místní zedníky, kteří jim pomohou za rozumnou cenu chalupu opravit.

Chalupa po Němcích

Trvalo skoro rok a půl, než se koupě po ukončení dědického řízení uzavřela. Ten čas ale Hanka a Míla rozhodně netrávili s rukama v kapsách. Na chalupu, ležící 20 km od Českého Krumlova a 150 km od Prahy, jezdili každý víkend. V domě nejprve zobytnili jednu místnost, také koupili kotel na dřevo na ohřívání vody a z tašek a cihel Míla v kůlně postavil provizorní sprchový kout. Na žádný větší komfort zatím nemohli ani pomyslet. Jediné, co si pořídili, byla nová kamna do pokoje, lednička a dvouplotýnkový vařič.

Jirsovi mají chalupu již dvacet let. Rekonstrukce proběhla v roce 1993. Zvelebování zahrady tady nebude u konce pravděpodobně nikdy, vzhledem k nevyzpytatelnému potoku...

Jirsovi odhadují, že koupili stavení pocházející přibližně z let 1823 až 1835. Původně mělo obdélníkový půdorys (na který byl přilepen sklípek) a patřilo sudetským Němcům. „V poválečných dokladech o jejich odsunu jsme našli soupis zabaveného ‚nepřátelského‘ majetku. Museli to být velmi chudí lidé a odsun pro ně musela být strašná rána,“ uvažuje Míla. „Bylo tam napsáno: jedna koza, jeden šicí stroj a nádobí. K chalupě patřilo políčko, které bylo tady, v malé pohraniční vísce o pár číslech, jediným zdrojem obživy. Když jsme se vžili do toho, jak jim tenkrát muselo být, bylo nám velmi smutno.“

Za dalších majitelů, v padesátých letech, byla k domu přistavěna stodola a dřevník. Od roku 1963 dům vlastnil otec Hančina švagra, který jej užíval jako víkendovou chalupu. V domě byl jediný pokoj, v němž se dalo žít, za ním byla komora se vstupem do sklípku, vpravo od předsíně pak černá kuchyň a vedle malá kuchyňka. Do chléva se vcházelo dalšími dveřmi ze zápraží.
K chalupě vedla od silnice polní cesta, která končila u brány do zahrady sousedů. „Pokud si dobře vzpomínám, rostla tu kopřiva na kopřivě,“ opravuje Hanka mojí představu krásné zahrady. „Polorozpadlý plaňkový plot byl přivázán na jednom místě k ořešáku páskem z kalhot. Já, nic netušíce, jsem jej sundala a plot se poroučel k zemi. První rok jsem plela plevel i s kytkami, protože jsem nepoznala, co je co,“ přiznává s úsměvem chalupářka.

Když může být ještě hůř

„Jezdili jsme sem teď každý víkend a přiváželi věci – co nám kdo dal,“ Hanka zavzpomínala na rok 1990. „Jednou jsme potřebovali zajet do německého Pasova, abychom reklamovali vrtačku. V plánu bylo samozřejmě jet odtamtud rovnou na chalupu, takže jsme měli jako vždy auto plné až po střechu. Když jsme se vraceli, spokojení, že reklamace dopadla dobře, na hranici nás zastavili celníci a donutili nás všechny ty staré krámy vyložit – hrnce, povlečení, šatstvo, konev, hadry… Špatnou němčinou jsem se pokoušela vysvětlit, že jedeme na chalupu. To byla ostuda!“ vypravuje jednu z humornějších situací naše hostitelka.

Při naší loňské návštěvě jsme zahradu zastihli ve výborné kondici. Pažit jedna radost, s ozdobou několika květinových ostrůvků

Později však manželům Jirsovým už moc veselo nebylo. „Zjistili jsme, že vlastníme jen část zahrady, druhou polovinu jsme museli odkoupit od dalšího majitele. Peníze chtěl hned, a protože ceny všeho, tedy i nemovitostí, za poslední dva roky prudce stouply, padly na to všechny naše úspory a ještě jsme si museli půjčit. Nestouply však jen ceny stavebních pozemků a materiálů, ale i cena práce.
Zedník již nestál padesát korun na hodinu, ale minimálně dvakrát tolik. My jsme neměli na zedníka a viděli jsme, že sami nemáme sílu dát to dohromady, protože Míla je tak pečlivý, že jedno okno natírá rok, než je podle jeho představ,“ prožívá chalupářka ještě teď tehdejší zoufalou situaci a pokračuje ve výčtu vršících se nepříjemností. „Stará škodověnka nám dosluhovala a do toho jsem v rámci reorganizace v podniku přišla o místo. Vůbec jsme nevěděli, co budeme dělat, protože jsme při koupi chalupy slíbili, že ji neprodáme a že zůstane v rodině.“
Tady byla každá rada drahá. Kdo ví, jak by si tehdy Jirsovi poradili, kdyby se nestal doslova zázrak.

