Život v chatě pod ořešákem

Klánovická zahrada malíře a pábitele Oldy Dufka a jeho ženy Hanky stylově připomíná anglickou zahradu. Nevšední kouzlo jí dávají četné artefakty, vytvořené ze starých či odložených věcí se zajímavými příběhy.

Trávník, kde se konají četná setkání s přáteli, lemují kuriózní artefakty

V neobyčejné zahrádce rostly před lety jabloně a švestky, které vysázel otec majitelky. Ten také před pětatřiceti roky zahradu mladým manželům předal. Rok za rokem stromy mizely a přibýval trávník, který nyní na zahradě hraje první housle. Je rejdištěm pro psího miláčka Dijonka, pastvou pro kosy i oči relaxujících majitelů a základnou pro hrnkové květiny v keramických květnících, které dostaly roli stěhovavých solitér.

„Nejsme žádní zahradníci, budovali jsme se snahou, abychom tu získali pocit nekonečna, které se vlní sem a tam.“ Nekonečno prý ale stojí dost námahy, asi tak dvě hodinky denně…

Kopie Platzerovy sochy koketně odvrací pohled od přicházejících návštěvníků

Na chatě a zahradě nyní Dufkovi po většinu roku žijí, relaxují a také se jí baví. Jen se zkuste spolu s námi usadit na jednoduché dřevěné lavici u vchodu do chaty a rozhlédnout se. A ejhle: v dohledu je hromada vyskládaného starého dřeva, které dělá pozadí masivní sádrové hlavě, vyčnívající z trávy. Je to kopie Platzerovy sochy, jejíž originál je spolu s dalšími na kopuli chrámu svatého Mikuláše v Praze. Restaurátoři ji chtěli vyhodit, ale nebyla by to škoda? Hanka ji objevila, Olda přivezl a našel pro ni místo. Pocit „deja vu“ při jejím spatření je docela na místě: při vstupu do zahrady jsme už míjeli její druhou kopii.

Trávník se závorou

Zahradu s bytelnou chatou vystavěnou na pískovcové podezdívce kryje stříhaný plot z lísek. Roli záštity místy přebírají vzrostlé jehličnany a listnáče s podrostem pěnišníků a azalek, vřesů a vřesovců. O stín u vchodu do chaty se stará rozložitý ořešák, pod nímž je v letním vedru to pravé místo na malování i k odpočinku.

Stará závora nese keramický zvonec, na který lze například vyzvánět poledne, když je k tomu nálada

Směrem od chaty se do volného prostoru rozbíhá perfektně střižený trávník. Jeho kapkovitě tvarovaná plocha z jedné strany navazuje na pěšinu, vedoucí k bráně. V zadní části zahrady se zaráží o nízký plaňkový plot, vyzdobený barevnými hrnečky a džbány. Za plůtkem je ukrytá zeleninová zahrádka paní domu.

Příchozí vítá jeden z nejzajímavějších artefaktů zahrady: břevno ze staré, napůl rozpadlé závory, která stávala u lesní cesty vedoucí do klánovického lesa. „Denně jsem kolem ní chodil, a když ztrouchnivěla a spadla, bylo mi jí líto,“ vysvětluje majitel. „Tak jsem si ji odvezl domů jako svědka času. Pak přišel nápad jak ji dotvořit – zavěsil jsem na ni starý zvonec a pod ni položil dřevěnou mísu. Teď tu stojí jako novodobá fortna, kombinovaná se šikmou věží.“

Příběhy neobvyklých artefaktů

V jednom ze zákoutí zahrady ohraničeném azalkami a pěnišníky objevujeme meditační místo v podobě miniaturní rybářské sedačky. Vedle ní z trávy vyčnívá hromada plechu. Po bližším ohledání zjišťujeme, že jde o pokroucený ruský samovar. „Jednomu z kamarádů se zajímavě deformoval při výbuchu plynu, přinesl mi ho ukázat a mně se tak zalíbil, že už na zahradě zůstal,“ vysvětluje Olda a ukazuje nám své nejnovější zahradní dekorace: přístroj na dálkové odposlechy, popelnici s komínkem vytvářející bioplyn a další unikáty. „Ne že by fungovaly, ale spousta lidí má po jejich spatření o čem dumat.“

Před chatou nelze přehlédnout dvě červeně natřené komínové roury zasazené do záhonu. Není to periskop, ale netradiční svítidlo pro letní osvětlení zahrady. „Když jsem roury nakupoval v kamnářství a zkoušel, zda do nich budou pasovat lustrové koule, v obchodě si všichni ťukali na čelo,“ vzpomíná jako správný recesista.

