U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Ten dům je můj
Kategorie: Právo | Autor: Tomáš Kousal
ZÁKON
Obvyklou námitku věřitelů, že dlužník je vždycky ve výhodě, neboť mu nahrávají současné zákony, po pravdě řečeno nevyvrátila ani novela občanského zákoníku. Nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2001 a v ust. § 152 – 174 upravuje veškeré náležitosti, související se zástavním právem. Pro věřitele, který poskytl klientovi nějaké plnění (věřitelem bývá zpravidla banka a poskytnuté plnění je úvěr, zajištěný např. nemovitostí, která je ve vlastnictví klienta), bude pravděpodobně nejdůležitější ust. § 165 citované novely, v němž je zakotven “návod”, jak se může věřitel uspokojit ze zástavy.
Nedobytná pohledávka
Dostane-li se věřitel do situace (čím dál tím častější), kdy se mění pojmy (více než o klientovi hovoříme o dlužníkovi, který věřiteli neplní to, k čemu se při poskytnutí úvěru zavázal), a kdy z nesplaceného úvěru je více či méně nedobytná pohledávka, pak má zástavní věřitel (tedy osoba, jíž vzniklo zástavní právo k nemovitosti, která je ve vlastnictví jeho dlužníka) právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Lze ji zpeněžit na návrh zástavního věřitele nebo soudním prodejem zástavy. O zákonu o veřejných dražbách toho již bylo napsáno víc než dost, praktické zkušenosti jsou však zatím nepatrné. Nicméně si zopakujme, že zákon rozlišuje dva druhy dražeb, a to dražbu dobrovolnou – a nedobrovolnou. V prvém případě podává návrh na prodej nemovitosti sám dlužník – vlastník nemovitosti, který z nějakého důvodu nemůže svůj dluh vůči věřiteli plnit. Opravdu jsou takoví dlužníci, kteří nechtějí tíhou svého dluhu omezovat i své blízké, a proto, je-li to jen trochu možné, volí tento způsob své “očisty”.
Proti vůli dlužníka
Daleko větší procento však tvoří dlužníci, kteří se nemají k tomu, aby svůj dluh plnili (někteří opravdu ze závažných a třeba i objektivních důvodů plnit nemohou). Věřiteli pak nezbude nic jiného, než volit cestu dražby nedobrovolné, tj. zpravidla proti vůli dlužníka a na návrh zástavního věřitele. Věc ale není tak jednoduchá. Zástavní věřitel pro realizaci dražby nedobrovolné totiž potřebuje nějaký exekuční titul, tj. takové rozhodnutí, které ho opravňuje podat návrh na výkonání dražby nedobrovolné. Nejčastěji to bývá pravomocný rozsudek, jímž byla dlužníkovi uložena povinnost zaplatit věřiteli částku, kterou mu dluží a kterou dlužník ani na základě tohoto soudního rozhodnutí neplní. Druhou zákonnou možností, jak se může věřitel domáhat uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy je soudní prodej zástavy. Tento institut nově upravuje občanský soudní řád, jehož novelizace je účinná rovněž od 1. 1. 2001. Návrh na soudní prodej zástavy (je upraven v ust. § 200y až 200aa) podává zástavní věřitel, a to soudu, který je místně příslušný; to znamená, že v případě, kdy je součástí zástavy nemovitost, je příslušný ten soud, v jehož obvodu se nemovitost nachází, bez ohledu na to, že dlužník má trvalý pobyt ve zcela jiném kraji. Pokud je zástavou více nemovitostí v různých regionech, lze návrh podat u kteréhokoli z příslušných soudů. Soud nařídí jednání a v případě, že je prokázána existence zástavního práva k zástavě a jsou-li osvědčeny další skutečnosti nutné k uspokojení ze zástavy, soud povolí její prodej. Oněmi skutečnostmi je nepochybně smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti (tento způsob však je aplikovatelný i v případě, že zástavu tvoří věci movité), a další. Usnesení, kterým se prodej zástavy povoluje, je vykonatelné po uplynutí lhůty jednoho měsíce od jeho právní moci. Nelze totiž upřít právo tomu, proti němuž usnesení směřuje, tj. dlužníkovi, právo na opravný prostředek, tj. odvolání se proti tomuto usnesení.
Ochrana vlastnického práva
Věřitel je ve svém právu do velké míry omezen právem dlužníka. V ust. § 166 občanského zákoníku je totiž uvedeno, že “každý, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy není přípustný, je oprávněn podat žalobu u soudu proti zástavnímu věřiteli na určení nepřípustnosti prodeej zástavy.” Není třeba dlouho zkoumat, kdo bude tím “každým, který tvrdí, že veřejná dražba nebo soudní prodej zástavy jsou nepřípustné.” Určitě to bude především dlužník, vlastník nemovitosti, k níž vzniklo věřiteli zástavní právo, a v každém případě to bude třetí osoba, tedy ručitel, který svou nemovitostí ručil věřiteli za úvěr poskytnutý klientovi – dlužníkovi. Pokud nebude tato žaloba dotažena až do pravomocného rozhodnutí, což může trvat i roky, nelze realizovat, a to ani prodej nemovitosti ani formou nedobrovolné dražby ani soudním prodejem zástavy. Takže opět patová situace, podmíněná těmi nejvyššími i mezinárodními úmluvami. Soukromému vlastnictví se v nich dostává té nejvyšší ochrany. V českém právním řádu, který mj. tvoří i Listina základních práv a svobod, je v čl. 11 uvedeno: “Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. ….Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy. …Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu…”
