Selský dvůr

Chystáte se do Holašovic? Procházku po krásné návsi si můžete zpestřit návštěvou zajímavého muzea. Úzce souvisí se životem obyvatel vesničky v době selského baroka, kdy mistři zedníci staré domy přestavovali a zdobili jejich průčelí.

Při pohledu zezadu, od stodoly, vidíme vpravo bílou fasádu muzea, vlevo dřevník, stáje a vejminek, který na rekonstrukci interiérů ještě čeká

Muzeum, dokumentující hospodaření v předminulém a první polovině minulého století, najdete na východní straně návsi, v domě čp. 30. Existence statku, k němuž patří i o něco starší čp. 6 vpravo od vrat, je podle vyšebrodského urbáře doložena již v roce 1524. Do současné podoby se proměnil počátkem 60. let devatenáctého století, kdy tady žil rod Stropků.

Od roku 2003 je vlastníkem usedlosti Ing. Vlastimil Hošek. Jeho prababička byla dcerou posledního hospodáře ze zmíněného rodu. „Vojtěch Stropek přenechal tento majetek své druhé dceři, protože prababička se provdala do nedalekého Jankova. Tam jsem se narodil posléze i já,“ začal pan Hošek vyprávět. Sedíme na dvoře, který je obklopen samovazy, pluhy a dalšími zemědělskými stroji. Z tohoto statku jich však pochází málo, většinu převezl současný majitel z Jankova, kde teď žije jeho strýc.

„Tady se nehospodařilo dobře. Sestra mojí prabáby se provdala za Němce, který byl po druhé světové válce odsunut, statek byl konfiskován a přidělen novému majiteli. Ten nechal stavby, k nimž neměl citovou vazbu, značně zchátrat,“ vysvětluje zemědělský inženýr, který sice většinu života strávil v Českých Budějovicích, ale láska k rodné hroudě ho přivedla zpět. „V roce dva tisíce tři byl tenhle grunt na prodej. Koupil jsem ho, i když už mi bylo šedesát let. Když je člověk starší, začíná víc vnímat své kořeny. Tím spíš, když sahají do téhle krásné končiny.“

Stop přístavbám

K rozkvětu Holašovic, které od roku 1292 patřily vyšebrodskému klášteru, došlo až po zrušení poddanství. „Klášter nechtěl od vesničanů berně, ale robotu. Z každého domu musel mužský s párem volů chodit sto padesát dnů v roce na cizí. Prakticky po celou dobu vegetace. Doma zůstala manželka s dětmi a hospodaření nestálo za nic,“ vrací se pan Hošek do minulosti. „Když Josef druhý zrušil poddanství, vesnice doslova rozkvetla. Od poloviny devatenáctého století se během dvou generací rodiny tak zmohly, že byly schopny opravit nebo postavit pěkné domy, přistavět stodoly a sýpky. Kamene, levného stavebního materiálu, byl na polích dostatek.“

Také ve statku u Stropků se stavělo. Majitel opravil obytné stavení, ze kterého se stal vejminek, a díky bohatému věnu své ženy přistavěl v roce 1861 celou frontu budov vlevo od vrat. Na dům hospodáře, v němž dnes žijí i Hoškovi, navazovaly stáje skotu, za nimi byla zelnice s pěti káděmi na kysané zelí pro vlastní potřebu i na prodej a pak čeledník s malou dílnou. O několik let později uzavřela dvůr stodola, za níž je sad.

Druhé křídlo za vejminkem pokračuje cihlovou stájí pro ovce a prasata, která byla přistavěna až v roce 1905. Za ní už jsou jen menší středověké stáje pro drůbež a koně a dřevník. „Statek zůstal v této podobě dodnes. V roce devatenáct set padesát totiž přišli do Holašovic památkáři, dali stavební uzávěru a od té doby se bez povolení nesmělo nic přistavovat. Díky tomu se centrum obce takhle krásně zachovalo,“ konstatuje náš hostitel.

