Barevné víkendy


V mírně pravotočivé zatáčce se nedala přehlédnout. Pod šedými šablonami roubení barvy medu a v něm červená okna. Báječný příspěvek do rubriky Viděli jsme cestou!  – říkali jsme si s kolegou. Za plotem se objevila kudrnatá hlava, slovo dalo slovo, a my jsme se nakonec pěkně zdrželi.

V mírně pravotočivé zatáčce se chalupa nedala přehlédnout...

Prošli jsme brankou, vzhlédli s obdivem k bicyklu s koly stočenými z proutí – a už se nám otevřela zahrada. Rovinka protkaná nepravidelnými záhony se svažuje k potoku, který protéká napříč celým pozemkem. Z keříků vykukují nejen barevné hvězdičky a kalichy květin, ale i „skutečné“ oči. Jsou tady kocouři, slepice, u potoka sedí hastrman… Paní Simona se směje našemu úžasu a zve do chalupy. Všechno nám poví.

Skoro o ni zakopli…

Několik placatých kocourů nás pozdravilo i ze stěny v předsíni. Vcházíme do prostorné kuchyně, v jejíž bílé omítce, doplněné tu a tam cihlovým obkladem, září červené lemy oken a dveří. Nahlížíme do sousední obývací místnosti a potvrzujeme si dojem, že v téhle rodině milují výrazné barvy. Chalupářka zaslechla náš tichý hovor a vyslala od linky informaci, že se rozhodli prožívat volné dny v barvách. Oba s manželem pracují ve zdravotnictví a bílé mají dost. „Přátelé se nejdřív chytali za hlavu, ale zvykli si. Teď už náš styl kritizuje jen malej syn.“ Ale už zavoněla káva a Simona začala vyprávět od začátku.

Oba štíty zdobí bicykly z planěk a vrbového proutí

„Moje maminka žije v Žamberku. Často jsme za ní s manželem jezdili. Jsme oba vášniví lyžaři a cyklisté a pro obojí jsou v Orlických horách výborné podmínky. Ale čas běžel a naše rodinka se začala rozrůstat. Nejdřív se narodila Nikola, pak Tadeáš a po deseti letech ještě Oskar.“
Když člověk přičte odpovídající množství kol a lyží, chápe, že v domku Simoniny maminky začalo být o víkendech těsno. Byl čas na změnu. Při pravidelných cyklovýletech potkávali mnoho pěkných chalup a rozhodli se, že jedna bude jejich. „Projezdili jsme snad celé Orlické hory, ale neobjevili žádnou, která by byla na prodej,“ vzpomíná naše hostitelka. Až časně zjara roku 2004 narazili na roubenku, která měla jeden roh skoro vystrčený v silnici. Jako by na sebe chtěla upozornit. A visela na ní cedule: Na prodej…

„Chalupa vypadala hodně zchátrale, navíc byla zacákaná, jak auta vjížděla do kaluží. Otevřela nám stará paní, věk kolem osmdesátky, a řekla: Chalupa už je prodaná. Ani nás nepustila dovnitř. Ale my jsme se přesto ještě poptali v realitní kanceláři, jejíž číslo bylo na ceduli. A zjistili jsme, že prodaná není.“

Potok čaruje

Když se za týden vydali na chalupu znovu, paní Kubíčková už je dovnitř pustila. „Obývala jenom tuhle kuchyň. Stará kachlová kamna, stůl s rozvrzanými židlemi a gauč, na kterém zřejmě i spala, víc toho tady nebylo. V obýváku vedle měl její manžel kdysi truhlářskou dílnu. Byl tam neskutečný nepořádek. Pan Kubíček totiž zemřel a o dům se skoro čtyřicet roků nikdo nestaral.“

Za kamennými meandry záhonů nad potokem vidíme sroubek, kde se bydlelo při stavbě chalupy

Už chtěli poděkovat a omluvit se, že se podívají ještě jinde, ale stará paní náhle otevřela dveře na zahradu. „Byla sice plná plevele, ale napříč pozemkem bublal v mírných meandrech potok. Ten pohled rozhodl. Paní Kubíčkovou si k sobě vzal syn a my jsme chalupu koupili.“

