Chalupa na šumavské stráni


Má krásnou medovou barvu, modrá okna a dveře a střechu z dřevěných šindelů zdobí parádní zvonička. Než se Beňovi odhodlali ke stavbě, hledali chalupu a to pravé místo pro ni pětadvacet let.

„Přesně jsme věděli, co chceme a jak by mělo vypadat místo, kde bude stát naše vysněná chaloupka,“ začínají vyprávět Jaroslav a Blanka Beňovi – dnes šťastní obyvatelé srubu v horské obci Mechov u Srní na Šumavě. „Jenomže ne a ne něco najít. Když už jsme začali být ze stálých neúspěchů trošku nervózní, naše hledací výpravy ukončila vývěska s inzerátem na zajímavý pozemek.“
„Z tohoto kraje pocházím, proto mě to sem pořád táhlo a chtěl jsem se vždycky vrátit. Vzhledem k tomu, že jsme na Srní jezdívali s malými dcerami sáňkovat a lyžovat, nemusel jsem manželku nijak přesvědčovat, že to jediné a pravé místo k zakotvení je právě tady,“ pokračuje Jaroslav.

Osudový rok 2000

Na pozemek se jeli hned podívat, a i když se jim líbil, s jeho koupí nejdříve váhali. Představovali si jižní svah, bohužel louka byla na severní stranu. Nakonec si ale přece jen s majiteli plácli a začali vymýšlet, jak bude budoucí domeček vypadat.
Tenkrát rozhodl Jaroslav: „Tady jedině srub a nic jiného.“ A protože Blanka nebyla proti, začalo pátrání. „Manželka to vzala velmi vážně, začala chodit po starých chalupách, po muzeích a zkoumala, jak se co dřív stavělo a dělalo a pak chalupu nakreslila,“ popisuje. „Od začátku jsme věděli, že chceme stavení převážně celé ze dřeva, takové to delší s velkou světnicí, kde by se nás hodně vešlo. Jenomže jsme byli finančně limitováni a to nám do jisté míry bralo rozlet. Stavět jsme začali o rok později.“

Dvouletý proces

„Nejdříve bylo třeba se rozhodnout, jak bude chalupa velká – rozměry 11 x 8 metrů se zdály ideální. Když jsme měli vše vymyšleno, čekali jsme do zimy. Vytipované stromy, ze kterých měla naše roubenka být, se směly pokácet jen v lednu nebo únoru, protože pouze v těchto měsících dřevo nemá mízu. Pak se kmeny, v našem případě smrky, složily a nechaly pár měsíců odpočívat. Chalupa se musela celá postavit z jednoho druhu dřeva, aby později docházelo ke stejnoměrnému sesychání.
Stavitel nám vybral samé rezonanční kmeny, které nejdříve nařezal, srub sestavil v dílně nedaleko odtud a po roce jsme se na něho mohli přijet podívat a domluvit rozvody elektřiny. Potom se chaloupka rozmontovala a postavila na naší louce,“ vysvětluje Jaroslav.

Akce zvonička

„Zajímavé na celé stavbě byl fakt, že jako první po nákupu pozemku jsme měli vyrobenou zvoničku. Ještě nestály ani základy a my už vlastnili ten nejvyšší bod střechy,“ smějí se manželé. Ohromnou radost a těšení se na to, jak ji uvidíme jednou na svém místě, záhy vystřídalo zklamání. V žádosti o stavební povolení nám zvoničku červeně přeškrtli a zakázali s tím, že se na chalupu nehodí.“
„Byl jsem zdrcený a s nařízením jsem se smířil,“ říká Jaroslav. „Manželka se ale vzdát nechtěla a začala zkoumat, na jaké typy chalup a proč se zvoničky vlastně tenkrát dávaly. Když zjistila, že nejen na velké dvorce, jak nám bylo úřadem sděleno, razantně prohlásila: „Na naši střechu ji prostě dáme, i kdybychom měli platit pokutu!“ Jaké bylo naše překvapení, když při kolaudaci nakonec žádný problém nenastal a pán, který zvoničku původně zakázal, se postavil k vratům a prohlásil: „Já vím, že jsme vám ji z povolení vyškrtli, ale teď když se na zvoničku dívám, by to bez ní opravdu nebylo ono, takže od teď ji máte úředně schválenou.“