Nečekaný obrat

V tom nejhorším období, kdy nevěděli kudy kam, jim spadlo do klína dědictví. V rámci restitucí jim byl navrácen majetek po Mílově mamince, o němž neměli tušení. Po jeho prodeji si nejdříve koupili novější auto, zaplatili dluhy a zbytek investovali do chalupy. Najali architekta, chalupu vyklidili, na zahradě si postavili obrovský kempingový stan, kam dali postele a ledničku, a klíče od chalupy předali stavební firmě Sixl.
„Po týdnu z chalupy zbyly jen tři obvodové zdi, mezi nimiž stál bagr. Už za pět měsíců jsme slavili kolaudaci,“ spočítal Míla a dodal: „A věřte, že bylo co slavit. Výsledek předčil naše očekávání.“

Architekti Beránkovi respektovali přání majitelů zachovat chalupu v původním stylu, ale s moderním a prakticky řešeným bydlením

Chalupa je dnes zděná, izolovaná, zvenku s tepelně izolačními omítkami, střechu pokrývají betonové tašky Bramac. Do domu byla přivedena voda, odpady jsou svedeny do žumpy. Dům se vytápí kotlem na dřevoplyn, z něhož je rozvedeno ústřední topení – v patře jsou radiátory a v přízemí teplovodní podlahové topení. Alternativně je možné topit i elektrickým kotlem, což se využívá jen na přitápění a temperování chalupy v zimě. Teplou vodu na mytí ohřívá elektrický bojler. Dispozice uvnitř domu doznala změn. Vlevo od vstupních dveří zůstal obývací pokoj, kterému dnes vévodí krb, za ním je kotelna se vstupem do sklípku. Část napravo, bývalý chlév, byla v půdorysu rozšířena o přístavbu z padesátých let, která sloužila jako dřevník. Mohla tak vzniknout pohodlně velká kuchyně s jídelním koutem a spíží. V místě bývalé kuchyně je záchod a koupelna se sprchovým koutem, vedle pak pokoj pro hosty. Tam, kde bývala černá kuchyň, jsou dnes schody do podkroví.

Pod střechou je velká společenská místnost s kulečníkem, ložnice majitelů, pokoj pro vnoučata, malá kuchyňka, šatna a ještě velká koupelna se sprchovým koutem, s vanou, dvěma umyvadly a s WC.
Během stavebních úprav bylo opraveno i zápraží z placáků, navezených z okolí, a tam, kde bývala stodola, vznikla garáž s dílnou. Znovu postavená kůlna uzavírá soukromý prostor dvorku. Kromě zahradních potřeb, nářadí a stavebního materiálu stojí v kůlně i stará kuchyňská linka s funkčním dřezem, v němž se dá umýt vypěstovaná zelenina.
Ve výčtu prací musíme zmínit i to, že Jirsovi nechali zakopat do země elektrické vedení, které vedlo přes jejich pozemek i pozemky obou sousedů, a kolem zahrady byl postaven nový dřevěný plot.

V kůlně je uskladněno zahradní nářadí a náčiní, ale také stará kuchyňská linka s dřezem, kde se dají umýt saláty

Po dokončení stavebních úprav ještě před plánovanou kolaudací si Jirsovi vzali týden dovolenou. „Během ní jsme chalupu téměř kompletně zařídili. Konečně byla v pořádku a my se mohli pustit do zahrady a likvidace zbytků stavebního dřeva.“

Zahrada podle pravítka

Možná to vypadá, že chalupáři nemuseli hnout prstem. Ale tak to není. Míla sám spočítal a navrhnul krb, který postavil s pomocí zedníka. Funguje bezchybně. Leccos bylo potřeba dodělat, natřít a hlavně je čekala zdevastovaná zahrada.
Za potokem byl travnatý svah. Chalupář jej sám odkopal a nahradil kamennými zídkami, na které musel přivážet desítky koleček kamenů z okolí. Každý placák měl třikrát čtyřikrát v ruce, než jej usadil na pravé místo. Původně měl v plánu vybudovat tady ohniště a u něj posezení. Vzhledem k tomu, že stejně všichni raději sedí u krbu, z toho ale sešlo.
Hanka se zatím naučila poznávat a pěstovat kytičky a zeleninu, které dnes má – jak sama říká – někdy upečované až k smrti. „Jsem ve znamení vah, miluju harmonii, a tak se snažím mít takovou i zahradu. Nesnesu, když v záhonu něco vyroste mimo řadu…“ Ostatně i na obrázcích je vidět, že kolem chalupy oba strávili a neustále tráví spoustu času.