Cena byla velmi slušná. To si museli noví majitelé často připomínat hlavně o své první chalupářské dovolené. Vynosit z přízemku haraburdí, z půdy vyklidit odpad a špínu a všechno na zahradě spálit, celé stavení vydrhnout, kliky a zámky vycídit, to jim dalo pěkně zabrat. „Další dva roky jsme si ovšem užívali! Jezdili jsme jen po výletech,“ pokračuje Simona ve vzpomínání. Víkendy v chalupě, která byla vlastně jen noclehárnou, jim však přestaly dělat radost. Proto se rozhodli ji rekonstruovat.
Po dvou posezeních s Milanem Stejskalem, tesařem z Líšnice, se však představa o rekonstrukci rozplynula. Prohlédl chalupu a radil vše dřevěné zbourat, ponechat jen sklep pod kuchyní a zeď ve štítě mířícím do zahrady, a dům sroubit znovu. A hned spočítal, na kolik by stavba přišla.
„Byla to přijatelná cifra, tak jsme do toho šli,“ ozvalo se ode dveří. „Já jsem Tomáš,“ představil se pán domu, uklidil kolo, smyl prach z cesty a po informaci, že jsme z Chalupáře, doplnil naši trojici.

Natáhnout a zúžit

Rozhodování, zda vytvořit na starých základech novou roubenku, prý před osmi lety ulehčil i fakt, že Simonina maminka dostala zpět v restituci kus lesa. Mohlo se tedy stavět z vlastního. „Moje mamka je rázná paní, nic jí neujde. Byla tady na návštěvě a všimla si, že naproti na kopci je pila. Domluvili jsme, že se trámy pořežou tam, což nám taky ušetřilo dost peněz,“ chválí si chalupářka.

Křídlo, v němž se zachovaly dvě původní zděné stěny, je otočeno do zahrady. V šedé omítce červená okna přímo září

Nejdřív však bylo nutné starou chalupu zbourat. Šlo to ráz na ráz, ani ne za čtrnáct dnů čněla k nebi jen kamenná zeď. Podlahy byly všude špatné, musely se tedy udělat nové základy. „Toho se ujal Simonin bratr. Do zimy byla hotová betonová deska a pak stavba pár měsíců stála. Zjara jsme na beton položili lepenku proti vlhkosti a skelnou vatu jako tepelnou izolaci,“ vstoupil do hovoru s technickými podrobnostmi Tomáš.

Zajímám se, zda nová stavba odpovídá původní, skoro sto padesát let staré chalupě. Zdá se mi totiž, že do silnice zrovna neční… „Máte pravdu. Paní architektka ji na naše přání asi o metr zúžila a vzadu u vjezdu trochu natáhla. A na půdě, která dřív sloužila jako skladiště všeho možného, namalovala pár ložnic.“
V následující zimě se zase jezdilo k mamince. Ale jen sešel sníh, postavil Simonin bratr za potokem sroubek na přespání. Přítomnost majitelů byla nutná. Jejich představa o vnitřním členění chalupy se totiž od projektu začala trochu lišit.

Radosti na míru

„Tady v přízemí bylo víceméně jasno. Ale řešení vstupu do podkroví i celého patra se za pochodu přizpůsobovalo našim představám. Každý týden jsme se sešli a domluvili, co a jak dál. Bylo to úžasné období!“ nadšeně sděluje kreativní chalupářka.
Z pily na stráni nosili tesař s pomocníkem a pilařem čerstvé smrkové trámy rovnou na stavbu. Skládali je na pero a drážku. „A do drážky zasouvali lať, která trámy váže. Tam, kde se dřevo setkává se zdivem, podkládal Milan Stejskal destičky,“ vysvětluje Tomáš. „Tvrdil, že stavba může klesnout až o jeden trám. Ale tolik to určitě nebylo. Přišel vždycky jednou za půl roku, nadzdvihl pomocí důlního heveru a šroubu pod centrálním sloupem chalupu, a změřil hadicovou vodováhou, jestli je v rovině. Když nebyla, několik dřevěných destiček odstranil,“ vede nás pán domu k doličnému místu. Trámy jsou dohladka obroušené. Moudrý tesař totiž majitele přesvědčil, že takhle vydrží i bez ošetření proti dřevokaznému hmyzu ve zdraví minimálně dvě stě let. A život v chalupě bude zdravější i pro ně. „Na řemeslníky jsme měli opravdu štěstí,“ chválí si chalupáři.

Tmavomodré schodiště, zavěšené na železných tyčích, je vskutku netradičním vstupem do patra

K jakým změnám oproti návrhu vlastně došlo? – zajímám se. „Pojďte se podívat,“ zve Simona do vstupní síně, v níž jsou kromě prosklených dveří zvenčí a do kuchyně ještě dvoje dveře plné: jedny vedou do kuchyňky pro hosty, druhé skrývají koupelnu.