Maskovaný bazén

„Jak se mi v zahradě něco nezdá, vyrazím s kolečkem a hned přesazuju,“ říká Olda s úsměvem. „Pak se na chvíli usadím, odpočívám, pozoruji zahradu a jdu malovat. A pak jdu čistit bazén. Není to žádný laminát, ale pořádná ocel dovezená z Kanady. Bazén jsem vůbec neplánoval, ale jeden kamarád mi ho tak přesvědčivě nabízel… Dnes jsme rádi, že jej máme – ač je trapně kulatý a má průměr jen čtyři a půl metru, je v něm prima osvěžení.“

Nápadné stěny bazénu se majiteli podařilo téměř beze zbytku skrýt za skalkou

Aby bazén působil co nejpřirozeněji a co nejméně rušil, majitelé ho ze dvou třetin zapustili pod úroveň terénu. Jeho okolí osázeli kavylem a drobnými jehličnany, mezi nimiž mají hlavní slovo různobarevné jalovce.

„Chtěl jsem, aby působil jako rybník nebo jezírko v lomu, takže nakonec jsem navozil od Labe oválné valounky a bazén jimi orámoval.“ Zkrášlování bazénu dovršilo dílko kamaráda keramika, který Oldovi daroval keramickou figuru vodníka, který prý je jeho podživotní podobiznou.

Když se na zahradě sejdou přátelé, hostitelé postaví na trávníku skautský stan a všichni se baví. „Občas kamarádi přinesou nějakou tu novou kuriozitu, takže o další zákoutí je postaráno,“ libuje si Olda a vede nás k jednomu z posledních přírůstků: staré ptačí kleci s figurkou ježka, zavěšené na ořešáku. Artefakt nazval „Pocta Jaroslavu Foglarovi“. Proč? Přece – ježek v kleci!

Chataření, to jsou Klánovice

„Chataření pro mne splývá s pobytem na vzduchu a také s mými rodnými Klánovicemi: tady jsem se narodil a dlouhá léta žil s rodiči. Tady jsem se také seznámil se svojí ženou a nakonec – díky píli jejího tatínka začal i chatařit,“ vysvětluje pán domu. „Mezitím jsem ovšem dlouhá léta žil v Praze, ale víkendy u nás vždycky patřily výpadům na chatu, kterou jsme si postupně předělávali k obrazu svému.

Posezení v závětří za chatou není recesní, tady je hlavní, aby se tu domácím i návštěvám příjemně sedělo a povídalo

Někomu by se mohlo zdát, že nevelká chatička o čtyřech místnůstkách není na trvalejší bydlení vhodná, ale my jí dnes, když už máme čas lenošit, protože jsme oba v důchodu, dáváme přednost před pohodlím města…

Od šedesátých let, když jsme chatičku dostali, naše „bouda“ neustále prochází drobnými i většími úpravami. Zpočátku totiž nebyla vybavena ani WC, natož koupelnou. A dřevěná kadibudka se srdíčkovým odvětráním byla až na konci zahrady, kam jsem v létě „dojížděl“ na kole, v zimě na běžkách,“ vypravuje Olda, když se po prohlídce zahrady konečně usazujeme na lavičku v relaxačním koutku na terase. Ten navazuje na malou, ale promyšleně uspořádanou kuchyňku, kde pro nás paní domu právě chystá mátový čaj…

„Máme tady dokonalé soukromí a jen si stále libujeme, jak prozíravě tatínek Hanky chatu stavěl. Usadil ji téměř doprostřed pozemku, a to ještě tak, aby se do ní vcházelo ze strany odvrácené od komunikace, která vede kolem. Kolemjdoucí nám tak nekoukají ani do talíře, ani na naše supertajná zákoutíčka,“ směje se Olda.

Oldovo oblíbené křeslo na dosah chytrých knih i okénka do kuchyně

Chata má obdélníkový půdorys a všechny místnosti jsou vzájemně průchozí. Prosklenou verandu, jež je také nejprostornější částí chaty se zvláštním vchodem do zahrady si Olda zabral pro svůj ateliér, ale slouží i jako společný obývací pokoj, počítačovna a místo k rozjímání.

„Využili jsme tu každý centimetr, celou jednu stěnu zaujímá knihovna, ve které je vyčleněno okýnko s dvířky. Nezasvěcení se domnívají, že se jedná o schránku na alkoholické nápoje. Bývají pak překvapeni, když se z okénka vynoří kouřící se jahodové knedlíky sypané tvarohem, neboť se jedná o spojovací okénko s kuchyní.
Tady se prolíná duchovní potrava se stravováním,“ popisuje svoje chatařské radosti výtvarník.

Aby se tu dalo pobývat i v zimě, vybavili Dufkovi chatu akumulačními radiátory. „Při velkých mrazech přitápíme dřevem v kachlových kamnech. Během letošního silného sněžení jsem z bezpečnostních důvodů dal za okno syreček, aby mne při zapadání sněhem snáz našli. Nakonec však tolik sněhu nenapadlo, a tak se syreček se nakonec stal sojčí potravou…“

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER

Život v chatě pod ořešákem