Náročná údržba

„Za dobu, co chalupa stojí, jsme si ještě nesedli. Pořád kolem ní běháme, což se poněkud kříží s naším původním záměrem mít objekt k rekreačním účelům. Nicméně jsme zastánci aktivního odpočinku, proto jakmile přijedeme, vždy se hned pustíme do nějaké práce. I když nám to takto vyhovuje, letos jsme si přece jen řekli, že jeden celý týden nebudeme nic dělat, pouze vyrážet na kole po okolí,“ plánuje Blanka a následně dodává: „Už ale vidím, jak my dva tohle předsevzetí dodržíme.“
Jaroslav reaguje: „Sice se to nezdá, ale dřevěná chalupa je náročnější na údržbu než zděná. Jak stavba sesychá a sedá, dřevo praská. Krásně to slyšíme v noci. Za deset let naší zdejší existence nedělám nic jiného, než opravuji spáry. Považuji to za nejhorší práci, která už mě vůbec nebaví! Bohužel podle pana Václava Kavaleho, který nám chaloupku stavěl, budu mít o „zábavu“ postaráno ještě na hodně dlouho. Prý se nemusím bát, jednou si dřevo určitě dá říct a usadí se. Jenomže prý za mě už to nebude,“ krčí rameny.
Že se zde ani v důchodu Jaroslav s Blankou nudit nebudou, svědčí i fakt, že střecha je z pravých dřevěných šindelů, což je v dnešní době opravdový unikát. Ovšem vyžaduje náležitou a ne zrovna zanedbatelnou pozornost. „Každé tři roky ji musíme nově natřít. Používám sice obyčejný luxol, ale dva kýble nestačí,“ s úsměvem prozrazuje majitel. Blanka se na toto téma hned vmísí do rozhovoru: „Nejlepší by bylo natřít střechu volskou krví. Já bych i byla pro, červotoč by pak neměl šanci, ale mouchy by měly zprvu rej. Dřevo by potom hodně ztmavlo, ale hlavně – už se vidím, jak volskou krev sháním…,“ směje se.
„Uznáváme, že dřevěnou střechou jsme si značně přidali práci, ale chtěli jsme všechno postavit tak, jak se stavělo kdysi. Je pravda, že původně jsme přemýšleli nad dnes populárním plastovým šindelem, nakonec ale stejně vyhrál tento ručně vyráběný,“ ukazuje nahoru. „I když jeho cena byla nesrovnatelně vyšší.“
A jak je to s životností? „Při správné údržbě by střecha měla přežít i naše děti.“

Nábytek po babičce

Zařízení do interiéru sehnali manželé snadno. „Tenkrát, ještě v době hledání, jsme si nechali starý nábytek po prarodičích s tím, že se snad někdy bude hodit. Babička byla celá nešťastná: „Ježiší, takové krámy si berete? Vždyť je to prolezlé vším možným!“ Později jsme ho vlastními silami zrenovovali a nádherně sem pasuje,“ pochvaluje si Blanka.
„Dalo nám to však hodně zabrat, protože děda byl perfekcionista, každý kus natřel nejméně šestkrát a tolik vrstev dostat dolů byl nadlidský výkon,“ podotýká Jaroslav. „Dostat barvu z různých skulin se přes veškeré úsilí nepodařilo, proto jsme nábytek do ložnice museli natřít zelenou barvou, kterou pak manželka ozdobila malovanými jemnými motivy. Na kredenc i skříňky v kuchyni přišel bílý akryl. Struktura dřeva se přitom ztratila, ale na jiných kouscích nábytku jsme ji zase nechali vyniknout, protože jsme použili lazury stejně jako na srubovinu zvenčí.“
A co nátěry stěn chalupy uvnitř a izolace? „Roubení uvnitř jsem napustil přípravkem proti požáru a proti plísním. Co se zateplení týká, síla stěn je pětačtyřicet centimetrů, a protože dřevo je samo o sobě úžasný izolant, stačí to. Stěny podkroví jsou široké třicet centimetrů a jsou udělány pouze z fošen vyplněných skelnou vatou. I v zimě, když přijedeme na víkend a venku je mínus deset, po třech hodinách topení v kamnech je v chalupě horko.“

Modrá je dobrá

Že mají Beňovi rádi modrou barvu, se nedá přehlédnout už ze silnice. „Nebylo tomu však od začátku, roubenka nebyla vždycky barevná,“ upozorňuje Blanka. „Oživit ji byl můj nápad, který se však nesetkal okamžitě s manželovou odezvou.“
„Opravdu chceš okna a dveře natřít modrou?“ ptal se Jaroslav s jistou obavou. „A nebude to moc křičet?“ Blanka se však nedala: „Natři to a uvidíš, jak chalupa prokoukne, bude mít oči!“ A protože Jaroslav uznává, že jeho manželka je přes „krásno“, pustil se do natírání tenkovrstvou lazurou modré barvy. V modrých nátěrech pak společně pokračovali i v interiéru. Stoleček, skříně, postele, židličky, rámy zrcadel, dřeváky, noční stolky… Také si nechali postavit modrá kamna s výměníkem, modrá je i dlažba, sedačka a vlastnoručně vyrobená Blančina keramika… „Já bych mohla mít všechno modré! Přesto jsme pak natřeli některé kusy nábytku také jinými odstíny, aby interiér nebyl monotónní.“

Odkaz budoucnosti

O tom, že zvonička byla pro manžele Beňovi víc než důležitá, svědčí i závěrečné vyprávění. Když se srub stavěl, Jaroslav s Blankou napsali o sobě dopis, přiložili k němu mince a papírové bankovky a také několik rodinných fotografií. Vše vložili do obálky, tu zapečetili a nechali zatavit do speciálně připravené schránky z měděného plechu v kopuli kapličky.
„Dostane se do ní až ten, kdo bude jednou chalupu renovovat. Je to dárek pro naše potomky, odkaz příštím generacím. Chtěli jsme, aby měli jednou budoucí majitelé možnost dozvědět se něco o nás jako o zakladatelích stavby,“ shodují se. „Jen nás mrzí, že my dva se nikdy nedozvíme, kdo náš poklad vlastně objevil, že nikdy neuvidíme jeho radost a nadšení.“

Text a foto: Lucie Dvořáková

Chalupa na šumavské stráni


Komentáře

Napsat komentář