A právě nad nimi se vznášejí vzhůru tmavomodré železné schody. Vznášejí se skutečně, protože jsou zavěšeny na tyčích.
„Viděla jsem je v jednom časopise o bydlení. Našli jsme dokonce kováře, který nám vysvětlil, jak je dělal a čím natíral. Ale nám je pak ukoval kamarád tady z hor. Jsou z normálního, asi centimetr tlustého plechu. Lidi v dílně říkali, že jsou dobré leda tak do sklepa. Ale když jsem do černé matné barvy na kov nanesla modrou metalízu, dostaly úplně jiný šmrnc,“ říká Simona s uspokojením z díla.
Schody jsou zajímavé i upevněním ve stavbě. Autor prý nad ním dlouho koumal. Jsou zavěšeny na čtyřech železných tyčích se závity, které se povolují nebo přitahují podle toho, jak se dům hýbe. Jak vidíte na obrázcích, jsou opravdu parádní. Však také musel kovář udělat pak ještě patery.

Pokoje v podkroví jsou odlišeny barvami stěn; pro ložnici zvolila Simona dva tóny zeleně

A jsme v podkroví. Tady jsou stěny chodeb i ložnic, nově rozvržených podle přání obyvatel, obloženy sádrokartonem. Nezáří ovšem bíle, i na nich se projevila láska majitelů k barvám. Tentokrát pastelově. „Malíř by se z našich představ asi zbláznil, tak jsme tady vymalovali sami. A jsme s barevnými pokojíky moc spokojeni. Stačí říct: běž do žlutého nebo do modrého – a je jasno.“

Tanec kolem potoka

Kolem té metr, metr a půl široké modrošedé stuhy se v zahradě všechno točí. Ovšem až poslední tři roky. Do té doby měla samozřejmě přednost stavba. Nejdřív se za potokem objevil sroubek na přespání, který dnes slouží jako sklad zahradního nábytku přes zimu. „Brácha, který ho stavěl, má syna o něco mladšího, než je náš Oskar. Myslel, že se tam kluci zabydlí… ale oni mají v patnácti letech jiné starosti,“ s pochopením sděluje
Simona.

Když sedí chalupáři večer na platu na růžových židlích, mají prý pocit, že jsou na palubě a plují květinovým mořem...

Nás víc zaujal modrozelený pavilon. Simona, která má – pokud jde o barvy – hlavní slovo, zvolila zajímavou kombinaci lazur. Původně tady prý byla jen kůlna na dřevo. Ale noví majitelé protáhli stříšku a vytvořili pod ní kryté posezení. Z jedné strany jistí jeho stabilitu na nerovném pozemku valouny a cihly, z druhé strany si podlaha dokonce vykročila přes potok. Podíváte-li se ve směru toku bublavého živlu, uvidíte ještě dva další můstky. Ten bližší je v přírodním tónu, vzdálenější září tyrkysem.
Záhonky vlevo před modrou kůlnou chrání od silnice zeď z červeného pískovce. „Stavěl ji můj kamarád z Černošic. Obkládal nám kamenem i schody a parkoviště,“ informuje chalupář. „Matěj je umělecký kameník, ale věnuje se hodně i betonu. Postavil taky betonové schody na zahradu, což nebyla žádná legrace,“ ukazuje Tomáš famózní půlkruhové schodiště, při jehož tvorbě pomáhal. „Chalupa mě všechno naučila,“ směje se.

Ale to už nás vede Simona svým květinovým královstvím. Tam, kde bylo kdysi jen pár zeleninových záhonů a zanedbaný trávník, se dnes rozrůstají jehličnaté a listnaté keře a mezi nimi trvalky: u kamenných lemů skalničky a za nimi chrpy, máky, náprstníky, floxy, azalky, růže, rododendrony a několik druhů hortenzií.
„Nastudovala jsem, jaké mají požadavky, a v zahradnictví kousek od Prahy postupně všechno nakoupila. Často jsme byli v autě zavaleni kytkami. Kompozice ladím víceméně citem. Hodně rostlin ovšem zmrzlo,“ přiznává. „Jsme tady v nadmořské výšce skoro šest set metrů a u potoka je mrazová kotlina.“

Vedle květin zdobí zahradu i pár menhirů; o kámen tady v horách opravdu není nouze

Zahrada ji pořád baví. Dokonce vytvořila z kamenů, jichž se vykopala spousta při hloubení základů, lemy záhonů. Vždycky kameny usadila do vyhloubené rýhy a pak je zalila betonem. U potoka, který lemuje záhon květin po celé délce, jí pomáhal manžel. Tady bylo třeba pro zpevnění kamenných kreací vybudovat klasické dřevěné šalování.

