Povstala z popela

Tradiční roubená chalupa s podstávkou nás na první pohled zaujala svou výstavností i tím, že se od ostatních v obci poněkud odlišuje. Dřevo není opatřeno tmavým nátěrem, jak je na Kokořínsku zvykem. Obhlíželi jsem ji ze všech stran za doprovodu psího štěkotu. “Velkej” i “malej” se snažili oznámit, že se blíží vetřelci.

Navzdory varovnému dvojhlasu nás paní domu uvítala s úsměvem. Za chvíli jsme seděli ve světnici, na stole hrnky s kávou, a paní Věra nám vyprávěla dramatický příběh. Chalupa, která stála tady na kopci více než 200 let, před jedenácti lety vyhořela. Když spáleniště vychladlo, dali se majitelé znovu do stavby. Pod dohledem památkářů vznikla na troskách věrná replika.

Replika původní roubenky je ošetřena
lněným olejem, dřevo přirozeně stárne.
Štít byl obložen podle návrhu památkářů

Chalupy se nevzdáme

Majitelka zavzpomínala, že stavení koupil v osmačtyřicátém roce její tchán od národní správy. „Pracoval dole ve vsi na katru a zjistil, že jsou všechny chalupy prázdné. Co si s sebou nevzali původní němečtí obyvatelé, vykradli členové band, které táhly krajem. V téhle chalupě zbyla jen kredenc, stůl a lavice. Manželovi rodiče tady bývali celé léto a my s Josefem jsme za nimi jezdívali. V šestasedmdesátém roce se nám narodil syn, tak jsme si zdejší romantiku skutečně užívali.“
Radost a smutek se však často střídají. Po revoluci zemřel Josefův otec a pár let nato krachlo Josefovo podnikání. „Bylo třeba uhradit veliký dluh a my stáli před rozhodnutím, zda prodat byt v Praze na Mičánkách, kde jsme bydleli, nebo obětovat chalupu. Řekli jsme si, že byt jde sehnat, ale jinou chalupu bychom si už nepořídili,“ říká Věra s náznakem úsměvu.

Doprava z chodby se vstupuje
do malé ložnice s okny
hledícími pod pavláčku

Kráska pod ochranou

Z pražského bytu převezli manželé na Kokořínsko nábytek a většinu cenných věcí. Vzadu v přízemí směrem ke stodole našel místo stylový pánský pokoj z roku 1920, do ložnice v patře se dobře hodila rustikální stěna a válendy, stěny ozdobily originály obrazů a další pěkné drobnosti.
„Nechali jsme položit nové podlahy v předsíni, zařídili koupelnu a záchod. Štít chalupy, který už byl moc špatný, obložil manžel eternitem. Nakonec jsme po dohodě s památkáři a za jejich přispění opravili střechu a místo starého eternitu na ni nechali položit cembrit. Josefovi se do střechy nechtělo, tak jsem se do toho pustila na vlastní zodpovědnost,“ vzpomíná chalupářka na rok 2005.
Její manžel si našel v Praze zaměstnání, jezdil s linkovým autobusem a přes týden bydlel u známých. A Věra se starala o hospodářství. „Tam, co je venkovní sezení, byl dřevěný přístřešek, kde jsem chovala kachny, husy, krůty, králíky, abychom si vylepšili jídelníček. Chlívek nám párkrát ,vybílily´ lišky, proto jsme do něj dali světlo s pohybovým čidlem. Když tam někdo vlezl, rozsvítilo se. Možná ho srazila kočka, nebo vedení překousala myš, došlo ke zkratu a chlívek začal hořet…“