Jen kdyby nebylo té vody…

Nyní by se dal příběh uzavřít. Kdyby tu ještě nebyl ten krásný potok. Už se chalupáře něco nazlobil! Třikrát přišla jeho korytem velká voda, která zahradu během chvilky spláchla. A mohlo se začít znovu.

Pohled do původně jediné místnosti, kde se dalo bydlet. Dnes je tu jídelna s krbem, v níž se každoročně slaví Vánoce. Srazí se k sobě dva stoly a u nich pak hodují nejen Hanka s Mílou, ale i obě jejich dcery, Veronika a Helena, s rodinami

„Poslední povodeň byla nejhorší,“ ukazují Hanka s Mílou fotky z července roku 2006. „Měli jsme tu na návštěvě přátele ze Švýcarska a bylo strašné sucho. Půl hodiny poté, co odjeli, se zatáhlo a začalo silně pršet. Během další hodiny napadlo sedmdesát milimetrů srážek, nahoře se ucpal potok a přišla pětisetletá voda. Stačili jsme pouze odnést lávky z potoka. A pak už jsme jen stáli u oken a dívali se, jak odplouvají naše saláty, jak mizí květinové záhony i konifery, jak přílivová vlna rozlámala pracně vybudovaný plot a jak proud vody zalil až po podlahu naše nové, dosud nesplacené auto. Všechno jsme fotili a s napětím čekali, zda se voda dostane až do domu. Další proud tekl za chalupou po příjezdové cestě. Zůstali jsme tu jako ztroskotanci na ostrově.

Když přestalo pršet, asi za pár hodin voda zmizela – zůstala jen spoušť. Padla na nás beznaděj,“ líčí Hanka. „Všechno hnilo a páchlo. Auto bylo na odpis. Ještěže za pár dní přijela jedna z našich dcer se svým mužem. Helča i Vláďa nám úžasně pomohli.“
Míla se k manželce ve vyprávění přidává: „Museli jsme začít zahradu budovat skoro celou znovu. Dva roky jsem odvážel naplavené kameny a opravoval stržené břehy potoka. Bylo to tři sta koleček. Zničený plot jsem stavěl ještě déle. Od pojišťovny jsme tehdy dostali dvacet tisíc.“

Oba se ale shodují, že si vlastně nemají na co stěžovat. Dům zůstal netknutý a oni živí a zdraví. „Máme v plánu dožít se nejméně devadesáti pěti let a všechny naše plány na další zvelebení zahrady do té doby snad ani nemůžeme stihnout.“

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: KAROLINA NÉMETHOVÁ


Komentáře

3 reakce na Konec dobrý, všechno dobré

  1. pastel.ka napsal:

    Je to krásné, přeji Jirsovým, ať si chalupu ve zdraví a pohodě užívají. Já mám podobný problém, léta se hlásí, peněz není, dědictví nepřijde a tak jí budu muset prodat i pod cenou, ačkoliv proběhla z 90% rekonstrukce. Je mi z toho smutno, tak jsem se před 3 lety těšila, že zde prožiji podzim života se svým partnerem….situace se změnila a já sama to nezvládnu…i takový je život.

Napsat komentář


Tenkrát…

Jirsovi za dobu svého chalupaření napočítali již tři povodně – v letech 2001, 2002 a 2006. Ta poslední byla nejhorší. Najednou se přihnala obrovská masa vody a zahradu doslova spláchla. „Jen jsme koukali z okna, fotili a čekali, zda se voda dostane i do domu. To se zatím dosud naštěstí nestalo,“ vypravují Jirsovi a ukazují fotoalbum plné snímků zahrady s kalnou vodou. Spoušť, která tu po povodních zbyla, pak pokaždé velmi dlouho likvidovali.

Po každé povodni museli začít zahradu budovat skoro celou znovu. Dnes je opět v plné kráse