Některé dobře zachované stavby byly zapsány do státního seznamu kulturních památek už v roce 1960. Vesnickou památkovou rezervací byly Holašovice prohlášeny v roce 1995 a tři roky nato následoval zápis na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Muzeum jihočeské vesnice

Mnoha statkům se vrátila jejich historická podoba až po roce 1990. Některé už měly namále. Mezi hodně zdevastované patřil i ten Stropkův. „Když jsme ho před jedenácti lety koupili, byly propadlé střechy a na mnoha místech zatékalo. To byla první starost a největší investice. Pak jsme dali do pořádku obytnou část. Přizpůsobili jsme ji požadavkům na pohodlné současné bydlení, ale zajímavé prvky jsme zachovali.“

Bývalá stáj skotu, kde se dnes nachází muzeum, je zaklenuta valenou lunetovou klenbou

Průchod do navazující stáje skotu, který kdysi usnadňoval péči o dobytek, Hoškovi zazdili a celý ten krásný prostor s klenbami upravili jako muzeum jihočeské vesnice. Náš průvodce dovede zasvěceně pohovořit o každém kousku ve sbírce, kterou sám nashromáždil a upravil. Kovové nářadí nechal tak, jak bylo, ale dřevěné omyl a opatřil Červostopem. „Větší stroje jsme dali na dvůr. Když jsme rodový grunt koupili, byly na něm jen obrovské keře bezu a bodláky až do pasu. Museli jsme všechno vysekávat a postupně pálit,“ vzpomíná na krušné roky.

Mnoho sbírkových předmětů je ze sousedního Jankova, kam Vlastimil jako kluk velmi často jezdíval ke strýčkovi i pak, když se přestěhovali do Českých Budějovic. Statek tam prý byl ještě o něco větší než v Holašovicích – a pečovali o něj dobří hospodáři. „Po strýci ho zdědil můj bratranec Jiří, který mi s kompletací sbírek pomohl. Nějaké menší nářadí je i odsud a pak ze Šumavy, kde jsem po studiích pracoval. Začal jsem shromažďovat památky na staré časy už v mládí. Vždycky mě to bavilo,“ přiznává pan Hošek.

Nejvíc si cení věcí, k nimž měli jeho předkové přímý vztah. „Je tu malovaná truhla, rodinná památka z roku osmnáct set šedesát sedm, nebo lněný ručník z výbavy mojí matky. Tenkrát si sami vypěstovali len, zpracovali ho do klubek a plátno už se nechalo utkat. Ale bylo tuhé, nevěsty už pak ručníky nechtěly. Cením si také velké dřevěné slánky připomínající pohár, kterou jsem získal z klášterního hospodářství ve Vyšším Brodě.“

Koně jsou mou láskou

Vedle sběratelství má Stanislav Hošek ještě jednoho koníčka. Jsou jím koně. S láskou k nim zkrátka selští synkové už vyrůstali. „V současné době tvoří naše stádečko kobylky Sylva, Bezinka, Besy a její roční dcera Lipka a hřebec Jasan. A každý rok se nám daří odchovat dvě až tři hříbata.“

Pan Hošek nám představil statného Jasana

Koně žemlové barvy se světlými hřívami jsme objevili v sadu za stodolou. Jde o plemeno hafling, které Hoškovi zvolili pro menší vzrůst, klidnou povahu a vstřícnost k lidem. „Chováme je nejen pro vlastní potěchu. Zájemcům nabízíme projížďky v sedle nebo v kočáře, třeba i na svatby. A ve stájích, které jsem zřídil ve stodole, si můžou koníčky ustájit i jezdci, kteří se vydají na hipostezku.“

Po hipostezce s označením „červená I.“ lze projet koňmo od hraničního přechodu Studánky až do Škvořetic na hranici Středočeského kraje. V Holašovicích mohou jezdci nejen ustájit koně, ale až sedm lidí může u Hošků dokonce i přespat. V bývalé zelnici a čeledníku je totiž ve dvou patrech upraveno ubytování s veškerým komfortem.

Manželé Hoškovi se zkrátka nenudí. Čeká je ještě úprava vejminku a pak rekonstrukce střechy na stodole. Návštěvníky, kteří „přijdou pobejt“, jistě potěší, že počítají s úpravou rybníčku v sadě, kde by se mohlo rybařit. A ti, kteří navštíví muzeum, možná tady někdy potkají i pomocníky. Hoškovi totiž mají čtyři vnoučata. A moc je těší, že je ty staré předměty začínají taky zajímat…

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: FRANTIŠEK VAŇÁSEK

Selský dvůr