Pět hodin, které změnily život

Paní Věra byla tehdy sama doma, její muž odjel na noční. V osm večer za ní přišla kamarádka ze Švýcarska. „Chválila jsem si život, chlubila se, že nám tesaři vyspravili poškozené části krovu a položili novou střechu. Když odešla, pustila jsem si detektivku. A najednou jsem v okně uviděla zvláštní záři. Všechno se ve mně sevřelo,“ líčí Věra.
Šla honem ven. Přístavek, kde byla lampa, prý hořel jako táborák. „Hnala jsem se pro hadici, která byla stočená pod chlívkem, ale tím žárem se už roztavila. Vypadly pojistky a celá vesnice zhasla. Měla jsem tu přenosný telefon, ale bez proudu nešlo volat. Vytáhla jsem druhou hadici z bývalé kadibudky, jenže jsem si potmě nevšimla, že se překroutila. Voda skoro netekla. Šlo do tuhého, protože oheň už vzadu přeskočil na dům. Drápala jsem se do patra, abych zachránila aspoň nějaký obraz, ale upadla jsem na schodech a uvědomila jsem si, že tam taky můžu zůstat… Vyběhla jsem ven a hledala pomoc, ale to už kamarádka volala z okna sousední chalupy, že hasiči jsou na cestě.“
Nepřerušovala jsem ani slovem vypravěčku, která si znovu připomínala tu hrůznou noc. Bylo to nejtěžších pět hodin jejího života. Sousedka zavolala Věřinu synovi, který bydlel se ženou v nedaleké vsi. I on se snažil ještě něco zachránit, ale roubení natřené vyjetým olejem prý hořelo jako troud.
„Mezitím přijeli hasiči, Josef a moje dcera z prvního manželství s přítelem, který tu má chalupu. U nich jsme přespali. Neumíte si představit tu beznaděj, když jsme se sem ráno vrátili. V popelu se povalovaly zbytky šatstva, štosy nového povlečení, ubrusy, které jsem třicet let vyšívala… Manžel se synem spáleniště ještě tři dny dohašovali, ale já jsem sem dlouho nemohla,“ přiznává naše hostitelka.

Nad venkovním posezením
si šikovná paní domu zařídila
malou tkalcovskou dílnu

Začínáme od nuly

Prvních šest týdnů po požáru bydlela Věra s Josefem v chalupě dceřina přítele. Pak se přestěhovali k synovi a snaše do sousední vsi. „Památkáři nejdřív mysleli, že by se dalo něco zachránit, ale zbytky trámů byly prolezlé červotočem a prohořelé zevnitř, nedaly se použít. Postupně jsme je pak pálili, protože jeden kontejner stál deset tisíc. I tak jich odsud odjelo šest. Pevnější suť se použila do zavážky, do nových základů. Na koupi bytu jsme neměli, jediným řešením bylo postupně vzkřísit chalupu,“ pokračuje Věra ve vyprávění.
V tom neštěstí však měli přece jen kousek štěstí. Pojišťovna zaplatila v plné výši střechu, která byla na chalupě pouhý rok. Něco přidali památkáři, a když se podařilo dokončit privatizaci malého bytu po otci, mohl se prodat i ten. „I když tady manžel se synem udělali minimálně třetinu práce, pořád jsme bojovali s financemi, s platbami firmám, bez nichž to samozřejmě nešlo.“
Věra zdůrazňuje, že byli moc vděční hlavně stavařům z firmy Vrábel z Mělníka. Postarali se o hrubou stavbu a střechu včetně krytiny. „Dělali už rekonstrukci střechy na staré chalupě. Pan Vrábel starší je pokrývač a jeho syn stavební inženýr. Operativně řešil problémy, vždycky sedl do auta a přijel. A když jsme neměli peníze, počkal, místo aby nás penalizoval za zpožděnou platbu…“ Ruku k dílu tenkrát přiložili také Josef se synem Davidem, který zůstal po narození dcerky doma na dovolené. Maminka bydlela tehdy u nich, tak si vyměnili role.