Půvab zahrady však netkví jen v květinových kompozicích či grafice kamenných lemů. Tu a tam se v trávníku objeví železné sedátko s patinou snad ještě z dob secese, na jeden z můstků vstupujete krásně omšelou brankou s treláží a na dřevěném platu pod schodištěm si vykračují růžové židle a stolky skoro jako plameňáci. Nejvíc však zahradu oživují její keramičtí obyvatelé.
Mezi keříky a květinami nepřehlédnete stádo bílých slepiček, kráčejících za svou barevnou vůdkyní. Další dvě okaté slepice s hnědými pírky sedí na poklopu čističky a studny. Pod malou tújkou blikly kocouří oči, na břehu potoka na sebe pokřikují vodník a vodní víla a kousek vedle se plácá kapr. Pak už se kolem kvokající dvojice, která stojí na stráži na betonových schodech, dostáváme k největší plastice – k urostlé rybářce. Je prostě úžasná! „Mám ji taky moc ráda. Je výrazem i v proporcích podobná mé mamince,“ culí se autorka.

Večery v barvách

V obývacím prostoru je spousta koutů pro odpočinek aktivní i pasivní

Pokoj s roubenými stěnami a překládaným stropem zabírá valnou část přízemí. Je tu veliký krb, jehož teplo v zimě střídá energii elektrokotle, mnoho zákoutí pro posezení, poležení, ba i pohoupání a kulečník, oblíbený zejména mezi mládeží. „Nikola studuje architekturu, Tadeáš farmacii v Hradci Králové a ekonomku v Praze, Oskar jde na gymnázium. Čím jsou starší, tím víc na chalupu jezdí, protože rádi lyžujou. Ale práce je zatím moc nebaví,“ informuje maminka.

V současné době už je v chalupě i kolem ní skoro hotovo. Jen v přední části zahrady čeká na konečné řešení výkop, slibující, že tady bude jezírko. „Původně jsme uvažovali o koupacím, ale pak jsme za potokem po-stavili nadzemní bazén. Navíc jsme zjistili, že je problém udržet koupací jezírko v čistotě. Pořád tedy nevíme, co tady vytvořit,“ přiznává Tomáš. „S vodou problémy nejsou. Máme vlastní studnu, kterou ani nevyužíváme, protože tu je obecní vodovod.“

Simona doplňuje, že přes den skutečně není kdy lenošit, ale večery si užívají. Hlavně ty letní. „Když přijde návštěva, usadíme se pod stříškou, v modrém koutě, jinak často na platu v růžovém, kam stačí udělat z kuchyně pár kroků. Člověk má pocit, že je na palubě a pluje květinovým mořem. Náš báječný potok to jistě ví a snaží se ten příjemný pocit ještě prohloubit.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK VAŇÁSEK


Komentáře

Jedna reakce na Barevné víkendy

  1. archigang napsal:

    Zdravím, moc rád bych věděl, jakou barvu jste použili na vnitřní červenou výmalbu…nádherně hluboká červeň. Díky a pěkné dny.

Napsat komentář

Celé stádo koníčků

Kocouři, slepice a další keramické postavičky samozřejmě do zahrady nepřišly samy. Vytvořila je Simona, kterou baví všechny ruční práce. Odmala paličkovala, pletla, šila, dělala obrázky z korálků – a jak jsme  postřehli na stěnách chalupy, dnes je také maluje.
Vytvářet vlastní keramické kreace toužila už dlouho. A před deseti lety absolvovala kurz keramiky. „Zachvátí mě to vždycky, když nemám nějakou jinou velkou práci. Navezu si doma hlínu do kuchyně, abych mohla při práci i vařit. Všem jdu na nervy, ale trvá to vždycky tak týden. Pak se musí vypalovat, barvit a znovu vypalovat. Vozím ty svoje panáky do Dobřichovic, kde mají velkou pec.“
Větší postavy se musí tvořit po dílech, jinak by při vypalování praskly. A Simona dělá ráda právě velké věci, malé ji nebaví. Má i svá umělecká období…
„Dřív jsem dělala hlavně kočky, teď mám slepičí období. A mezi tím občas uhnětu nějakou jinou postavu. Anebo třeba vyrobím kolo z vrbového proutí, věnečky z přírodnin a další drobnosti. Když je nerozdám, skončí na chalupě.“