Zahrada nad Berounkou

Zahrada manželů Najmanových je na samém okraji Černošic, na odlehlém, ale krásném místě s výhledem do údolí Berounky. Majitelé jsou skalničkáři, a jak šel čas, stali se z nich i zahradníci. Jejich proslulé skalky a jezírka jsou nekrásnější na jaře.

Na začátku byla touha majitelů získat mimořádný pozemek, na němž si plánovali jen tak pro radost pěstovat skalničky. „Je to už hodně přes třicet let, tehdy nám pomáhala naše malá dcerka,“ říká majitelka. „Po nějaké době jsme zjistili, že nám tu všechno utěšeně roste a že by nás zahradničení mohlo i živit.“

Kameny na skalku vozili Najmanovi
z okolních polí

Na okraji Českého krasu

Stalo se. Manželé Jana a Ivan Najmanovi už na tomto kousku půdy dávno zapustili kořeny. A jejich zahradu i zahradnictví znají všichni v blízkém a vzdálenějším okolí. Poloha zahrady je totiž velmi příznivá – leží na okraji teplé oblasti Českého krasu, což zajišťuje, že choulostivé sbírkové rostliny a skalničky netrápí extrémní mráz. Zdejší výpěstky proto nejsou rozmazlované skleníkem a jsou proslulé otužilostí.
Z vysazené španělské jedle je už jedna z dominant zahrady, skalky dávno oslavily dvacáté narozeniny. Sami majitelé bydlí nedaleko a u domu si založili další zahradu, pro změnu sbírkovou, plnou devaterníků a konifer.

Menší jezírko má více zarostlé břehy i hladinu

Stín pro azalky a pierisy

Pozemek nad řekou se mírně svažuje k jihu. To znamená hodně slunce, ale majitelé pro svoje velké lásky – azalky a pierisy – potřebovali polostín, proto pozemek hojně osázeli dřevinami. Dnes je už jejich zahrada před největším úpalem dostatečně ochráněna stromy i keři. Na jihu jsou to ovocné stromy na stráni směřující k řece, od ulice dělí zahradu vysoký živý plot z tisů. Nejkrásnější je stará jabloň s bohatě rozvětvenou korunou. Jablka prý nerodí nijak zvláštní, zato pro zastínění zahrady je nepostradatelná.
Dalším vzrostlým solitérem a dárcem stínu je již zmiňovaná jedle španělská ‘Glauca’ se široce sloupovitou a velmi hustou korunou. Výsadbu chrání i sloupovitý tis, magnolie a převislý modřín.

Plnokvěté blatouchy jsou před
přímým kontaktem s vodou chráněny
nádobou

V houštině barev a vůní

Cestu kolem zahradního vřesoviště lemuje z druhé strany pestrý pás azalek a pěnišníků zpestřený jedním svěže zeleným cypřiškem tupolistým. Kvetoucí pás silně se podobající houštině pokračuje i podél obvodu travnaté plochy, kde Najmanovi nejraději odpočívají – tedy pokud mají na odpočinek čas.
Zahradu jsme navštívili v období, kdy většina azalek vykvétala v bílých tónech, ale začínaly se už prosazovat i fialové a lososové kultivary. Také nakvetlá poupata sytě červených pěnišníků ohlašovala změnu vzhledu celé výsadby. Kontrast k výsadbě azalek obstarávají vzrostlé exempláře pierisí japonských. Hrozny bílých kvítků září na pozadí zelených lístků s bílou obrubou, nejmladší lístky upoutávají načervenalým odstínem.
Dominantou kompozice lemující trávníkovou plochu je japonský javor se svěže červenými listy. Sklání se nad jezírkem a jeho odraz násobí dojem, který tento střapatý ostrůvek červeně vyvolává.

Cestička vede mezi vřesovištěm
a pásem azalek

Inventura skalek

„Když jsme zakládali první skalky, vozili jsme na ně kameny z okolních polí. Zemědělci byli rádi a my měli materiál zdarma,“ vzpomíná majitelka.
Skalky se Najmanovým skoro samy postupně množily a zvětšovaly. Cestičku od branky lemuje nejstarší z nich, osázená roztroušenými čarověníky, polštářkovitými skalničkami, koniklecem a lýkovci. Nad skalkou ve větru povlává trs kavylu a pohupují se řídké, ale vysoké červeně kvetoucí orlíčky.
Nejnovější skalka u zdi zahradního domku je nového, vrstevnatého typu, kde jsou kameny ukládány šikmo do země jeden vedle druhého. Tady je hájemství mnoha konikleců a lýkovců.

Prameniště a jezírka

Na nejstarší skalce Najmanovi vytvořili malé prameniště, odkud voda stéká o úroveň níže, do jezírka, kterému majitelé říkají malé, a nakonec do dolního, ale zato největšího jezírka. U prameniště vzniklo minirašeliniště, kde zjara kvetou bažinné rostliny včetně kapsovce kamčatského. Opodál už dorůstají mladé listy kapradin.
„Zahrada vznikala postupně a tak se stalo, že nejvíce místa zbylo na spodní jezírko. Stále jsme ho proto zvětšovali a zvětšovali, až do současné podoby. Jeden čas jsme k němu pořídili čističku, ale věčně se zanášela, takže dnes vystačíme jen s jednoduchým filtrem.“

Alpské tařičky rozkvétají fialově

Jaro u Najmanových

Jaro je u Najmanových krásné nejen díky barevným azalkám. Ještě stále tu kvetou i polštáře vřesovců a dokvétá vilín. U velkého jezírka žlutě svítí plnokvěté blatouchy a severoamerické kandíky. K tomu fialové hlavičky prvosenek zoubkatých a bílé květy vachty trojlisté. Nad tím vším visí bílé praporky suchopýrů.
Zajímavost čeká návštěvníky zahrady už při vstupu. Procházíme totiž brankou bohatě popnutou akébií. Její hrozny hnědorůžových květů voní po čokoládě.
Zahradu průběžně kontroluje špringršpaněl Najmanových a vyhání z jezírka kachny, aby se tu neusadily natrvalo. Místní veverky už si z něj nic nedělají a spokojeně se množí. A zdejší kos, ten se chová vysloveně krotce. Do toho se na květech střídají první jarní motýli s mouchami dlouhososkami a za plotem se na cestičce sluní slepýš.
Tak takhle pohodovou zahradu by si přál ledaskdo. Jenom kdyby ta léta pilné práce šlo obejít – ale manželé Ivan a Jana Najmanovi se naštěstí nikdy práce nebáli.

Text: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller

Zahrada nad Berounkou

Zahrada nad Berounkou