Dodrženy byly i ozdobné prvky, řezby
na štítě a okraji pavlače

Bude do detailů stejná

Než se Vrábelovi dali do stavby, bylo samozřejmě nutné zpracovat projekt. Památkáři doporučili architekty Tomáše Korečka a Jana Hubáčka, kteří se na lidovou architekturu specializují. „Byli oba úžasní!“ hodnotí paní domu. „Vyšli z fotografií, které se našly u Josefovy nevlastní matky. Zpracovali projekt rekonstrukce do naprostých detailů. Nechybí schůdek v předsíni, který vyrovnává svah, dokonce i levé okno v průčelí je o něco výš než ostatní, jak bývalo.“
Pár změn se samozřejmě udělalo. Místo stodoly, která nebyla památkově chráněná, vznikl zadní trakt oddělený od chalupy zdí. Tam dnes bydlí syn s rodinou. Trámy jsou z nového dřeva opracovaného pásovou pilou a pak ještě ručně otesané. Řemeslníci se drželi, pokud to šlo, původních postupů. V roubení ani v krovech nejsou šrouby, vše je kolíkované. Stavba je zateplena minerální vatou. Omítky na stěnách v roubené části přízemí a ve výplňových polích hrázděných stěn v patře jsou hliněné a ve zděném zadním traktu vápenné.
„Vše jsme samozřejmě konzultovali s památkáři, především s paní Leitnarovou z Mělníka a magistrou Berkovou ze středočeského pracoviště,“ připomíná Věra. Josef se synem vytvořili na zadním štítu v dobré víře motiv slunce a s pýchou ukázali paní Berkové své dílo. „Říkala, že proti tomu nic nemá, ale že ten motiv patří spíš na Mšensko. A ptala se, jak obloží štít vpředu. Manžel na to: Tak nám udělejte návrh! Myslel, že ji zaskočí. Ale ona je žena činu a do týdne návrh donesla. A tak máme dřevěný štít podle architektury typické pro náš kraj.“
Paní Věra přiznává, že v té době už jí bylo podstatně veseleji. „Žila jsem tři a půl roku v jakémsi zvláštním snu. Fungovala jsem, starala se o vnučku, ale jako bych to nebyla já.“

Na Kokořínsku se často používají
krásné pískovcové kvádry zvané
štuky. Tady je z nich vyzděna stěna
pod pavláčkou

Duch domu se vrátil

Než se majitelé v roce 2010 nastěhovali do nové chalupy, měli napilno. Nové dřevěné podlahy i půdovky v síni opatřili v přízemí přírodním olejem se včelím voskem, natřeli okna a obílili spáry v roubení a snažili se pořídit za rozumnou cenu starší nábytek.
„Tyhle skříně ve stylu měšťanského baroku a intarzovaný stůl jsme koupili od kolegy naší snachy. Za patnáct set se mi podařilo získat dobovou lavici a tři židle s výpletem ze štípaného proutí. Ty jsou teď v opravě, mám tu židle, které jsem dostala od kamarádů. Stylově sem nejdou, ale já se v tom cítím dobře. Jezdili jsme s mužem hodně po bazarech. Chtěli jsme tu novou chalupu ´zestařit´ aspoň zařízením,“ vysvětluje majitelka. „Myslím, že se to podařilo.“
S manželem si však Věra užívala znovuzrozenou chalupu jen čtyři roky. „Když jsme dotahovali interiéry a opravovali fušérskou práci, třeba tady ve světnici se dělaly znovu omítky, protože je zedníci odbyli, manžel ztratil elán a v roce 2015 zemřel. Zůstala jsem sama. Už se mně někdy do dalších oprav nechce, ale jsem šťastná, že tady mám syna s rodinou. Oba jsou hodně pracovití. A moc si užívám vnučku,“ říká paní Věra.
Nakonec přiznává, že teď, když už má kde bydlet a čekají ji jen drobné dodělávky, má pocit, že by o ten hrůzný zážitek snad ani nechtěla přijít. „Porovnala jsem si priority a přestala řešit malichernosti. Myslím, že by můj život bez toho byl tak nějak jednoduchej.“

Text: Marie Rubešová
Foto: František Vaňásek

Povstala z popela

 

Uložit

Povstala z popela